Jako malý kluk jsem v¾dycky slýchal, ¾e kdy¾ se èlovìk chová v pøírodì jak se patøí, tiše a pokornì, s úctou k ¾ivotu a ke všemu, co se v lese, na loukách, kolem øek a rybníkù, v kopcích i v rovinách dìje, pak uslyší a uvidí i to, co ostatním zùstává utajeno. A také mi prababièka, které tenkrát, kdy¾ jsem zaèal chodit do školy, bylo u¾ skoro sto let a pamatovala císaøe France Josefa a jako mladá se znala Janem Nerudou, vyprávìla, ¾e všude kolem nás ¾ijí i všelijaké nadpøirozené bytosti, stromy mluví, voda umí zpívat a kvìtiny se mohou zmìnit v drahokamy.
A tak jsem se jednoho dne, kdy¾ u¾ jsem dospìl a pobral trochu rozumu, vydal do sluneèného dne, abych poznal, zda je na tom nìco pravdy.
Na ka¾dém kroku jsem se ujiš»oval, ¾e støední Polabí, široká rovina, na ní¾ jako pecny chleba na stole le¾í svìdecké kopce – hùry, jak jim odedávna zdejší obyvatelé øíkají, a mezi se vine modrá stu¾ka širokého Labe, ¾e tenhle kraj kolem Lysé nad Labem je mimoøádnì krásným koutem naší èeské zemì.
Tady kvetou modré zvonky, tam se bìlají kopretiny, na keøích záøí šípkové rù¾e, ptáèci zpívají v korunách stromù, vá¾ka blýská lesklými køidélky nad vodní hladinou a motýl baboèka pomrkává pavími oèky, štíhlé borovice s rozèepýøenými úèesy voní pryskyøicí…
Kráèel jsem rozkvetlými loukami za ¾lutým barokním zámkem, mìkce našlapoval mezi rákosinami na mìkkých slatinách Hrabanovské èernavy a poslouchal skøehotání ¾ab. A co¾ teprve kdy¾ jsem se vyškrábal na vrch Vinièky, kde prý kdysi v minulosti stával strá¾ní Èervený hrádek a teï ten kopec bílými stránìmi svítí do daleka, a do té samé daleké dálky mohl pozorovat kraj táhnoucí se a¾ ke Kouøimi a ke Staré Boleslavi a k Nymburku.
Leè, celou tou cestou jsem ani nezaslechl, ¾e by mi pøíroda chtìla nìco sdìlit, ¾ádná kytka nebyla z diamantù èi smaragdù, nepotkal jsem ¾iváèka, ba ani ne¾iváèka, nato¾ pak vodníka, skøítka èi polednici.
U¾ notnì unaven, s podrá¾kami skoro prošoupanými, jsem došel na náves ve starosvìtské vesnièce Stará Lysá. Obrovská lípa na návsi, pod její¾ ochranou tu u¾ jeden a pùl století stojí kamenný køí¾, pozlacená miliony omamnì vonících kvítkù, huèela bzukotem pilnì pracujících vèel. Usedl jsem na mohutný, vìky pokroucený, ale do jemné struktury ohlazený koøen a opøel unavená záda o kmen.
Zavøel jsem oèi… a najednou, jakoby zevnitø ze vèelího koncertu, slyším zcela zøetelný tichounký hlas: „Vítám tì, poutníku!“
Zmatenì se rozhlí¾ím, nevidím nikoho a pøece slyším, jak slova vycházejí odkudsi zevnitø, z dutiny vykotlaného kmenu prastarého stromu èi ještì výš, ze silných vìtví rozmáchlých k modré obloze. Nahlédnu i dovnitø, do zšeøelé dutiny - však kromì pavouka visícího v preciznì utkané síti jsem tu já jediný.
„Nevìøíš,“ uslyším znovu ten hlas, „¾e strom mluví? Ale v¾dy» právì za takovým poznáním jsi dnes vyšel z domu! Abys uvìøil, budu ti vyprávìt dìje sahající tisíc let nazpátek. Takovou dobu tady toti¾ stojím - v úpalu sluneèním, ve vichøicích i za pøíjemného vánku, za mrazù a metelic, ve vojnách i v míru, ve shodì s lidmi dobrými a spravedlivými, ale i s lapky, zloøeèníky a lidmi nehodnými.“
Aèkoliv jsem ještì dostateènì nechápal, co se to kolem mne dìje, ale jako bych slyšel ji¾ dávno zapomenuté prababièèino vyprávìní, nechal jsem se ukolébat bzukotem vèel, opøel se o popraskanou kùru a natáhl nohy.
A lípa, èi její duch, nebo snad jen šumìní støíbøitého listí, mi vyprávìla. O rychtáøi Matìjovi, který kdysi dávno pøed svou chalupou zasadil mladý stromek vyrytý v nedalekém lese, s myšlenkou, ¾e jeho potomci budou moci v podveèer do stínu koruny slo¾it po celodenní práci své unavené údy, a také, ¾e lípa bude ochráncem jeho domu.
Povídala mi o tom, ¾e se tady na návsi ve tøináctém století rozkládalo tr¾ištì, je¾ je ve starých knihách jmenováno „antiquum forum Lyssa“, a o dvì stì let pozdìji se pod lípou utáboøil a našel chvilku klidu mezi boji a šarvátkami, slavný husitský hejtman Prokop Holý se svým polním vojskem.
„Èastokrát sem pøijí¾dìl na koni osvícený majitel panství hrabì František Antonín Špork,“ pokraèoval hlas. „To kdy¾ se podle jeho pøedstav stavìl na nedalekém kopci lovecký zámeèek Bon Repos, a pak, kdy¾ se do zdejších lesù vydával za èi¾bou, svojí oblíbenou kratochvílí - lovem ptákù. Miloval stromy a v¾dy, jel-li okolo, se u mého kmene zastavil, objal ho, aby ze ¾ivota proudícího døevem naèerpal sílu,“ šumìla lípa.
S povzdechem vzpomnìla i na chvíle neveselé, kdy kolem svištìly a do jejího døeva se zarývaly kulky a zelenou trávu zdupávaly podrá¾ky vojsk, a také na okam¾iky, kdy èlovìk se zlým úmyslem zapálil suchý troud uvnitø dutiny v kmeni a ani nevìdìl, ¾e starému stromu vlastnì pomohl, nebo» oheò znièil houby a plísnì ohro¾ující jeho zdraví.
Tak jsem tu sedìl a poslouchal ten dlouhý pøíbìh. Ani jsem si nevšiml, ¾e slunce se nachýlilo k západu. Jak vèely, obtì¾kané nákladem pylu a nektaru, odlétaly na noc do úlù v zahradách a jejich bzukot slábl, utichlo i vyprávìní. Zvedl jsem se a ucítil, jak mne hedvábné dlanì lipového listí na rozlouèenou polaskaly tváø. Pohladil jsem strom po drsné kùøe a co mi ruce staèily, objal jsem ten mohutný kmen, a s mírem v duši se ubíral k domovu.
A¾ pùjdete kolem, nezapomeòte, ¾e i stromy umìjí mluvit. Uslyší je ale jen takový èlovìk, který umí a chce naslouchat.
Tisíciletá lípa vzpomíná