Pan Novák byl milovník umìní. Kdy¾ se po osmaètyøicátém zaèalo øíkat, ¾e komunisti všechny kulturní památky znièí, tak mu to nedalo a zaèal pra¾ské památky obcházet a louèit se s nimi.
Jednou se dostal taky na Smíchov, na Bertramku. Bertramka byla opravdu zpustošená, a tak celý smutný zašel spláchnout svùj ¾al do blízké hospùdky.
Hned u vchodu se zarazil. Hospùdka byla èis»ounká, ¾e by se z podlahy dalo jíst, na stolech bílé ubrusy a na nich vázièky s kytièkama.
Pan Novák se posadil k jednomu volnému stolu. Hned u nìj stál èiperný pan hostinský a co prý si dá. Pan Novák by si hned vedle umìní dal rád mariáš a pivo, a tak si objednal pùllitøík smíchovského.
Ani¾ by chtìl poslouchat, tak se k nìmu od vedlejšího stolu donesl rozhovor.
„Kdy¾ jsi to vìdìl Vinco, tak to jsi nemohl øíct Vorlíèkovi, aby pøišel?!“
„Ale babi, kdy¾ mi to Filip øekl na poslední chvíli a ty víš, ¾e Vorlíèek mariáš tak neumí.“
Pan hostinský nesl panu Novákovi druhé pivo. Pan Novák to nevydr¾el a zeptal se ho.
„Prosím vás, ta babièka tady vedle hraje mariáš?“
„A jak, milej pane, to byste koukal!“
Pan Novák kroutil hlavou.
„Ještì jsem nevidìl babu, která by to umìla.“
To nemìl øíkat, proto¾e se najednou ocitl v pohybu. Babièka si ho toti¾ pøitáhla holí ke svému stolu.
„Máte dost penìz mladíku?“
Pan Novák byl celý vyjevený. „Mám.“ Bylo jediný, na co se zmohl. To u¾ babièka láskyplnì sundavala ubrus ze stolu a Vincek míchal karty.
„Tak, malá dává,“ nesmìle prohodil pan Novák.
„®ádná malá, malá nemá z èeho!“, zahøímala babièka.
Karty byly rozdaný a pan Novák hlásil sedmu.
„Na tu sedmu vám dávám flek, pane Novák,“ prohodila babièka a plácla pravaèkou do karet.
Panu Novákovi zajiskøilo v oèích, jiskøièky se spojily v blesk, který s výrazem „re“, zasáhl babièku.
Babièka zvedla pùllitr, usrkla si piva a loupla oèima po svém synovi Vinckovi.
„Tak co, Vinco, ty mlèíš?“
Vincek se zavrtìl na ¾idli a s klidem Anglièana pronesl: “tuty!“
Pan Novák musel být napojen na vysoké napìtí, proto¾e z oèí mu vyšlehly blesky dva, smìøující k protihráèùm. U¾ mìl otevøená ústa, kdy¾ tu zpod stolu se ozvalo: “boty!“
To do licitace zasáhla malá, blonïatá holèièka.
Panu Novákovi sklapla pusa.
„Je¾išmárjá, já snad sním, èi co? Copak ta malá to u¾ umí taky, pane Vincku?“
Vincek se podíval klidnì na pana Nováka a hrdì pronesl:
„V¾dy» je to moje dcera!“
Holèièka povzbuzená tatínkem si stoupla pøed pana Nováka a spustila:
„Flek, re, tuty, boty, kalhoty! Mù¾u vám poradit, pane? A nakoukla mu do karet. „Tak ty „boty“, ty u¾ nedávejte, mìl byste to moc drahý. Máte málo sloupeèkù s penízkama, nemìl byste èím zaplatit a vy se mi líbíte. ®e mi koupíte èokoládu, ¾e jo?“
Pan Novák byl úplnì vyøízený. Polo¾il karty a podal holèièce dvacku.
„Na princezno, jdi za hostinským, a» ti ji dá.“
„Pane, vy jste moc hodnej, já vám dám pusinku na èelíèko,“ holèièka si pøitáhla pana Nováka za knoflík u saka.
