James Herriot, britský zvìrolékaø a spisovatel
James Herriot ve svých kní¾kách popisoval zá¾itky ze své praxe zvìrolékaøe, i kdy¾ sám uvádìl, ¾e jeho kní¾ky nejsou autobiografie.
Krása jeho vyprávìní spoèívá v tom, ¾e se jedná o zábavné pøíbìhy, které jsou plné láskyplného pochopení potøeb, ale i bolestí a utrpení zvíøat, chápání úzkosti jejich majitelù a ú¾asnì kladného vztahu k ¾ivotu. Neménì poutavý je i popis venkovského ¾ivota ve Velké Británii pøed více ne¾ padesáti léty. Jeho kní¾ky, pøes to, ¾e jsou tak ¾ivotaplné, nabízejí ètenáøi mo¾nost si kteroukoli otevøít kdekoli a okam¾itì se ponoøit do øady dobrodru¾ství.
Narodil se jako James Alfred Wight dne 3. øíjna 1916 anglickém mìstì Sunderlandu, kde mìli jeho rodièe - James Henry Wight (1890 – 1960) a Hanna, rozená Bell (1890 – 1980), pøed rokem svatbu. Krátce po svatbì se rodièe právì ze Sunderlandu, ze severního pøedmìstí Roker, odstìhovali do Glasgow, kde mìl tatínek vìtší mo¾nost výdìlku; pracoval toti¾ v lodìnici jako lodní zámeèník, a jako hudebník po veèerech doprovázel na klavír promítání nìmých filmù. Maminka, která podle nìkterých pramenù byla profesionální zpìvaèkou s kontraaltem, pracovala jako švadlena. Krátce pøed narozením dítìte se vrátila do Sunderlandu a s tøínedìlním dítìtem pak odjela nazpìt do Glasgowa. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se doèasnì stìhovali oba man¾elé.
Alf, jak synkovi øíkali, nemìl u¾ další sourozence a vyrùstal v idylickém dìtství, obklopen hudbou svých rodièù, spoustou knih a krásným okolím skotské krajiny.
Do základní školy – yokerské školy (Yoker Primary School) chodil mezi roky 1921 a¾ 1928 v Glasgowì, stejnì jako na støední školu – Hillhead High School na západním kraji Glasgowa, kam chodil v letech 1928 a¾ 1933. Z ní byl výhled na øeku Clyde, na ní¾ byly doky a lodìnice, ale také na dosud nezka¾enou okolní krajinu. - Støední škola vy¾adovala tvrdou disciplínu a dùraz byl kladen na pìstování charakteru, èasto i pomocí dùtek.
I kdy¾ Alf hrál, jako dítì muzikantù, na klavír, nebyl jeho talent tak výrazný, aby se poèítalo s jeho hudební kariérou. Hudbu ale miloval – k jeho oblíbencùm patøili klasikové – Mozart a Beethoven a novìjší anglický skladatel Edgar Elgar (1857 – 1934). Matematika mu pøíliš nešla, fyziku a chemii moc nemiloval.
Mìl psa, irského setra Dona, se kterým dìlal velmi dlouhé vycházky. Kdy¾ mu bylo tøináct let, èetl v chlapeckém èasopise Meccano èlánek „Veterinární chirurgie jako povolání“ (Veterinary Surgery as a Career), který ho natolik oslovil, ¾e zaèal uva¾ovat o zvìrolékaøství jako o budoucím povolání; a sice chtìl se zamìøit na péèi o psy.
Zjistil si podmínky a mo¾nosti a ponìkud ho zaskoèilo, ¾e nìjakou matematiku umìt musí, stejnì jako latinu a francouzštinu. Pøipravoval se peèlivì. V r. 1932 mìl ale záškrt, co¾ ho trochu zbrzdilo.
Ale v r. 1933 byl pøijat na veterinární fakultu glasgowské univerzity (Glasgow Veterinary College). Pro Alfa, zvyklého tuhé kázni v Hillhead High School, to byl ponìkud šok. Zde bylo mo¾né studovat i nestudovat. Mnoho z jeho kolegù hrálo spíš poker, ne¾ aby studovali. V necelých sedmnácti letech to bylo znaèné pokušení, aby také nepodlehl. Ale brzy se vzpamatoval, hlavnì kvùli rodièùm a gamblerem se nestal. - Fakulta byla velmi špatnì vybavená po technické stránce, a tak museli studenti shánìt praxi u lépe vybavených místních veterináøù.
