Jak pan docent vysvìtloval Olince, co jsou
pøírodní zákony
Le¾ela jsem na posteli, koukala do vysokého stropu a pøemýšlela jsem si o ¾ivotì. Vèera v noci babèa, která le¾ela vedle mne na posteli, umøela. Prostála jsem u ní tøi noci a vlastnì jsem ji uhladila k smrti. Øíkala mi: “Víš, ¾e umírám?“ A já jsem øíkala, ¾e vím, bylo nám to obìma jasné. Nemohla jsem spát, proto¾e strašnì naøíkala, a tak jsem u ní stála a hladila jsem ji a ono ji to dìlalo dobøe, naøíkala míò, ostatní mohly spát a kdy¾ se probrala, tak vzala moji ruku do svých vyzáblých ruèek a políbila mi ji a mnì bylo divnì a ona se na mì dívala a povídá: “Vlez si ke mnì.“ Na mne sáhla smrt, všechny chlupy se mi postavily a musela jsem odejít na chodbu, a kdy¾ jsem se vrátila, byla mrtvá.
Teï èekám, koho nám sem šoupnou, hlavnì aby neumíral a nechrápal, ale to toho chci asi moc.
V deset hodin pøišla.
„Já jsem in¾enýrka Bro¾ová“, øekla mezi dveømi. Drobná hnìdovláska, dlouhé vlasy svázané rù¾ovou mašlièkou, rù¾ový ¾upánek, pantoflíèky s rù¾ovými bambulkami, rù¾ová noèní košilka, èerné punèocháèe, èerné podmalované oèi v koutcích zatoèené nahoru.
Zaèala se zabydlovat. Vèera nám vymìnili staré noèní stolky za nové. Ty nové byly nepou¾itelné. Zvìdavì jsem sledovala, jak si poradí. Háèky ve stoleèku byly nakøivo, tak¾e se deska zvrtávala a nedalo se na ni nic polo¾it. Olinka-in¾enýrka pochopila problém: „Chce to buïto ohnout háèky nebo rozpìrku mezi svislé stìny rozdìlující skøíòku“, øekla a vybìhla z pokoje. Vrátila se s kladivem, bušila do háèkù, ale ty odmítaly se pohnout. /Pøedtím do toho bušily sestøièky, taky zbyteènì/. „Chce to nìco na rozepøení, aby ta deska nepadala“ a udìlala si rysku na kladivu, rozhlí¾ela se po pokoji. „Tahle sklenièka, to je ono!“ Pøilo¾ila kladivo s ryskou ke sklenièce a opravdu, bylo to stejnì vysoké. „To ale nebudeme moct sladit“, povídám, byl v ní toti¾ cukr. „Nebo budeme, ale kdy¾ si budeme chtít osladit, tak nám to všechno spadne“. „Musíte si najít nìco jiného“, pøišla sestøièka a vzala si kladivo i s ryskou.
„Venku je skládka, tak tam odpoledne nìco najdeme“, povídám.
„Ale musím si udìlat rysku, abych nemusela chodit s tím cukrem“, povídala Olinka. Napadlo mne, ¾e tyhle skøínky se dodávají do nemocnic zámìrnì, aby pacienti mìli co dìlat. Slabší povahy skonèily na intenzívní péèi, prostì pøirozený výbìr. Odpoledne jsme po dlouhém hledání našli kus døeva odpovídajících rozmìrù a problém jsme vyøešily.
Veèer sestøièka pøinesla teplomìry.
Olinka vyndala teplomìr, podívala se, zapsala do deníèku a povídá: „Ale to není mo¾né, ukazuje 35,5°C a já znám své tìlo, já mám teplotu! Sestøièko, ten teplomìr je špatný!“
Pøišel pan doktor. „Pane doktore, sleèna si stì¾uje, ¾e teplomìr je špatný“, hlásila sestøièka. „Proè myslíte, sleèno in¾enýrko?“ ptal se pan doktor. „Pane doktore, já znám své tìlo, já vím, ¾e mám teplotu, kdybych mìla tolik, co je na tom teplomìru, tak bych byla podchlazená.“ „Sestøièko, sleènì in¾enýrce budete dávat teplomìry dva, ka¾dý pod jednu pa¾i.“ A odešel.
Olinka zasunula oba teplomìry, pøikryla se pod bradu a mìøila se. Za deset minut pøišla sestøièka: „Tak, uka¾te, “. Olinka vyndala teplomìry, sestøièka jí je brala z ruky, ale Olinka se nedala. „To je zajímavé, sestøièko, já jsem z jedné strany podchlazená a z druhé mám teplotu. Ten teplomìr vyøaïte. „Já zavolám pana doktora“, øekla sestøièka, ale pøišel pan docent. „Tak jakýpak tu máme problém?“ „Máte špatné teplomìry. Pod levou pa¾í mám teplotu a pod pravou ne! Pøedtím jsem se mìøila a nemìla jsem ji taky, ale já znám své tìlo a vím, kdy mám teplotu! Proto pan doktor naøídil teplomìry dva, ale ka¾dý ukazuje nìco jiného“.
