Náš dìda Václav je nezmar. Neskrývám svùj obdiv k jeho ú¾asné vitalitì a nápaditosti. Myslím, ¾e èím je starší, tím vykazuje více aktivity a zájmù. Rád pøekvapuje a doká¾e svými èiny zamìstnat celou rodinu. Mám ho rád.
Nedávno jsme o nìho mìli velký strach, proto¾e se nevrátil ze své pravidelné procházky centrálním parkem kolem Kavèích hor. Pøed tím se to nikdy nestalo. Maminka po veèeøi ji¾ na nic neèekala a donutila tatínka jít dìdu hledat na jeho trasu kolem areálu Èeské televize. Jel jsem s nimi, ale dìdu jsme nenašli. Ani nìkolik známých, které jsme potkali, ho nevidìlo. Došlo tedy k oznámení ztráty dìdeèka na místním oddìlení policie.
Slušelo by se øíci, co tomu pøedcházelo. Kdy¾ dostal pod stromeèek nový mobilní telefon, dobøe vybavený mnoha apkami, byl nadšený. V jeho neposedných myšlenkách se zrodil nápad zalo¾it si úèet na Geocachingu a podle návodù hledat kešky. Dozvìdìl se toti¾, ¾e v Praze se bude za rok konat celosvìtové setkání geocacherù u pøíle¾itosti dvacátého výroèí vzniku této hry.
To bylo nìco pro jeho ambiciózní plány seberealizace. U¾ se vidìl mezi tìmi desítkami tisícù hráèù z celého svìta, jak si ve ®lutých lázních mìøí úlovky, nálezy a senzaèní místa ulo¾ení kešek. Nikomu se nesvìøil, jen ode mì èerpal vìdomosti, jak si má poèínat s pou¾íváním GPS. Nápadnì èasto se ztrácel na celý den a babièka mìla starosti, co tam venku jí, ¾e je odkázán na hospodskou stravu a jestli dodr¾uje pitný re¾im a bere prášky.
S dìdou se nìco dìlo. To jsem vypozoroval. Domù si nanosil všelijaké umìlohmotné krabièky a plechovky. Na své výlety nosil ba»ù¾ek plný rùzných záhadných pøedmìtù. Veèer, kdy¾ se objevil, plácal se po kapsách a spokojenì se uchechtával. Dobrodru¾ným výletùm úplnì propadl.
Toho veèera, kdy¾ se nevrátil domù, bylo ošklivé poèasí, drobnì pršelo a foukal nepøíjemný vítr. Nezbylo nic jiného, ne¾ zajít na policii a ohlásit, ¾e se nám dìdeèek ztratil. Netrvalo dlouho a vìdìli jsme, kde se nalézá jeho mobil. Jak ho policie, nebo operátor vystopovali, nás nezajímalo, jen jsme byli pøekvapeni, ¾e jeho mobil se nalézá v Libni poblí¾ pøístavu. Bli¾ší údaje ukazovaly na Libeòský most. Jak se tam dostal, co tam hledal, to nám vrtalo hlavou.
Libeòský most je dlouhý skoro celý kilometr, tak¾e trvalo hodnou chvíli, ne¾ jsme za pomoci ochotných policistù místo nálezu mobilu našli. Tam jsme také dìdu objevili. Byl skrytý, tak¾e mu déš» nevadil, za to my jsme byli promoèení jak ze sprchy.
Sedìl skrèený na podpìrném pilíøi v prvním oblouku mostu na holešovické stranì nad Sanderkou a tváøil se pøekvapenì. Bylo znát, ¾e má radost, kdy¾ nás spatøil. Kdoví, jak dlouho tam sedìl.
Volat: „Poï dolù,“ by bylo zbyteèné, proto¾e z výšky témìø pìti metrù, se dìda nikdy sám sešplhat nemohl. Nikdy jsme se nedozvìdìli, jak se tam dostal, proto¾e to dìda tajil.
„Proè si nezavolal?“ pøísnì se dotázal tatínek.
„Nešlo to,“ bránil se dìda, „nebyl signál a pak mi došla baterka.“
„Co si tam prosím tì hledal?“ sna¾il se tatínek pochopit situaci.
„Kešku,“ zadrmolil dìda a zavrtìl hlavou a pokýval rukou. Naznaèoval, abychom mu nìjak pomohli slézt dolù. Nebylo tady nic po ruce, co by se hodilo k jeho snesení nebo slezení. Nezbývalo ne¾ pøivolat hasièe. Pøijeli bìhem deseti minut s malým autem a plošinou. Dìda byl dole raz dva. Všem jsme moc dìkovali, ¾e nám pomohli dìdu zachránit.