Bìhem studií mìl stále stejné pøedstavy, jako pøi dìtském rozhodnutí stát se zvìrolékaøem: ¾e toti¾ bude peèovat o domácí mazlíèky, psy a koèky. – Dokonèil však studia v dobì krize – doktorát získal 14. prosince 1939. Mnoho jeho kolegù nemohlo najít práci, pracovali nakonec jako dìlníci v lodìnicích.
Po doktorátu našel práci ve svém rodném Sutherlandu, kde pracoval s majitelem chrtù pro závody, jakýmsi J. J. McDowellem. Ale firma musela z dùvodu finanèních potí¾í po pùl roce skonèit. V dobì krize bylo i zemìdìlství v útlumu, farmáøi z dùvodu šetøení se na zvìrolékaøe obraceli opravdu v nejnutnìjších pøípadech.
Byl tedy rád, kdy¾ našel inzerát v èasopise „Veterinární záznamy“ (Veterinary Record) na místo asistenta venkovského veterináøe Donalda Sinclaira (1911–1995) v Thirsku v yorkském hrabství, nepøíliš daleko od Sutherlandu. Thirsk je na jihozápadním okraji Severoyorkského vøesovištì (North York Moors), nyní národního parku. Osmadvacetiletý Donald hledal schopného asistenta, proto¾e se pøihlásil jako dobrovolník do armády, a oèekával, ¾e v dobì jeho nepøítomnosti ho jeho asistent zastoupí.
Nastoupil do domu Donalda Sinclaira v Kirkgate 23, kde také bydlel. – Dnes je v domì Herriotovo muzeum.
Thirsk, Kirkgate 23
V dobì Donaldovy nepøítomnosti pomáhal Alfovi jeho spolu¾ák a pøítel Eddie Straiton, který po návratu Donalda z Thirsku opìt odešel.
Krajina je zde drsná, jako v pøípadì vøesoviš» bývá. Neèekali ho domácí mazlíèkové, ale hospodáøská zvíøata místních zemìdìlcù. Asistoval pøi narozeních menších hospodáøských zvíøat, ovcí a koz, co¾ bylo venku, na pøelomu zimy a jara – v¾dy» se v¾dy mluvívá o jehòátkách a kùzlátkách o velikonocích. Byl u telení krav a høebení kobyl. - Provádìl kastrace býkù a høebcù, musel si poradit s nadmutým dobytkem. Sám pouze zkonstatoval: „®ivot na venkovì je špinavý, nepohodlný a nebezpeèný.“ Nešlo pouze o to, ¾e hlavnì velká zvíøata mohla veterináøe kopnout, potrkat, ale taky porazit a podupat. Šlo i o nebezpeèí nákazy, obzvláš» v dost primitivních podmínkách. - Jako mìstský èlovìk byl doktor Wight vychován ve zdvoøilosti a ve slušné mluvì, co¾ bylo na venkovì ponìkud jako pìst na oko a bylo pøíèinou mnohých humorných situací. Sám to okomentoval takto: „Miloval jsem to. Nìkteøí z klientù mysleli, ¾e jsem docela milý veterináø, jiní mì pova¾ovali za roztomilého pitomce, pár jich bylo pøesvìdèeno, ¾e jsem génius, a jeden nebo dva by na mì poštvali psa, kdyby se moje noha pøiblí¾ila k jejich dveøím.“
Yorkshirská vøesovištì
Vìtšinou byl k vá¾ným pøípadùm volán v noci, zatímco ošetøování domácích mazlíèkù bylo bìhem dne. Na podzim 1940 se seznámil s Donaldovým bratrem Brianem (1915 – 1988), také veterináøem, a s obìma bratry byli do¾ivotními pøáteli. S Brianem si obzvláš» rozumìli, proto¾e mìli podobný typ humoru.
