Jak jsem mohla být nevìrná
Jsem silné, ale soumìrné postavy. Obèas mì nìjaký doktor nadzdvihne tím, ¾e mi radí, abych zhubla. Moje kamarádka je na tom podobnì. Vrátila se z Roudnice nad Labem, kde se za 1 200 Kè za týden hubne. Moc se jí to líbilo, a tak mi to srdeènì doporuèila.
Ne¾ se vyjede, tak musí být potvrzení od lékaøe. Šla jsem k našemu závodnímu údr¾báøi a øíkám mu, co chci podniknout. Podíval se na mne z podbrýlí a øekl: „Co si od toho slibujete, paní in¾enýrko?“
Já skromnì odpovìdìla: „- 4 kg.“
Doktor se usmál: “Prosím Vás, to je pøeci jedno velké lejno, ale kdy¾ myslíte!“ a šoupl mi na pøihlášku razítko.
Pøijela jsem do Roudnice v ranních hodinách. Na námìstí jsem se ptala na sportovní areál. Lidé se na mì významnì usmívali a ukazovali mi na most, tam u¾ to prý uvidím. Bylo to na ostrovì. Krásný sportovní areál a za ním chatièky na ubytování.
V chatièce è. 6 u¾ byla moje spolubydlící. Moc sportovnì nevypadala, ani tlustá nebyla, velká prsa, velký výstøih, dlouhé odbarvené vlasy spletené do drdolu, modré, zmalované oèi. To jsem zvìdavá, co z tebe vyleze holka, v duchu jsem si øíkala pøi pøedstavování.
No a pak to zaèalo:
Ráno v 7 hod budíèek, bìh lesem, rozcvièka.
Snídanì: ¼ krajíèku chleba, nízkokalorický trojúhelníèek, èaj neslazený.
Cvièení: kondièní gymnastika, d¾ezgymnastika.
Obìd: 10 dkg hovìzího, 2 brambùrky.
Odpolední klid do 14 hod.
Svaèina: bílý jogurt.
Veèeøe: 10 dkg hovìzího, ¼ krajíèku chleba – vá¾ení.
Po veèeøi: volno, sauna, vinárna, atd.
Za poslední chatièkou byla vinárna. První veèer jsem tam nešla, druhý veèer taky ne. Zato moje spolubydlící se vracela v pozdních hodinách. Pøišla, naklonila se nad postelí a zaèala ze svého velkého poprsí vytøásat cigarety, ne ledajaké, ale Ameriky!
Tøetí veèer mi to nedalo a šla jsem se do vinárny podívat. Pøíjemné prostøedí, reprodukovaná hudba, moje spolubydlící obklopena místními donchuany, pilo se Roudnické bílé vínko, výborné. A jak jsem to tak kolem sledovala, tak jsem zaèínala chápat, proè se na mne na tom námìstí tak významnì usmívali, kdy¾ mì posílali do tohoto hubnoucího støediska!
Kdy¾ jsem vyšla ven, tak jsem mìla pocit, ¾e tam šukají i patníky u cesty. Je to asi nìjaký pud sebezáchovy. Èlovìk, kdy¾ nejí, tak má prostì velkou potøebu.
Moje spolubydlící, ze které se vyklubala barmanka z Teplic, ji mìla ohromnou! Cvièení ji pøestalo zajímat, oznámila, ¾e má zánìt lýtek, pøes den spala a v noci plnila plán na 500%. Amerik bylo stále víc.
„Kam na to chodíš?“, nedalo mi to. „Ale chytila jsem hostinského z vedlejší vesnice, dneska pøijde do vinárny, tak pøijï.“
Šla jsem. Barmanka ho mìla v prádle. Dìdula mìl svùj nos zaboøený do velkého poprsí mojí barmanky a houpal se v rytmu diska. Pøi nádechu vykøikoval: „Všichni jste moji hosté“, a byli jsme! „Jede se ke mnì do hospody“! Kde se vzala, tu se vzala auta a celá spoleènost se pøemístila do venkovské hospody. Kde to bylo, dodnes nevím.
Hospoda byla velká. Barmanka si stoupla za pípu, toèila pivo, mnì nìkdo šoupl kytaru a všichni tancovali. Vedle pípy stála velká sklenice s kyselými rybami a my, vyhládlé holky, jsme se na ni vrhly a rukama jsme to do sebe cpaly a zase se zpívalo a tancovalo a já jsem dospìla ke svému vrcholnému èíslu, kdy zpívám Svatí pochodují, mìla jsem na sobì svùj bé¾ový kalhotový kostýmek s krásným hnìdým vyšíváním, který mi pøivezla kamarádka z Holandska, ona tam pro mne obèas nìco vybere z popelnic, abych mohla reprezentovat, proto¾e tady na mne nic nešijí, je to moc materiálu, a tak jsem tam stála na stole øvala ty svoje ¾almy a všichni tleskali a tu vidím, jak na mne kouká takový hezký kudrnatý kluk, celý u vytr¾ení a èeká, a¾ si sednu, a tak jsem si sedla a on povídá: „Víš, já mám doma manekýnu, já jí dávám tøi tisíce, já jsem kapitán od labské plavby, ale dneska, dneska bych chtìl tebe! Pùjdeš se mnou na šíf? Co piješ?
No, a já jsem šla. Piju ráda pivo, a tak se nafutroval pivem a šli jsme hledat šíf. Parkoval mimo pøístav, aby mìl vìtší diety. Hledali jsme, prolézali jsme lesem, mùj holandský kostýmek byl vorvaný, ale šíf né a né najít. Tma pomalu ustupovala a v mlze na øece Labi jsme ho najednou zahlédli. Radost byla veliká, ale bohu¾el na šíf bylo spojení po 6 m dlouhém prknì. „Milý kapitánku, tam mì nedostaneš“, povídám.
„Ale jen se neboj, dìlej všechno po mnì.“, øekl a vydal se vratkým krokem na prkno. Vìdìla jsem, ¾e to nemù¾e dobøe dopadnout. Ještì nebyl v pùli a spadl mi do Labe bohu¾el i s pivem, které ho táhlo ke dnu. Za dlouhou dobu se vyšplhal na bøeh. Bez piv, mokrý jako myš a zkoušel to znova po ètyøech. A letìl zas.
„Kamaráde, povídám, co s kapitánem, který netrefí na svùj šíf a ještì mi utopil piva?“ Zamávala jsem mu, kdy¾ se po tøetí øítil do vody a jala jsem se v ranním oparu hledati sportovní areál.
To u¾ kyselé ryby po celodenním pùstu v mém bøiše provádìly neskuteèné pohyby! V dáli se objevila blonïatá víla. Nahatá, jen dlouhé vlasy jí zakrývaly bujaré poprsí a kolem ní horda nahatých mladíkù, pomalovaných skvrnami èerné naftové labské vody. Šaty nechali na druhé stranì, areál je prý na této. Mnì u¾ to bylo jedno. Mému obleèku by neuškodila ani labská voda. Bylo mi tak zle, kyselé rybièky chtìly ven! Lezly ze mne všemi dírami, a tak jsem si oddechla, ještì ¾e jsem nebyla nevìrná, ten by chudák dopad!
No, chatièky jsem nakonec našla. Zhubla jsem opravdu jen o 4 kg, a kdy¾ odeètu to lejno, jak øekl náš pan doktor, tak jsem nezhubla nic, ale zato jsem vidìla tolik tvarù lidských zadnic, a¾ èlovìk ¾asne, co ta pøíroda je schopna vytvoøit! A nìkteré dokonce zhubly o 10 kg.