„Hergot holka, ty se neztratíš, tak u¾ bì¾.“
Holèièka však tiše oznámila:
„Víte pane, já jsem si to rozmyslela, já nebudu mlsat, já si penízky schovám a zase je pùjèím mamince na úrok.“
„Je¾íšmarjá pane Vincku, co to máte za dítì? Kolik jí je?“
Holèièka napøáhla rozta¾enou ruku proti panu Novákovi.
„Pìt a zrovna na takový úrok pùjèuji.“
Pan Novák vyprskl pivo zpátky do pùllitru.
„Holka, jestli mi øekneš, jak to poèítáš, tak ti dám ještì dvacku.“
„Klíïo pane,“ nelenila holèièka, „tak za deset korun dostanu jedenáct, za dvacet, dvacet jedna, za tøicet, tøicet dva.“
„To jsou nìjaký divný poèty, holèièko,“ zamyšlenì prohodil pan Novák.
„To vím taky,“ hrdì prohlásila holèièka, „ale to mì navedla babièka.“
„A taky jsem ti øekla, ty drndo, ¾e nesmíš všechno vy¾vanit!“ øekla babièka.
Holèièka obešla stùl a dost nahlas šeptala babièce:
„Ale babi, kdy¾ von mi slíbil tu dvacku.“
Babièka zamyšlenì svraštila svoje oboèí, upila piva, sehnula se k holèièce a šeptla:
„No tak dobøe, tak to s ním vyøiï, ale pamatuj si, ¾e do mariáše se nekecá!“
„Já vím, babi, ale víš, von se mi líbí.“
Holèièka se pøišourala k panu Novákovi, upøela na nìj zamilovaný pohled, který tou¾ebnì sklouzl na jeho šrajtofli.
„Tak pane Novák, mìlo by to být deset padesát, ale babièka mi øekla, ¾e musím být psychiatr.“
„Kolikrát jsem ti øekla, ¾e psychiatr se neøíká, ale ¾e se øíká psycholog,“ naštvanì zasáhla babièka.
„Tak, kdy¾ budu psycholog, tak po mì pøeci nebude nikdo chtít drobný zpátky.“
Pan Novák se rozøehtal a šahal pro penì¾enku.
„Tak na, ty psycholo¾ko,“ a podal holèièce dvacku.
„Mockrát dìkuju pane Novák, a kdybyste potøeboval, tak pøijïte, já vám pùjèím,“ øekla holèièka a zmizela pod stolem, kde si hrála s Harykem.
„S váma budu pøíštì hrát akorát zelenou louku!“ naštvanì prohlásila babièka.
„Ale babi, já si dám ty „boty“, u¾ zase celý soustøedìný prohlásil pan Novák.
Babièka si vzrušenì olízla svá bezzubá ústa a lakonicky pronesla „kalhoty!“
Sloupeèky s penìzma se pøesunuly k babièce a Vinckovi.
Zpod stolu se ozvalo:
„Mìl jste dát na mì, pane Novák, ale ¾e jste to vy, tak já vám pùjèím, ale bude to na úrok.“
Panu Novákovi se protoèily panenky, ale peníze si pokornì vzal.
„Dáváte,“ pøísnì øekla babièka.
Pan Novák chabì sáhl po kartách. Ta elektøina musela být urèitì v nich, proto¾e oèièka se mu hned rozzáøila.
„Nebojte se, pane Novák, moje peníze nosí štìstí,“ šeptala mu pod stolem holèièka.
Opravdu, ten veèer šla babièka s Vinckem domù bez penìz. Kolem nich vesele poskakovala holèièka strašnì zapatlaná od èokolády.
No a pan Novák? Ten na Smíchov jezdil ka¾dou nedìli. Našel v babièce svého mistra. A o tom, ¾e mu opravili Bertramku, o tom se dozvìdìl od hostinského.
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace https://www.mozartovaobec.cz/ https://www.piqsels.com/cs
Kolá¾ Eva Rydrychová Zobrazit všechny èlánky autorky
Milovník umìní
Pan Novák byl úplnì vyøízený. Polo¾il karty a podal holèièce dvacku.