Zaèátkem roku 1941 se seznámil se sleènou Joan Catherine Danbury (1919 – 1999), se kterou se 5. listopadu tého¾ roku v místním kostele Panny Marie o¾enil. Joan pracovala jako sekretáøka a byla dcerou místního farmáøe. Dru¾bou na svatbì byl Alfùv zamìstnavatel Donald. Hostí bylo velmi málo, proto¾e za války se moc cestovat nedalo. První domov man¾elù byl v horním patøe Kirkgate 23. – Líbánky pro¾il mladý pár pracovnì v nedalekém Yorkshire Dales. Alf za asistence své ¾eny provádìl tuberkulinový test u krav a ovci.
Stejnì jako Donald se i Alf pøihlásil jako dobrovolník do armády. Dlouho èekal na povolávací rozkaz, který pøišel právì na jeho šestadvacáté narozeniny. Nastoupil 16. listopadu 1942. Bylo to zrovna slo¾ité období, proto¾e jeho man¾elka èekala dítì. Uèil se létat u Britského královského letectva (RAF) nedaleko Windsoru, nebyl ale poslán na pevninu, ale do Manchesteru, tak mohl být pøítomen 13. února 1943 narození svého syna Jamese Alexandera. Pozdìji byl vy¾ádán k zvìrolékaøské práci, ale po krátké dobì, pravdìpodobnì z dùvodu zdravotních potí¾í, byl poslán domù. Ve slu¾bì byl asi rok, nìkteré prameny uvádìjí dobu delší. Bìhem jeho slu¾by v armádì bydlela man¾elka se synem v Thirsku u svých rodièù a on nìjakou dobu po návratu u nich bydlel také. V r. 1946 se opìt pøestìhovali do Kirkgate 23. Další dítì, dcera Rosemary, se narodila 9. kvìtna 1947.
V r. 1949 nabídl Donald Siclair Alfredu Wightovi, aby se stal jeho rovnocenným spoleèníkem. Pøes to, ¾e se zaèínalo v zemìdìlství více pracovat s traktory a koní bylo ménì, jejich zvìrolékaøská praxe se rozrùstala, a Alfred Wight musel pøijmout v r. 1951 prvního z øady asistentù.
V r. 1953 se Wightovi pøestìhovali do svého prvního domu Rowardennan na pøedmìstí Thirsku na cestì do Topclife, proti støední škole, kde bydleli a¾ do r. 1978.
V padesátých letech zaèal mít Alfred Wight zdravotní potí¾e, trpìl horeèkami, malátností, bolestmi. Byla to brucelóza, kterou se nìkolik let pøedtím nakazil. Tehdy mu zase velmi pomohl pøítel Eddie Straiton. Vzal si na starost jeho veterinární praxi i dìti - a man¾elé Wightovi odjeli na léèebný pobyt na Mallorku, co¾ Alfredovi velice pomohlo.
Dále se v øíjnu 1961 zúèastnil jako veterinární doprovod zásilky èistokrevných ovcí do Litvy. Dobrodru¾ná cesta za ¾eleznou oponu se mu zalíbila a jel tedy ještì v r. 1963 s jinou zásilkou, tentokrát hovìzího dobytka, do Istanbulu. Pozdìji své zá¾itky popsal v knize „Zvìrolékaø opìt v jednom kole“ (The Lord God Made Them All – Všechny z nich stvoøil Pán Bùh), která vyšla a¾ v r. 1981.
Eddie, stejnì jako paní Joan pøesvìdèovali Alfreda, aby zaèal psát. Jeho první kniha „Umìní a vìda“ (The Art and The Science) nebyla uveøejnìna.
Pozdìji vyprávìl pøi jakémsi interview, ¾e velice dlouho „otravoval svoji ¾enu nejpodivnìjšími historkami, a¾ mu øekla, ¾e o tom mluví u¾ pìtadvacet let, tak a» tedy koneènì nìco napíše“.
První jeho pøíbìhy byly z r. 1966 o Alfredovì milovaném fotbalu. Zcela zapadly. Zkoušel je udat v rùzných èasopisech a byl odmítán. Byl to opìt Edie Straiton, který ho pøemlouval, aby zaèal psát historky ze svého ¾ivota zvìrolékaøe.
