Andìlika lékaøská (Archangelika officinalis) je podle všech dostupných pramenù bylina dvouletá a¾ víceletá, podle mojí zkušenosti vytrvalá. Usadila se na mojí zahrádce, jen tak, pøišla nikým nezvána a zvítìzila nade mnou na plné èáøe. Angelika je silná, mohutná rostlina, dosahující výšky jeden a¾ dva metry. A moje angelika tu poctivou míru má. Kdyby pøišla a usadila se na jednom z nesèetných zákoutí, kterými zahrada oplývá, ani bych necekla. Ale to ona prosím ne! Rovnou doprostøed zahrady a rovnou do toho nejkrásnìjšího a nejvý¾ivnìjšího rabatu, na plné slunce, navzdory všem teoriím, ¾e je to bylina milující stinná stanovištì a písèité chudé pøesypy podél cest.
Pøišla, døepla, zakoøenila, a ne¾ jsem se staèila dvakrát s hrábìmi otoèit, zaèala se prosazovat. I pøes své andìlské jméno je to rostlina s usurpátorskými sklony. V likvidaci starousedlíkù majících pøednostní právo na rabat, pou¾ívala vypracovaný systém. Nejdøíve zlikvidovala rychle rostoucí vitální sousedy u kterých hrozilo, ¾e budou èasem silnìjší. Pak teprve pøišly na øadu jemnìjší kvìtinky, mnou opeèovávané a hýèkané. Zatímco okrasná travina po celých trsech znechucenì ustupovala a¾ za hranice zahrady, moje sbírka výstavních floxù zaèala bez odporu skomírat. A to byl mùj èas. Nastoupila jsem v plné polní, ozbrojená krumpáèem, rýèem a odhodláním nièit, likvidovat, drtit, našlapat angeliku do popelnice, polít kyselinou, nechat zmizet z povrchu zemského. Náš zápas trval nìkolik let. V¾dycky kdy¾ jsem si myslela ¾e vítìzím, o¾il v zemi malinký kousek zapomenutého koøínku, zaèal se vrtìt a sílit a hlásit o svá práva na ¾ivot. Kdy¾ mu byla zemì malá, vyrazil na povrch. Andìlské trouby zaznìly, andìlika se vrátila. Ale já èíhala! Na mì si nepøišla, likvidace byla okam¾itá a neúprosná.
A¾ jednou moje zatvrzelé srdce zjihlo. A to, kdy¾ angelika nevyèkala se svým kvìtenstvím a¾ do své dospìlosti, ale jak byla èerstvì vyrašená z toho zapomenutého koøínku, ještì takový malý nedospìlý záprtek, šla holka hned do kvìtu. Ona vìdìla, ¾e musí vykvést a vyvést semínka. Ona to vìdìla! Vìdìla, ¾e hned jak vyroste a zaène být nápadná, dostane zase na frak. Svojí zarputilou odhodlaností nevzdat se, mì dojala. Vzala jsem do ruky rýè a angelika se strachy celá pøikrèila.
„Neboj se malá,“ povídám jí, „udìláme dohodu. Já tì teï pøesadím na jiné místo a vyberu ti pìkné, spolehni se, a ty mi slíbíš, ¾e u¾ nebudeš cestovat po zahradì a vyhánìt kytky ze záhonù“.
Slíbila a svùj slib dodr¾ela. U¾ nìkolik let ¾ije spokojenì v rohu zahrady, který má celý pro sebe. Spoleènost jí dìlá jen starý jalovec a s tím si dobøe rozumí. Proto¾e je nejen léèivá, ale i okrasná, nechávám jí její kvìty celoroènì. Suché a mrazem pøešlé kvìtenství ustøihnu pak a¾ na jaøe. Rozrostla se, vysemenila, zalo¾ila rodinu a dìti jejich dìtí stále rostou na stejném místì k oboustranné spokojenosti. Nikomu nepøeká¾í a ka¾dý, kdo se do této èásti zahrady dostane, v ú¾asu stane pøed vysokou, zdatnou bylinou.
A floxy? I ty se rozrostly. Na rozdíl od angeliky, které do reprodukce nezasahuji, jsou vychovávány laskavou, leè tvrdou rukou. Jakmile odno¾í a zalo¾í nový trs, jsou okam¾itì z domu, vlastnì ze zahrady. Ka¾dý kdo jde kolem mojí zahrádky, kdo se zastaví na kus øeèí a zmíní, ¾e se mu floxy líbí dostane trsík sebou. Moje floxy tak mají své pøíbuzné po celé republice, ale to u¾ je jiný pøíbìh.
Andìlika lékaøská
Ve støedovìku neznámá se nejprve pìstovala v severských a alpských krajích. Ve 12. století slou¾ila jako potravina, ve 14. století se posléze zaèala pìstovat v klášterech støední Evropy a od 16. století po celé Evropì pro své léèivé úèinky. Za renesance jí lékaøi pøedepisovali pod názvem koøení svatého Ducha, nebo» zázraènì pùsobila na nemoci a stáøí. U nás byla hojnì pìstována hlavnì nìmeckým obyvatelstvem zvláštì v 19. století.
Bylina, která byla kdysi velmi oblíbená, má nyní jen velmi omezené upotøebení. Koøeny a plody se doporuèují na lepší trávení a pøi spastickém zánìtu tlustého støeva. Silice má protikøeèové úèinky. Pøi zevním pou¾ití hojivé, analgetické a antiseptické úèinky.
U¾iteèné èásti jsou koøen a plody. Koøen se sbírá na sklonku prvního roku, nebo v druhém roce, plody v dobì zralosti.
Upotøebení:
Nálev (10 min.):12 g koøene nebo 8 a¾ 15g plodu na litr vody. Jeden šálek po ka¾dém jídle.
Prášek z koøene nebo plodu: pùl kávové l¾ièky dvakrát dennì.
Andìlikové víno: 50 a¾ 60g koøene na litr bílého vína. Nechat tøi dny v teple vylouhovat. Jedna a¾ dvì sklenky dennì po jídle
Ve všech tìchto pøípadech se andìlika pou¾ívá jako protikøeèového léku.
Lidovì se andìlika nazývá: anjelika vìtší, angelika, andìlièka, andìlica, koøení svatodušní, šmr»olno zelino.
Její název je patrnì odvozen od skuteènosti, ¾e podle starého kalendáøe obvykle rozkvétá v den svátku svatého archandìla Michaela, který se objevoval ve zjeveních a vysvìtloval ochranné schopnosti andìliky pøi odvracení zla.
Magdalena Vlachová
