Na otázky zdraví a nemoci pohlí¾í tradièní indická medicína - ájurvéda - obdobnì jako medicína èínská. Jde rovnì¾ o názor, kde je zdraví dùsledkem rovnováhy uspoøádání tìla èlovìka a jeho ¾ivota s jeho okolím. I zde je lidská pøirozenost tvoøena pìti základními prvky - pro zmìnu jde o zemi, vzduch, oheò, vodu a éter. Rovnì¾ ¾ivotní síla nechybí, jmenuje se jen jinak „prana“. Ve srovnání s èínskou medicínou u¾ívá ájurvéda témìø výhradnì látky rostlinného pùvodu. Patøí k nim bazalka, èesnek, omìj, lékoøice, aloe apod. Nádherné herbáøe dokumentují rozsáhlé znalosti léèivých rostlin.
Stará øecká medicína
Ve stejné dobì zaèal i vzestup øecké medicíny. Jako filozofický základ vyu¾ívala i ona uèení o ètyøech základních prvcích - ohni, vzduchu, vodì a zemi. V lidském tìle tìmto látkám odpovídala krev, hlen, ¾lutá a èerná ¾luè. Tyto tìlesné š»ávy a jejich rovnováha vytváøejí zdraví, narušení rovnováhy pøináší nemoc. Pøevaha nìkteré ze š»áv utváøí povahu èlovìka. I Hippokratés, pova¾ovaný za otce celé západní medicíny, vycházel z této filozofické koncepce. látek je jeho pozitivní zásluhou jistì nejen zavedení kontroly prodávaných léèiv, naopak za negativní lze pak pova¾ovat slo¾ité èajové smìsi, všeléky neboli dryáky s pomìrnì drastickými úèinky na organismus. Jako vojenský lékaø Galénos nepøekypoval útlocitem. V jeho spisech se vytrácí i pøedstava nutné individuální léèby, typická pro hippokratovskou tradici.
Tradice øecké medicíny mìla rozdílný osud v køes»anské Evropì a islámském svìtì. Zatímco v Evropì byla uchovávána díla starovìkých lékaøù za zdmi klášterù a vìtšina lidí byla odkázána na pomoc lidových léèitelù, uplatòujících pøi léèbì zhusta magické rituály, arabský svìt rozvíjel racionální øecké a øímské medicínské systémy. Léèit a pøipravovat léèiva postupnì mohli pouze lidé speciálnì vzdìlaní. Vytlaèování léèitelù z péèe o nemocné pøineslo z hlediska vyu¾ití pøírodních látek urèitou nedùvìru v jejich úèinky. Tato medicína se soustøeïovala pøíliš na nemoc a ménì na pacienta. Medicína starého Øíma sice vycházela z hippokratovské tradice, ale nezachovala v¾dy její racionalitu a doplnila ji magickými postupy a nábo¾enskými pøedstavami. Jeden z nejstarších a nejvìtších herbáøù sestavil Dioskorides - obsahoval popisy a barevné ilustrace více ne¾ šesti set léèivých rostlin. Mezi nimi je i popis vyu¾ití kùry vrby bìlokoré, pøírodního zdroje aspirinu. Tøetí mu¾ øímské medicíny byl zároveò mu¾em nejvlivnìjším - Galénos.
Novovìk
znamenal návrat ke komplexnìjšímu chápání zdraví a nemoci a znamenal také návrat k pøírodním léèivým substancím v pøesnì dávkovaných lécích. Jeho pøínosem byla individuální léèba, zahrnující diety, vodoléèbu, masá¾e, odpoèinek a nemalé mno¾ství pøírodních látek. Také smyslem hippokratovské medicíny je stimulovat pøirozené hojivé schopnosti èlovìka. Ostatnì právì z jeho doby pochází heslo o léèícím lékaøi a uzdravující pøírodì.
Z hlediska vyu¾ití pøírodních látek v léèbì se okruh u¾ívaných rostlin rozšíøil díky Arabùm napøíklad o kafr, pi¾mo èi borax. Evropì trvalo celých šest století, ne¾ pøevzala systematizované poznatky klasické øecké a øímské medicíny tak, jak je zpracoval a prohloubil Avicenna. Evropský støedovìk pøevzal spisy Galénovy a Avicennovy a na nich stavìl další vyu¾ití pøírodních látek v léèbì a pøivedl k zájmu o pøírodní léèivé látky. Vznikaly rozsáhlé herbáøe a vynález knihtisku je pomohl rozšiøovat.
bazalka, èesnek, omìj, lékoøice, aloe apod. Nádherné herbáøe dokumentují rozsáhlé znalosti léèivých rostlin.
vojenský lékaø Galénos nepøekypoval útlocitem. V jeho spisech se vytrácí i pøedstava nutné individuální léèby, typická pro hippokratovskou tradici.