MÙJ KAMARÁD HONZA KRONDL Písnièkáø Honza Burian navštívil po roce 1990 svého spolu¾áka Honzu Krondla, který ¾il v New Yorku. Napsal o tom vtipný fejeton, v kterém mj. zmínil, jak ho i s man¾elkou spolu¾ák Krondl pøinutil celou noc skládat archy jeho Èeskoslovenských novin.
Ano, Jan Krondl byl vlastenec a vydával v New Yorku èeský list. Pojal to podobným zpùsobem jako já svùj Èeský dialog, kdy se celá moje rodina scházela pøi novém vydání èísla a skládala, falcovala a zkrátka makala. Jen¾e na rozdíl ode mne tam Honza ¾ádnou rodinu nemìl. A to mi také pøipomenul pøi našem prvním hovoru pøes moøe, kdy¾ mu Honza Burian dal mùj telefon. Ozval se tìsnì pøed sokolským sletem, aby se mi trochu pøedstavil. Vymìnili jsme si tehdy zkušenosti s vydáváním nezávislého tisku a Honza dodal: ty to máš dobrý. Pùjdeš zítra po Václaváku a mù¾eš volat haló, kupte si Èeský dialog! A lidé ti budou rozumìt. A mìl pravdu. Titulní strana nového ÈD se pyšnila slavnou fotkou od Jana Lukase z památného sletu v roce 1948. Balíky s novým èíslem jsem mìla ulo¾ené ve vrátnici Svobodného slova. A po Václaváku, kde šel sokolský prùvod, jsem to skuteènì vykøikovala. A lidé mi mohli utrhat ruce. Malý Janek, který byl se mnou jako pomocník, nestaèil bìhat znovu a znovu do vrátnice, a¾ bylo èíslo vyprodané. Stálo tehdy 4 koruny.
Honza mi pak obèas volal a v¾dycky nezapomnìl zdùraznit, ¾e u¾ bych mìla také pøijet do Ameriky. Dokud nepoznáš New York a zdejší èeskou komunitu, nemù¾eš dìlat svùj èasopis, øíkal.
A tak jsem se tam jednoho dne skuteènì vypravila. Honza mne provedl celým ohromným New Yorkem, jeli jsme spolu busem pøes pùl USA do Cedar Rapids na konferenci SVU, navštívili dùle¾itá krajanská místa, setkali se s mnoha Èechoslováky, atd. Honza se staral o to, abych si domù odvezla co nejvíc inspirace pro mou práci. Následnì jsme se setkávali v Praze pøi jeho obèasných návštìvách a mìli jsme si v¾dycky o èem povídat.
On se však prý netìšil všeobecné oblibì mezi krajany. Nevím o tom moc, ale vím, o co jde. Celá léta toti¾ vedl tuhý a marný boj o Národní budovu. To je dùm v centru N.Y., kde dnes sídlí naše úøady. Pøed mnoha a mnoha lety si jej vybudovali Èechoslováci sdru¾eni asi ve dvanácti spolcích. Konaly se tam krásné krajanské akce, ale èasem se mnoho našincù z N.Y. odstìhovalo jinam a budova pomalu a nezadr¾itelnì chátrala. Dvanáct spolkù se nemohlo domluvit, co s ní dál. Vìtšinou byli proto, se jí zbavit. Èeská vláda o ni projevila zájem, a po dalších letech jednání ji od spolkù koupila za jeden dolar. Honza to tì¾ce nesl, jeho pøedstavou bylo, ¾e se vyhlásí na opravu budovy sbírka po celém USA. ®e si ji krajané postavili a mají si ji také sami opravit.
JAN KRONDL, mùj kamarád Honza z New Yorku umøel na náhlou srdeèní pøíhodu v minulých dnech ve vìku sedmdesáti let.
Napsala jsem o svém kamarádovi a zá¾itcích s ním docela dost do své ètyøsetstránkové knihy, která mìla nedávno køest. Dovolím si nabídnout vám z ní alespoò jednu kapitolu…
NEDÌLNÍ HARLEM A RUSKÁ RESTAURACE „Mám pro tebe pøekvapení", øekl Honza v sobotu veèer, kdy¾ jsme se š»astní a uondaní (tedy já) vrátili z Medvìdích hor. „U¾ jsi nìkdy byla v èernošském kostele na mši?" – „Ne,“ køièela jsem s nadšením, „koneènì se splní mùj sen a já si zazpívám ty krásné gospely spoleènì s èernochy!" Ale upøímnì pøiznávám, ¾e jsem do té doby nevìdìla (aèkoliv jsem se tøicet let ¾ivila jako hudební publicistka) o tomto vùbec nic. Pøijeli jsme do Harlemu a našli jsme patøièný kostel. Ocenila jsem pøicházející dámy èerné pleti, velmi elegantnì obleèené v kostýmky a s klobouky, vìtšinou barvy bílé èi rù¾ové a bledìmodré. Mìly sebou malé holèièky s umnì spletenými copánky èi vztyèenými pletenci vlasù ozdobenými mašlemi, korálky a klobouèky. Usadili jsme se na balkónì, kde je vyhrazeno místo turistùm a cizím pøíchozím. A pak nastala gospelová bouøka. Nestaèila jsem ani polknout èi chytnout dech, nato¾ (já, studovaná konzervatoristka) zpívat pospolu! I kdy¾ jsem byla na mnoha jazzových festivalech (od Prahy, Bratislavy pøes Varšavu, Budapeš», Drá¾ïany, a pozdìji, po pádu komunismu i v tzv. Západních mìstech), kde se obèas zablýskl i gospelový sbor, a i kdy¾ jsem z toho byla odvázaná, to nebylo NIC!