„Jeïte do tepla, kaèere,“ øekl dìdovi policista, „a zítra pøijïte na oddìlení, sepíšeme protokol.“
Skuteènì tam kešku našel. Bylo jich na mostì nìkolik, tak si vybral tu nejbli¾ší. Doma byl pøivítán rozpaèitì, zatímco jsme se všichni radovali, babièka sedìla a na dìdu se mraèila. Jistì¾e byla ráda, ¾e ho má doma v poøádku, ale jen tak odpustit mu to nechtìla.
Dìda se zahøál a zaèal vyprávìt, ¾e v krabici bylo nìkolik mincí, a hlavnì dùle¾itý dopis s výzvou, kterou si opsal do mobilu.
Podpoøte sbìr podpisù pod petici proti demolici Libeòského mostu. Bourat umí ka¾dý, nadèasovì stavìt však málokdo. Petici mù¾ete podepsat v sídle Klubu Za starou Prahu na adrese Mostecká 1, Praha 1 a novì nyní i v GALERII CZECHDESIGN.
„Víte, ¾e pùvodní název mostu, Libeòský,“ rozvyprávìl se dìda pøi èaji, „byl dvakrát nazýván Baxùv, to byl dlouholetý starosta Prahy. Kterej pitomec ho ale pøejmenoval na Stalingradský nevím. Spojitost se Stalingradem byla asi jako hodinky s holínkami, obojí se natahují.“
Dìda s hledáním nepøestal. Neodradilo ho se štìstím pro¾ité dobrodru¾ství a v pátrání po tajemství ukrytém v keškách pokraèoval. Pøi dobré náladì nìkdy vyprávìl o neznámých místech, která znìla záhadnì, a pøitom se nalézala v blízkosti našeho domu.
„Tak poslouchejte, muldové,“ pravil tajemnì, „v¾dy» vy ani nevíte, pod èím tady šlapete. Na Synkáèi byla keška na lípì u trafiky, ale byla to jen mysterka, pomocná keška. Souøadnice jsem musel vyluštit pomocí šifry. Pravá mysterka byla v parku na Kutlvašrovi. Smìnil jsem tam staré mince z první republiky a dvì fotky z kladení vìncù. V Grébovce byla keška v grotì, ale tak zamaskovaná, ¾e jsem ji hledal více jak dvì hodiny a pøi tom jsem chodil kolem ní. Za to jsem tam získal unikát, hrací kostku, se kterou padala stále šestka. Dal jsem tam za ni tøpytku na pstruhy.“
Babièka se ji¾ smiøovala s dìdeèkovými výpravami, kudy dìdeèek všude prolézá, a litovala, proè ji nìkdy nevezme sebou. Dìda byl ochotný a jednou ji pozval na výlet také. Byla š»astná, ¾e si s dìdeèkem u¾ijí spoleèný zá¾itek a tìšila se na to. Do ba»ù¾ku nabalila øízky a pití. Poèasí bylo pøíjemné, sluneèné a my jsme byli rádi, ¾e se babièka s dìdou zase usmíøila.
Po návratu prohlásila: „Kdepak, tyhle nápady u¾ pro mì nejsou. Pøedstavte si, lezli jsme na skálu pod Bulovkou, nemohla jsem dolù ani nahoru, nebýt cizích lidí, tak tam trèím do dneška. A» si ty jeho kešky hledá kaèer sám, mì u¾ na ty jeho novodobý poklady nedostane.“
Odmítnutí babièky úèastnit se této zajímavé hry dìdeèka nijak nezklamalo. Jeho výlety nepostrádaly nebezpeèné situace a babièka by mu nìkteré dobrodru¾né hledání nedovolila. My jsme mìli usnadnìnou situaci, co dát dìdeèkovi pod stromeèek. Dostal bezpeènostní vestu CITO, rukavice s logem Geocaching a krásnou mikinu s nápisem Happy Cacher. Ode mì dostal zálo¾ní nabíjeèku pro mobily, aby zase nezùstal nìkde bez mo¾nosti zavolat o pomoc.
Nejvíce ho potìšilo pøání, které dostal od hasièù mailem: Bez mobilu a penìz za ¾ádnou keškou nelez!
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs https://publish.geo.guru/osamele-kesky/
https://www.venkazdyden.cz/ Zobrazit všechny èlánky autora
Kaèer
