Na jednom místì, a pøesto naprosto jiném
Nejdøíve mì tato skuteènost dle nadpisu úvahy napadla pøed léty pøi snaze pøiblí¾it historii naší zemì cizincùm.
Na pøíkladu svého dìdy, který, aè celý ¾ivot byl v podstatì na jednom místì, kdy¾ z vesnièky v Brdech, kde se narodil, se pøestìhoval na okraj Prahy. ®il v Rakousku-Uhersku, Èeskoslovensku, protektorátu Èechy a Morava, Èeskoslovensku, Èeskoslovenské socialistické republice. Tedy na jednom místì, ale v¾dy po nìkolika letech pod jinou „firmou“. Tehdy mì nenapadlo, ¾e bych mohl dìdu pøekonat dalším vývojem v tomto kousku zemì. Tì¾ko se najde vìkový vrstevník v jiné zemi, která se tolikrát pøevlékla a zmìnila název.
Stejnì tak se vše zmìnilo bìhem mého ¾ivota místo, kde jsem se narodil a nyní ¾iji. V dobì mého dìtství to bylo seskupení nìkolika pøízemních domkù, ka¾dý s relativnì velkou zahradou s dostatkem trávy pro králíky, výbìhem pro slepice a èasto i chlívkem
pro èuníka. Domky tvoøily nìkolik ulic, které nemìly ani jména, všichni lidé se navzájem znali. Na silnici vedoucí po okraji zástavby byl minimální provoz, všude kolem byla pole. Prostì taková vesnice, by» v Praze, ze které se dojelo autobusem za ètvrt hodiny na Újezd, konec mostu, na jeho¾ druhé stranì bylo a je Národní divadlo.
Moc se toho nezmìnilo ani poté, co jsem stejnì jako všichni ti kamarádi, se kterými jsem zde honil mièudu a v zimì puk na zamrzlém rybníku dospìli. V podstatì to bylo témìø stejné, kdy¾ jsme si na okraji této zástavby koncem 70 let zaèali stavìt rodinný domek. Za zahradou bylo pole, na nìm zajíci a koroptve. Tak to bylo, tak to znal i mùj otec, který na konci 70 let odešel z tohoto svìta a který, kdyby se zde nyní ocitnul, by nepoznal, kde je. Na polích, kde bìhali zajíci a koroptve je sídlištì, kde se s autem nezaparkuje,
je zde i mrakodrap ze druhé strany zástavby domkù je jiné sídlištì, místo silnice, kde témìø nic nejezdilo je ètyøproudá vozovka se semafory a nepøetr¾itým proudem aut v obou smìrech, je zde linka metra na pìší dojití je stanice.
Nestaèí ji¾ zástavba paneláky a staví se mrakodrapy a co je pro nás nejhorší, mizí rodinné domky, nebo» jejich novými kupci nejsou rodiny, které zde hodlají bydlet ale developeøi, kteøí je zboøí a místo nich staví bytové domy, tedy menší paneláky a postupnì tak zastaví i pùvodní zahrady. Na ulici kolem nás ji¾ nechodí lidé, kteøí pøi chùzi hledìli na rozkvetlé stromy, vnímali pøírodu, ale chodí pøihrbení lidé i kdy¾ nemají hrb, ale proto, ¾e koukají do mobilu a mluví, i kdy¾ jdou sami a netrpí samomluvou, telefonují.
Chápu, ¾e ka¾dé mìsto se vyvíjí, ¾e roste poèet obyvatel, ¾e je to nutné øešit. Co však nechápu, respektive co mì vadí je to ignorantství, neschopnost Magistrátu toto øešit a pøi tom je ve svìtì tolik pøíkladù a zkušeností z jiných velkých mìst. Staèí pøíklad z toho nejvìtšího Tokia s 30 miliony lidí a pøi tom obytnými èástmi, i nyní pøipomínající spíše vesnice. To by ale ten Magistrát musel se tím zabývat, místo toho øešit politické vztahy s Èínou a hádání se o koryta, jak se právì dìje, jako jediná èinnost vedení mìsta.