Alespoò ve srovnání s kostelem v Harlemu v New Yorku. Ani nápad, ¾e bych se snad jedinou notou pøidala. Hrdlo jsem mìla sta¾ené od zaèátku, kdy varhany nìkde dole poblí¾ oltáøe zaznìly a k tomu najednou vytryskla jako láva ze sopky øeka hlasù - nádherných a èerných. ®enských i mu¾ských a k tomu trubky, bubny a další nástroje. Naparádìné panièky v pøízemí s naèesanými èernými holèièkami povstaly, houpaly se v bocích, smýkaly dopøedu a zpìt svými vyspìlými tìly - a zpívaly jako bùh. A holèiny se to uèily v závìsu za nimi velmi dobøe. Utírala jsem si slzy, které se mi valily po tváøích z velkého dojmu. A pak jsem se pokradmu ohlídla kolem, breèeli témìø všichni. Po hodinì té nádhery podìkovala paní reverendka návštìvníkùm za úèast a tím jemnì naznaèila, ¾e bílí mají vypadnout a ¾e teprve teï pøijde èas pro èernou mši èerných pøítomných. Odcházela jsem jako omámená a kazetu s jejich písnìmi, kterou mi Honza daroval, si pouštím jako vzácnost a pova¾uji ji za mùj nejcennìjší suvenýr z USA. Škoda, ¾e ji nemù¾e slyšet moje dobrá pøítelkynì Eva Olmerová, která odešla do jazzového nebe pøed pìti lety. To bychom si pøi jejím poslechu daly d¾bánek vína a moc hezky si zabreèely... Dojem z této hudební mše byl tak silný, ¾e jsem cestou zpátky moc nevnímala ani cestu ani mého spoleèníka. V podstatì jsem se probrala a¾ veèer, kdy pravil: „Evo, jestli jsi nebyla v ruské restauraci v Brooklynu, nebyla jsi v New Yorku!"
A proto¾e jsem se dosud z èasových dùvodù nemohla sejít s panem Vanèurou, pøedsedou, prezidentem èi vedoucím Astorie, zorganizoval to Honza velmi rozumnì tak, ¾e se sejdeme spolu s ním a jeho ¾enou a synem v jedné z nejlepších ruských restaurací v Brooklynu v nedìli veèer a já tím zároveò dùstojnì zakonèím svùj prvobytnìpospolný výzkum Ameriky. A tak se stalo. Restaurace byla rusky noblesní, nabídka jídel pestrá a lákavá a pití tajná (nebyla uvedena na lístku, fungovala jen ústnì, ale výteènì). Zatímco všichni si dali kus kuøete na nìjaký rùzný zpùsob, chtìla jsem ochutnat nìco ruských specialit. Hele, vinný list, to jsem ještì neokusila, øekla jsem si a – bohu¾el – i objednala. Zatímco si všichni pochutnávali na kuøecích kouscích, tu upravených na grilu, tu na pánvi a mezitím koštovali sma¾ené èi peèené kousky krevet a jiných lahùdek, já jsem si šetøila svùj ¾aludek na vinný list. Páni, to jsem opravdu netušila, ¾e typické ruské jídlo mù¾e být tak nechutné. Smìs rý¾e, zastaralého mletého skopového, zabaleného v nìjakém zeleném listu, to vše namoèené ve vodì. A tìch závitkù bylo asi dvacet! Madona mia, snìdla jsem s velkým sebezapøením tøi, kdy¾ jsem si pøitom stále polohlasnì opakovala: ty blbá, pøíštì se poraï s odborníkem! Naštìstí se ještì nosily mouèníky, co¾ byly malé tenké palaèinky s marmeládou, èím¾ jsem svùj ¾aludek mohla odprosit. A pak – dobrá spoleènost man¾elù Vanèurových a veselá ruská pop muzika hraná ¾ivì a se zápalem, nahradila nechutné jídlo. Ka¾dá zkušenost stojí zato. Nutno ještì dodat, ¾e dívkám do redakce jsem nakoupila „na Brajtónì“ plný pytel ruských bonbonù s obrázky a s nápisy: Pionýr, Letec, Bohatýr, Ledoborec, Zemìdìlec apod. (Lenin a Stalin chybìli...)
