Relaxace v autobusu
Nevím, jak pro¾íváte cestovní horeèku vy, ale já dost otøesnì. Balení mi nedìlá problémy, to naházím vìci do tašky hodinku pøed odjezdem, ale pronásledují mne pøedstavy, jak nìkterý z mých bli¾ních utrpìl úraz, èekám pøírodní katastrofy, a tak podobnì. Prostì, dokud nesedím v autobuse, tak nevìøím, ¾e jedu. Tak tomu bylo i tentokrát. Oko mi cukalo ještì první den v Turecku. Potom se ze mne stává jiný èlovìk, bezstarostný, který nechal všechno za sebou, který vnímá všechno kolem sebe a na všechno si musí sáhnout.
V autobuse byla pohoda, mohlo se chodit kouøit, dopøedu, bìhem jízdy se podávalo kafíèko. Jednou jsem se zvedla, šla dopøedu a oèkem jsem zavadila o dvì dívky, které sedìly vlevo pøede mnou. Nìco mì zarazilo. Takhle nevypadá spící èlovìk, napadlo mì. Zahledìla jsem se pozornìji a tu vidím, ¾e ta vzdálenìjší dívka mluví, potichu, jenom rty se jí hýbaly. Koukla jsem na vedlejší sedadlo, tam sedìli dva mladíci, kteøí po ní taky pokukovali. „Ta mluví ze spaní a ta druhá je úplnì mimo“, øekli na mùj tázavý pohled. Naklonila jsem se, zajímalo mì, co øíká, ale v hluku jedoucího autobusu jí nebylo rozumìt. Ty snad fetovaly, napadlo mì. Opravdu jsem ještì nikdy nevidìla oblièej v takovém stavu. Pokleslé koutky, tváøe, oèi jako by ani nebyly pod víèky. Na to se musím podívat, co se to tu dìje!
Zasedla jsem a èekala, co bude. Asi po deseti minutách se zaèaly protahovat, koukat a spokojenì si povídaly.
Veèer byl seznamovací veèírek. Mluvící dívka byla Marcela a ta druhá Jana. Jana byla kuøaèka, a tak v pravidelných intervalech opouštìla svoje sedadlo a pøesouvala se dopøedu, k šoférùm na cigárko. Vyu¾ila jsem její nepøítomnosti a pøisedla si k Marcelce. „Víš, ¾e jste mì vyplašily? Co to probùh provozujete?“ zeptala jsem se. „Relaxujem. Chceš to zkusit?“ „Chci“, a u¾ jsem v tom lítala.
„Má se to dìlat vle¾e, ale zkusíme to vsedì. Ještì jsi to nikdy nedìlala?“ „Ne“, øekla jsem upøímnì.
„Tak si sedni tak, aby se ti páteø dotýkala opìradla, ruce podél tìla, dlanìmi vzhùru, bradu k hrudi, zavøi oèi. Ka¾dý má pro svùj ¾ivot stanovený urèitý poèet dechù. Proto je dýchání dùle¾ité. Budeme dýchat nosem, zhluboka, ale vydechovat jinak, ne¾ jsi zvyklá, spojitì, ale tak, abys ze sebe všechen vzduch vydýchla. Uprav si naposledy polohu, aby ti nic nevadilo“.
Tichý, monotónní, uklidòující hlas mi promlouval do levého ucha. Uvolníme palec na levé noze, druhý prst, prostøedníèek, ètvrtý prst, malíèek. Toté¾ na pravé noze, na levé ruce, na pravé ruce, svaly podél páteøe, bederní, hrudní, bøišní, krk, týl, temeno, èelo, nosní dírky, tváøe, bradu, krk zepøedu“.
„Dýcháme zhluboka, cítíme, jak nám vzduch prochází nosní sliznicí, jak na ni nará¾í, uvìdomujeme si sídlo vìdomí, je za èelem, mezi oèima asi 10 cm.
Necháme vzduch, aby pùsobil tím smìrem. Dýcháme pravidelnì, pøi výdechu tlaèíme ¾aludkem, aby vyprázdnìní bylo dokonalé. Nyní necháme vzduch projít celým tìlem, prochází nosní sliznicí, hrudníkem, do podbøišku a nohou, vydechujeme ploskami chodidel.“
Uvìdomuji si, ¾e mì pálí chodidla. Já snad opravdu vydechuji chodidly! Hlas však pokraèoval dál, musela jsem ho dohonit. „Teï budeme vydechovat pánevním dnem.“ A já vydechovala!
„Dlanìmi“, a já vydechovala!
Celým tìlem mi procházelo pøíjemné chvìní. Je to snad tím, ¾e se dotýkáme? Jsem starý senzibil, to ona neví. Nestaèila jsem to domyslet a cítila jsem, ¾e se odtáhla. To je v pytli, funguje to, ona to ví, co si myslím. Zase se opøela. Chvìní se vrátilo.
„Vrátíme se k sídlu vìdomí, dýcháme zhluboka, vydechujeme temenem hlavy. Pomalu protáhneme prsty na levé ruce, na pravé ruce, nohy, oblièej, promneme si ruce, otevøeme oèi. Tak, jaké to bylo? Bezvadné, myslím si, ¾e mi to na poprvé docela šlo. Akorát mì bolí rameno.“ Podívám se na ni a ona si ho dr¾ela taky. „Funguje to,“ øekla. „Pøi vdechování chodidly mì pálily nohy.“ „Tak to musíme pøíštì zkusit nìco jiného, ty máš køeèové ¾íly, vid?“
Autobus zastavil. „Za dvì hodinky tady,“ øekl vedoucí zájezdu. A já jsem vyšla. Chtìla jsem být sama. Sama poprvé ve svých 45 letech v øímských památkách, sama se svými miláèky, s Markem Aureliem, s Catulem a jeho básnìmi, které mì rozechvívají, slíbila jsem mu, ¾e mu je tu nahlas po 2000 letech povím, aby vìdìl, ¾e se mu jeho pøání splnilo, ¾e pøe¾ily víc, ne¾ jedno pokolení.