„Tak dobøe, sleèno in¾enýrko, zmìøíme si vás ještì jednou. Sestøièko, pøineste rychlobì¾ku“. Pan docent ji vsunul Olince pod pa¾i a koukal, kam rtu» vybìhne. Zastavila se na 36°C .
„Tak teplotu nemáte!“, øekl rozhodnì. „Fyzikální zákony jsou fyzikální zákony! Ka¾dý má nìjakou teplotu, sleèno in¾enýrko, rtu» reaguje na tuto teplotu a vy, sleèno in¾enýrko dneska máte 36°C, a proto teplotu nemáte! Vaše pocity jsou mylné“. „Ale já znám své tìlo a ten druhý teplomìr ji ukazoval, “, pan docent zaèal rudnout a rychle opustil pokoj.
Nedalo mi to, vzala jsem rychlobì¾ku, vsunula jsem ji pod pa¾i, rtu» vybìhla na 36°C.
„Kdo mìl dneska teplotu?“ ptala jsem se spolule¾ících dam.
Evièka 38,2°C, tak si tì zrychlobì¾kujem ……… 36°C
Alena 38°C ……….36°C
Já 37,6°C ..……. 36°C
„Sestøièko, nechcete taky zmìøit? Nemyslíte, ¾e to je bordel! Tady z nás dìláte blbce, kteøí neznají pøírodní zákony a zatím máte zmetky! Ani teplomìry neumíme udìlat poøádnì!
Pøedstavte si, ¾e pøivezou nìkoho s prasklým slepým støevem. Má teplotu, ale nìjaký blbec mu šoupne pod pa¾i rychlobì¾ku, vyrobenou dalším blbcem, která se zastaví na 36°C, tak ho nechaj èekat, no a on si podle fyzikálních zákonù v klidu natáhne brka! Tahle pøedstava mì tak rozèílila, ¾e mì zaèalo bolet na prsou. Pan docent by se mìl Olince omluvit. To mì rozèililo ještì víc. No a já z toho budu mít infarkt! Musela jsem si lehnout, bolest se zvìtšovala. Olinka zavolala pana docenta. Pan docent se na mne vrhnul a zaèal mì maèkat na prsou. „Tady vás to bolí? Tady? Tady? Sestro, pøivezte kardiograf“. Natoèili mne. „Je to v poøádku, paní in¾enýrko, dostanete injekci pro uklidnìní“. A co kdy¾ je ten kardiograf taky zkurvený? Já pøeci vím, ¾e mì bolí srdce! Uklidòující injekce mì zmohla. Z dálky jsem slyšela sestøièku, jak øíká: „Ale, pane docente, má nehmatný tep“. To u¾ jsem byla v limbu.
Nad mou postelí se vznášela babèa, vztahovala ke mnì vyzáblé ruce a tenounkým hláskem mì volala k sobì.
Probudila mì rána, vzápìtí jsem dostala facku. Deska v mém stoleèku se zvrátila a kompot spadl k nohám pana docenta, který mì fackami pøivádìl k vìdomí. „Jdìte udìlat poøádný kafe“, slyšela jsem pana docenta, jak povídá sestøièce. Ještì, ¾e existují pøírodní zákony, napadlo mne. Ta babèa by si mì vzala urèitì k sobì, asi se jí stýskalo.
„Pane docente, tak si myslím, ¾e ta injekce taky zrovna nebyla to pravé“! „Vypijte to kafe a ¾ádný rozèilování“, øekl.
„Mù¾ete mi øíct, jak se èlovìk v tomhle bordelu nemá rozèilovat? Jsme pøece souèástí pøírody a pøírodní zákony nás ovládají“!
a zasunula oba teplomìry, pøikryla se pod bradu a mìøila se. Za deset minut pøišla sestøièka: „Tak, uka¾te, “. Olinka vyndala teplomìry, sestøièka jí je brala z ruky, ale Olinka se nedala. „To je zajímavé, sestøièko, já jsem z jedné strany podchlazená a z druhé mám teplotu. Ten teplomìr vyøaïte. „Já zavolám pana doktora“, øekla sestøièka, ale pøišel pan docent. „Tak jakýpak tu máme problém?“ „Máte špatné teplomìry. Pod levou pa¾í mám teplotu a pod pravou ne! Pøedtím jsem se mìøila a nemìla jsem ji taky, ale já znám své tìlo a vím, kdy mám teplotu! Proto pan doktor naøídil teplomìry dva, ale ka¾dý ukazuje nìco jiného“.