Trvalo to ještì nìjakou dobu, ne¾ se k tomu Alfred odhodlal. Proto¾e podle britských zákonù nesmìl na základì po¾adavku Královské veterinární fakulty (Royal College of Veterinary) z dùvodù nerovné hospodáøské soutì¾e psát zvìrolékaø o sobì, hledal Alfred Wight vhodný pseudonym.
Nejdøív pou¾il pseudonym James Walsh, ale brzy zjistil, ¾e mezi britskými veterináøi je takové jméno zaregistrováno. Hledal další jméno a spolu s pøítelem Tomem Jarviem (1916 – 2011), který byl fotbalistou, se dívali v televizi na zápas mezi United a Birminghamem City, v nìm¾ brankáø Jimmy Herriot podal skvìlý výkon. Tehdy Jarvie navrhl, aby toto jméno Alfred pou¾íval jako pseudonym. Tento pøíbìh popsal Herriot v novinovém èlánku z r. 1988. – On sám jako jeho otec, i pozdìji jeho syn, byli fanoušky mu¾stva Sutherlandu, dokonce se Wight r. 1991 stal prezidentem tohoto klubu.
První kniha byla z r. 1970 „Zvìrolékaø na blatech“ (If Only They Could Talk – Kdyby tak umìli mluvit) a vyšla pouze v malém nakladatelství Michal Joseph.
Herriot zmìnil jména svého pùsobištì na Darrowby, co¾ byla slo¾enina jmen dvou míst Sowerby, le¾ícího pøímo na jih od Thirsku a Borrowby, le¾ícího naopak pøímo na sever. Svého nìkdejšího zamìstnavatele a souèasného spoleèníka Donalda Sinclara pøekøtil na Siegfrieda Farnona a jeho bratra Briana na Tristana. Bylo to zøejmì na památku Alfredova tatínka, který zemøel v r. 1960 a který byl velkým ctitelem skladatele Richarda Wagnera, proto mìli oba wagnerovská jména. Svoji man¾elku pøejmenoval na Helenu. Kní¾ku vìnoval, jako¾ i nìkteré z dalších, pøíteli Eddiemu Straitonovi.
Psal po veèerech, po normální práci, nìkdy i dlouho do noci. Èasto byl vyrušen telefonem nebo zvonkem na dveøích s po¾adavkem nìjaké neodkladné návštìvy svých „pacientù“, aby po návratu dopsal, co zamýšlel. Studoval zpùsob psaní jiných autorù – pøedevším Dickense, Conana Doyla, Stevensona a Hemingwaye.
V r. 1971 vyšla další jeho kní¾ka „To by se zvìrolékaøi stát nemìlo“ (It Shouldn´t Happen To A Vet), která byla u nás jako jeho první vydaná kní¾ka s pøebalem od Cyrila Boudy v r. 1978.
Po Velké Británii se kní¾ky objevily na mnohých pultech, úspìch byl spíš prùmìrný, ale v Americe moc na odbyt nešly. Pak se vydání ujal americký vydavatel Thomas McCormick z newyorského vydavatelství St Martin, který se rozhodl vydat Herriotovy povídky z obou prvních knih pod názvem „Všechna zvíøata velká a malá“ (All Creatures Great and Small). Tato kní¾ka v této podobì v èeštinì vydána nebyla. McCormick se toti¾ obával, ¾e název, který kní¾kám autor dal, není pro Ameriku pøíliš dùvìryhodný. Aby vydání kní¾ky podpoøil, odjel Alfred Wight v r. 1973 do New Yorku. I kdy¾ ho výlet tìšil, humornì si posteskl, ¾e nebyl pova¾ován za literáta, ale skoro ka¾dý, s kým se setkal, mìl domácího mazlíèka, a ¾e tedy musel i v Americe ordinovat. -V Americe kní¾ka vyšla v r. 1978.
