Vzpomínkový èlánek k výroèí narození spisovatele Bohumila Hrabala
(28. bøezna 1914)
V roce 2005 jsem jako pøedstavitel Klubu ètenáøù Bohumila Hrabala obdr¾el oficiální pozvání na divadelní pøehlídku Ostøe sledovaná Hrabalova Polná, kterou v malebném mìsteèku na Vysoèinì poøádá tamní divadelní spolek Jiøí Podìbradský. Zdejší ochotníci si takto stále pøipomínají, ¾e na zdejších prknech, která znamenají svìt, vystoupil v roce 1918 v roli pìtiletého Jeníka Vojnara ve slavnostním pøedstavení k padesátému výroèí Národního divadla - Jiráskovì Vojnarce - ètyøletý Bohoušek Hrabal. Dostalo se mi té cti, ¾e jsem druhý roèník pøehlídky svým nesouvislým projevem zahajoval.
Zøejmì se jako a¾ tak nesouvislý nejevil, nebo zkrátka nebyl nikdo jiný po ruce, pozván jsem byl i na zahájení tøetího roèníku Ostøe sledované Hrabalovy Polné. S pøáním Petra Vaòka, pøedsedy divadelního spolku, aby mùj zahajovací projev mìl rysy Hrabalova pábení. Dvacátého sedmého øíjna 2006 jsem tedy pøedstoupil pøed zcela zaplnìné hledištì divadelního kinosálu v Polné a formou cimrmanovské pøednášky jsem promluvil k místnímu obecenstvu: „Jak jsem tady z tohoto místa pøed rokem slíbil, pøijeli jsme vás ubezpeèit, ¾e vás z Nymburka ostøe sledujeme, jestli jste se na tu Hrabalovu Polnou nevykašlali a jestli tady nedìláte Bohouškovi Hrabalovi ostudu. Pøijeli jsme, tedy já a František Sýkora, šéf nymburského muzea Bohumila Hrabala, který sedí tady dole v øadì, proto¾e øekl, ¾e na ¾ádný jevištì nepoleze.
My jsme ale nepøijeli jenom na inspekci. Abych vám pravý úèel naší návštìvy osvìtlil, musím zaèít zeširoka. Urèitì jste zaregistrovali, ¾e v rùzných korporacích a zejména v poslední dobì v politických stranách vznikají rùzné frakce. A tak, abychom byli in a šli s dobou, ustanovili jsme v Klubu ètenáøù Bohumila Hrabala frakci za proslavení strýce Pepina – pøedobrazu všech pábitelù. A proto jsme také tady.
Teï urèitì mnozí z vás namítnou: Co sem lezeš s Pepinem, kdy¾ ani nikdy v Polné nebyl. Tady pøeci ¾ili jenom Francin s Maryškou a po tøi roky malièký Bohoušek. To byste se ale šerednì mýlili.
Kdy¾ se Josef Hrabal, obuvník s výuèním listem, který, jak on øíkal, je to samý jako maturita anóbr¾ doktorát... tedy kdy¾ se Pepin v roce 1924 rozhodl, ¾e navštíví na tøi týdny, aby tam zùstal do konce svého ¾ivota, svého bratra Francina v nymburském pivovaru, nemìl peníze na vlak. Vydal se tedy z Konice pìšky do Polné. Z korespondence s Francinem toti¾ vìdìl, ¾e Francinùv pøítel, principál polenských ochotníkù Bedøich Zapletal si pøes Francina objednal u nymburského holièe a kadeøníka a maskéra nymburského ochotnického spolku Hálek Bódi Èervinky fousy pro roli ¾ida Ábelese ve høe Adalberta Øíèného Zatracená historie. Fousy, mimochodem mimoøádnì vyvedené, o èem¾ svìdèí to, ¾e kdy¾ nalíèený Zapletal šel do divadla, polenští ¾idé se v domnìní, ¾e pøijel zemský rabín, øadili do zástupu a køièeli Vivat!... tedy tyto krásné fousy Francin obratem poslal Zapletalovi poštou, ale dvanáct korun mu Bedøich Zapletal zùstal dlu¾en.
Pepin tedy pøišel dvanáctého kvìtna ètyøiadvacátého roku do Polné, aby si vyzvedl v zastoupení svého bratra onìch dvanáct korun, za které si chtìl koupit lístek na vlak do Kolína, odkud zamýšlel cestovat naèerno, proto¾e k doplacení jízdného a¾ do Nymburka mu chybìlo ještì pìt korun. Jen¾e co èert nechtìl, Bedøicha Zapletala Pepin v Polné nezastihl, proto¾e v pøedcházející den odjel s man¾elkou Emanuelou a synem Honzíkem na pohøeb strýce Aloise do Znojma. A tak se mu¾ èinu Josef Hrabal rozhodl, ¾e si na vlak vydìlá tím, co umí nejlépe.