A najednou koukám a vedle mne Marcelka. Taky sama, a tak jsme šly spolu. Bylo ticho, øímské hlavice na nás zvìdavì pokukovaly. Jsou okam¾iky v ¾ivotì, kdy se nemusí mluvit, staèí cítit a èlovìk ví, ¾e tomu druhému je podobnì. Já jsem objímala sloupy a Marcelka sbírala kamínky, semínka, a taky se všeho dotýkala. Zastavila jsem se, zavøela oèi a v mé pøedstavì se všechno to pochumlané kamení zvedlo a já stála uprostøed té øímské nádhery, byl to okam¾ik, krásný, Marcelka se ke mnì blí¾ila, nìco mi nesla na dlani, byla to kulatá mušlièka a povídá „Ta tady musí být tisíciletí“ a já jsem pøikývla a vìdìla jsem, ¾e Marcelka tady byla tenkrát urèitì taky. Marcelka zmlkla, proto¾e vìdìla, ¾e jsem teï nìkde jinde, její vševìdoucí oèi mnou pronikly a potichu se vzdálila. Já tam stála a nahlas jsem povídala Catulovy básnì a vìdìla jsem, ¾e jedinì pod takovým sluncem a v takové nádheøe mohly vzniknout.
Dvì hodinky utekly, šly jsme k autobusu a jely jsme za dalšími památkami. Druhý den jsem si pøisedla, uvolnily jsme se a místo vzduchu mým tìlem prostupovaly sluneèní paprsky, bylo to nádherné, hladily mne a vystupovaly ze mne tam, kde Marcelka øekla a nakonec ze mne nechala vystoupit sídlo mého vìdomí, kousíèek nad hlavu a já jsem v tom okam¾iku vìdìla, ¾e tohle mì u¾ potkalo, ale to jsem si myslela, ¾e jsem cvok a ono to zatím jde i takhle a mnì se v tu chvíli tak ulevilo a bylo mi neskuteènì dobøe. Autobus zastavil a já se ocitla v cukrové nádheøe Pamukále, myslela jsem si, ¾e sním. Travertinové kaskády, které vytvoøila termální voda na svahu a v nich jezírka s teplou vodou, ve které se cachtali lidé, ale já jsem nemohla, byla jsem poøád ještì nìkde jinde, sedla jsem si a dívala se a dívala. Pøisedl si ke mnì mladý Turek s krásnýma modrýma oèima a tichým hlasem mi nabízel øímské hlavièky z travertinu a mnì bylo líto, ¾e nemám peníze, mlèela jsem a dívala se mu do tìch krásných oèí. Nakonec pochopil, ¾e tady nemá šanci a zvedl se a já uposlechla volání m ých spolucestujících, kteøí se do¾adovali mé pøítomnosti.
Polo¾ila jsem se na bílou stìnu, teplá voda na mne padala, obtékala mne, høála, zavøela jsem oèi a slyšela tichý monotónní hlas: “Uvolníme se,………“. Uvolnila jsem se a místo paprskù mnou procházela termální voda, odplavovala ze mne všechnu špínu svìta a já se stávala souèástí bílé nádhery kolem.
Sídlo mého vìdomí si vystoupilo a tu vidím, ¾e z nebe ke mnì pøichází s nata¾enýma rukama Markus Aurelius a mluví ke mnì: „Vím o tvých hovorech k sobì, pozoruji tì, pozornì ti naslouchám. Hovoø dál a piš. Mo¾ná, ¾e tì jednou lidé budou èíst, tak jako mne.“ Byla jsem jako omámená, zaèala mi být zima. Radìji se pùjdu pøevléci.
Potkala jsem Marcelku. „Jdu se podívat do hotelu, co tu Turci postavili, pùjdeš se mnou?“
„Jen se pøevléknu a jdeme.“ Recepcí jsme prošly bez problémù. Nízké bungalovy kolem jezírka s teplou termální vodou, obklopené kvetoucími keøi, bílé stoleèky s ¾idlièkami, obsluhovali livrejovaní èíšníci. Do prùhledného jezírka vedly schùdky, na dnì le¾ely øímské hlavice a sloupy. Marcelka mìla na sobì indický šál a pod ním plavky, a tak jí povídám, a» si tam vleze. A ona si tam vlezla a plavala mezi tou nádherou a mazlila se s ní a já se na to koukala, šla jsem mezi stoleèky a kvìty a mìla jsem radost, ¾e jsem jí mohla tuhle rozkoš dopøát a ona si jí u¾ívala plnými doušky. Zaplatila mi krásným kamínkem, který uloupila z jezírka.
Potom jsme zase prošly recepcí, Marcelka si tam chtìla koupit pohled, ale nemìla drobné a oni jí ho dali zadarmo a ona si ho nesla jako poklad.
Šly jsme k autobusu, já jsem se tìšila na cigárko, ale najednou mi zaznìl v uších Marcelèin hlas: „Ka¾dý má svùj poèet dechù.“ „Pøestanu kouøit“ povídám Marcelce. „Já vím,“ øekla.
Ivana Látalová