Kní¾ky propaguje sama láska a pochopení autora vùèi zvíøatùm. Sám to vyjádøil slovy: „Doufám, ¾e zpùsobím, aby si lidé uvìdomili, jak jsou zvíøata zcela bezbranná, jak jsou na nás závislá, vìøící nám jako dítì musí vìøit, ¾e budeme laskaví a postaráme se o jejich potøeby.“
Kdy¾ se po Herriotovì smrti ptali novináøi jeho syna Jimmyho, který následoval otce v povolání zvìrolékaøe a stal se i jeho spoleèníkem a který napsal otcùv ¾ivotopis, na pravdivost vyprávìných pøíbìhù, øekl, ¾e všechny se staly, pouze jsou ale tøeba pøipsány jiné osobì nebo je nìkolik pøíbìhù zkomponováno dohromady. Také ¾e pøíbìhy, které se staly pozdìji, zakomponoval spisovatel do poèátkù své praxe.
Dcera také chtìla studovat veterinární medicínu, ale otec jí to rozmluvil, ¾e je to pro ¾enu tì¾ké povolání, stala se tedy lékaøkou a mìla ordinaci všeobecného lékaøe.
Pak zaèaly vycházet jeho pøíbìhy nejdøíve ka¾dý rok jeden. V r. 1973 to bylo „Zvìrolékaø má namále“ (Let Sleeping Vets Lie – Nechte spící zvìrolékaøe le¾et), v r. 1974 vyšlo „Zvìrolékaø v chomoutu“ (Vet in Harness). Tyto dvì knihy vyšly u nás poprvé v r. 1981 se spoleèným názvem „Kdy¾ se zvìrolékaø o¾ení“. Zde byly také popsány historky ze svatební cesty novoman¾elù pøi provádìní tuberkulinových testù.
R. 1974 byl na základì pøíbìhù z knihy „Všechna zvíøata velká a malá“ natoèen film, který naše televize uvádìla pod názvem „Všechny malé i velké bytosti.“ V r. 1975 se Alfred Wight stal èestným èlenem Britské veterinární spoleènosti (British Veterinary Association) a byl poctìn medailí od Americké zvìrolékaøské spoleènosti (American Veterinary Medical Association).
Pøed ordinací se scházeli jeho fanoušci. On sám nevyhledával pozornost, ale s ka¾dým laskavì promluvil. Donald pøíliš nadšený nebyl, dokonce mìl prohlásit, ¾e u¾ první Alfova kniha byla testem jejich pøátelství.
V r. 1976 vyšlo „Zvìrolékaø jde do boje“ (Vets Might Fly – Zvìrolékaøi mohou létat) a v r. 1977 „Zvìrolékaø v povìtøí“ (Vet in a Spin – Zvìrolékaø v rotaci), co¾ u nás vyšlo pod jedním titulem „Zvìrolékaø mezi nebem a zemí“ poprvé v r. 1986. - Jsou to zá¾itky z vojenského výcviku, kde pøi tì¾kých chvílích se ve vzpomínkách Herriot vrací ke své praxi. Byl také natoèen další film „To by se zvìrolékaøi stát nemìlo“.
V té dobì pøišly i výhodné nabídky pro odstìhování do ciziny, podporované velkým zdanìním jeho výdìlkù ve Velké Británii. Odmítl zmìnit svùj zpùsob ¾ivota i svoje okolí. Pøestìhoval se sice, ale nedaleko: v r. 1978 se pøestìhoval z Thirsku do nedalekého Thirlby do domu nazvaného Mirebeck, blí¾e k vøesovištím. Televizní spoleènost BBC zakoupila tého¾ roku všechna práva na pøíbìhy Jamese Herriota.
V r. 1979 obdr¾el Alfred Wight od královny Al¾bìty II. Øád britského impéria a také èestný doktorát od edinburské Heriot-Watt University. Vyšel také fotografický prùvodce jeho dílem od britského fotografa krajiny Derryho Brabbse, nazvaný „Yorkshire Jamese Herriota“ (James Herriot's Yorkshire).
V r. 1980 ukonèil doktor Wight svou praxi v Kirkgate 23 a odešel do penze. Jak u¾ bylo uvedeno výše, v r. 1981 vyšlo „Zvìrolékaø opìt v jednom kole“. Po této knize uveøejnil spisovatel svùj úmysl s psaním skonèit.