Rozhodil tedy na námìstí u kašny svùj ševcovský vercajk a lákal polenské dámy, ¾e jim vyspraví støevíce. Jen¾e kdy¾ køièel – doslovný záznam jeho volání se zachoval v policejním protokolu – Krasavice inteligentní, pojïte si prohlédnout to moje náøadíèko, já vám ho pak dám do ruky! – sebral ho policajt Stránský. Pro ohro¾ení mravnosti. A to i pøesto, ¾e se to zdejším paním a dívkám líbilo.
V policejním protokolu, kde mimochodem z nepochopitelných dùvodù chybìjí tøi stránky, se ještì doèteme, ¾e po tøech dnech pobytu Josefa Hrabala v cele policejní stanice, kam za ním docházelo v návštìvních hodinách nìkolik dam støedního vìku s odùvodnìním, ¾e místní spolek dívek a paní peèuje o vìznì, byl úøednì, ráno, ještì za tmy, aby nemohl dále budit veøejné pohoršení a bylo zamezeno pøípadným nepokojùm v ¾enské èásti místních obyvatel, odveden na ¾eleznièní stanici. Tehdy jste ještì v Polné nemìli nádra¾í jen pro ozdobu. Na útraty policejního øeditelství mu byla zakoupena jízdenka na tøetí tøídu osobního vlaku a¾ do Nymburka a konduktér dùraznì upozornìn, ¾e tento cestující nesmí vystoupit døíve.
Kdy¾ o tøi mìsíce pozdìji pøijeli do Polné man¾elé Marie a František Hrabalovi hostovat v divadelním pøedstavení Gejzír, nemluvilo se ještì v polenských hospodách o nièem jiném, ne¾li o tom, co všechno tady ten švec z Konice natropil.
Nu¾e, milí Poleòáci, dostal jsem se k jádru pudla, jak my u nás øíkáme. Frakce Klubu ètenáøù Bohumila Hrabala za proslavení strýce Pepina vás vyzývá: u pøíle¾itosti tøetího roèníku Ostøe sledované Hrabalovy Polné odhalte na vašem krásném námìstí pomník strýce Pepina. I s tím jeho vercajkem. U¾ dost bylo Ane¾ky Hrùzové, teï je na øadì Josef Hrabal, aby Polnou proslavil.
Tak a» se vám ten druhý roèník Ostøe sledované Polné vydaøí. Tìšíme se na tøetí roèník a na Pepinovu sochu.“
Semínko bylo zaseto. Kdy¾ mù¾ou mít v Humpolci pomník Hliníka, proè ne v Polné pomník strýce Pepina? A kdy¾ je mo¾né mezi nevýznamnými èeskými šlechtici hledat potomky Karla Velikého, proè by nebylo mo¾né na Vysoèinì najít potomky Pepina Hrabala?
Jak se záhy ukázalo, semínko, veèer po pøedstavení dramatizace Hrabalovy Sextánky vydatnì zalité, se uchytilo.
Dne 14. listopadu mi pøišla emailová zpráva: „Dobrý den z Polné. Pro další bádání o pobytu strýce Pepina v Polné mi chybí základní údaj – konkrétnìjší doba, kdy se zde zdr¾oval. Myslím, ¾e jeho „nádobíèko“ upoutalo nìkteré polenské dámy tak, ¾e pobyt nezùstal bez následkù. Tøeba mezi námi ještì ¾ijí jeho potomci. Dìkuji za informaci, Veitová.“
Od té doby se nìkteøí polenští obèané v èele s paní Veitovou dívají na jiné místní obèany zkoumavì, hledaje v jejich tváøích mimoøádné rysy Hrabalova rodu – vystouplé lícní kosti a nezamìnitelnou bradu.
Na tøetím roèníku Hrabalovy ostøe sledované Polné odhalilo místní umìlecké sdru¾ení studijní model sochy obuvníka, sladovníka a lamaèe dívèích srdcí Pepina Hrabala. Aby mohl být pøetvoøen ve skuteènou sochu na námìstí, byla vyhlášena veøejná finanèní sbírka. Do lahve od sladkokyselých okurek bylo ještì ten veèer vybráno krásných šestnáct korun! Zaèátek to byl slibný. V pøíštím roce u¾ se divadelní sál mohl pochlubit sochou v nad¾ivotní velikosti – prozatím pouze z kašírovaného papíru.
Snad èasem obèané Polné i pøespolní pochopí dùle¾itost instalace zmínìné sochy a ve sklenici nashromá¾dí takovou èástku, aby se Pepin mohl na námìstí vedle kašny zaskvìt v bílém mramoru.
Jan Øehounek
* * *
Foto B. Hrabala Hana Hamplová https://cs.wikipedia.org https://www.drobnepamatky.cz https://rehounek-kaplanka.webnode.cz Zobrazit všechny èlánky autora