V r. 1882 vyšlo tedy pouze „To nejlepší od Jamese Herriota“ (The Best of James Herriot). V tomto roce se Wight stal èlenem další veterinární instituce – Královské univerzity veterinárních chirurgù (Royal College of Veterinary Surgeons) a jako první èlovìk obdr¾el èestné èlenství Americké spoleènosti provozovatelù hovìzího dobytka (American Association of Bovine Practitioners).
Pan doktor vyhlí¾í pacienty
Ale ocenìní pøišlo také od provozovatelù cestovního ruchu. V r. 1984 dostal cenu Britského úøadu pro turistiku (British Tourist Authority) za to, ¾e se Yorkshire umístil na mapì svìta, dále dostal èestné tituly od univerzity v Liverpoolu a americká Spoleènost pro lidskost (Humane Society) ho ocenila za laskavost vùèi zvíøatùm.
R. 1992 zmìnil své rozhodnutí ohlednì psaní, a to pøesto - nebo právì pro to, ¾e mu byla v r. 1991 zjištìna rakovina, a napsal „Zvìrolékaø a jeho pøátelé“ (Every Living Thing – Ka¾dá ¾ivá vìc). Prognóza jeho nemoci byla – tøi a¾ ètyøi roky ¾ivota, co¾ se vyplnilo.
V r. 1993 dostal spolu s pøedstavitelem své osoby v devadesátidílném televizním seriálu – hercem Christopherem Timothym - èestné obèanství Yorkshiru. V r. 1994 a 1995 vyšly ještì výbìry jeho povídek „Zvìrolékaø a koèièí historky“ (James Herriot´s Cat Stories) a „Zvìrolékaø a psí historky“ (James Herriot´s Favourite Dog Stories). Mnohé z jeho pøíbìhù vyšly jako samostatné povídky pro dìti.
Absolvoval rùzné léèebné procedury v místní nemocnici, a aby toho nebylo málo, zlámal si r. 1994 nohu. Zemøel ve svém domì v Thirlby 23. února 1995, avšak u¾ druhého dne na to se jeho syn zúèastnil otevøení Knihovny Jamese Herriota v glasgowské veterinární škole.
Napsal patnáct knih, které vyšly asi v padesáti milionech výtiskù ve dvaceti zemích. Pracoval jako veterináø déle ne¾ padesát let, proto¾e i po odchodu do dùchodu pomáhal nìkdy svému synovi. Vedle man¾elky a dvou dìtí ho oplakávala ètyøi vnouèata - tøi vnuèky a jeden vnuk.
Pohøeb byl pouze v rodinném kruhu a jeho popel byl rozptýlen po místních vøesovištích, stejnì jako za ètyøi a pùl roku popel jeho man¾elky. Velká vzpomínka na nìj byla o osm mìsícù pozdìji, 25. øíjna 1995, kdy si pøes dva tisíce lidí pøišlo pøipomenout laskavý humor tohoto spisovatele.
Z popudu Wightových dìtí byl v r. 2009 vlak, spojující Sunderland s Londýnem, nazván James Herriot. Jeho ¾ivotopis v mladých letech byl nedávno zpracován jako divadelní hra a pøedpokládá se její zfilmování.
Pro Yorkshire a pøedevším pro Thirsk znamenají Herriotovy knihy velké zvýšení místního cestovního ruchu a podporuje to pøedevším muzeum v Kirkgate 23, nazvané „Svìt Jamese Herriota“ (World of James Herriot).
Neautorizovaný ¾ivotopis „James Herriot, ¾ivot venkovského zvìrolékaøe“ (James Herriot: The Life of a Country Vet) napsal hned po spisovatelovì smrti Graham Lord, ale spisovatelova rodina s údaji v nìm uvedeném nesouhlasila, tak syn James napsal své vzpomínky v kní¾ce „Skuteèný James Herriot“ (The Real James Herriot).
Na závìr nìco z celo¾ivotních zkušeností pozorovatele zvíøecích duší: „Mají-li duši, èím¾ míním, ¾e jsou schopna cítit lásku, vìrnost a vdìènost, pak jsou zvíøata lepší, ne¾ spousta lidí.“
Dobromila Lebrová
