Mamánek
Kdy¾ Miroslav Benda, novopeèený pra¾ský maturant, nastoupil do vojenského uèilištì v Nitøe, byla z toho velká rodinná sláva. Zejména matka Miroslava paní Marta, rozvedená rozšafná paní, byla velice pyšná na svého milovaného jedináèka a dávala to na odiv mezi svými pøítelkynìmi, pøi jejich schùzkách v kavárnì Slávie. Nezapomnìla pøitom v¾dy uronit do kávy i nìkolik slz s cituplným dovìtkem, jak jí bude její Míra chybìt. Její mateøský cit se léty mìnil a¾ v nekritickou lásku. Zejména støe¾ila jeho styky s kamarádkami, spolu¾aèkami a pøítelkynìmi, aby se probùh nedostal do spárù lehkomyslné, povrchní, nedbalé a nevzdìlané dívky.
Mirkovi na jedné stranì ta všeobsáhlá jemná a nì¾ná péèe lichotila a dokázal ji i umnì vyu¾ívat. S pøibývajícími léty však mu matèiny zásahy do ¾ivota zaèaly pøeká¾et. Matka byla pøesvìdèená, ¾e zná svého syna lépe, ne¾ on sám. Hranice její péèe a výchovy byla mezí k zaplnìní jejího vlastního ¾ivota. Nelze se divit, ¾e nastávající odlouèení a cesta k samostatnosti mu pøišla vhod.
Denní kontakt milující matinky se pro velkou vzdálenost zmìnil jen v èasté dopisování, které však z jeho strany bylo støídmé. Tuhý vojenský ¾ivot pøíliš èasu dopisování neposkytoval. Starosti mu jen dìlaly úsmìšky kamarádù, od kterých si vyslou¾il pøezdívku mazlík. Stávalo se, ¾e nìkterý den mu pøišlo dopisù i nìkolik a podle písma bylo jasné, ¾e jsou z domova od maminky. Odpuštìní se mu dostávalo jen v pøípadì, ¾e intervaly dopisù byly prolo¾eny balíkem s dobrotami, o které se Mirek velkoryse v¾dy podìlil s ostatními. Nìkdy na nìho ani nic nezbylo.
Na konci školního roku se v èervnu vyskytlo ve vojenském uèilišti nìkolik pøípadù spály. Všem frekventantùm byly odebrány výtìry a po proš»ourání mandlí se èekalo na výsledky kultivace. Aby nenastalo zpo¾dìní ve výcviku, odjeli frekventanti na praktická cvièení k vojenským útvarùm a výsledky vyšetøení mìly být za nimi poslány následnì.
Miroslav se s nìkolika dalšími dostal k tankovému pluku do Pardubic. Nejvíce to uvítala jeho matinka, které to umo¾nilo z Prahy i osobní návštìvy, na které se velmi tìšila. Ani Mirek nebyl proti, proto¾e maminèina návštìva mu v¾dy pomohla naplnit chronicky prázdnou penì¾enku.
Obrat nastal po nìkolika dnech, kdy na útvar pøišel výsledek mikrobiologického vyšetøení. U Mirka a jeho kamaráda Jaroslava byly výtìry pozitivní, aèkoliv na sobì ¾ádné pøíznaky onemocnìní spálou nepozorovali. Oba byli hospitalizováni v krajské nemocnici na infekèním oddìlení jako bacilonosièi.
Cítili se naprosto zdrávi, s obrovskou chutí k jídlu a pocitem, ¾e by mohli lámat skály. Nejvíce trpìli pøísnou izolací a denní dávkou injekcí antibiotik, které jim velice šetrnì píchaly sestøièky. Jisté bylo, ¾e si svoji praxi u útvaru takto nepøedstavovali a nudné lenošení si zaèali zpestøovat na infekèním oddìlení po svém.
Nejprve odmítli nemocnièní svìtle bé¾ové obleèení a hrdì trávili èas jen v khaki trenýrkách. Nejvìtší obdiv sklízeli u sestøièek z protilehlého dìtského oddìlení pøi cvièení na zábradlí ochozu. S nepochopením se setkali pøi kouøení. Zákaz permanentnì porušovali a málem byli vyhoštìni, kdy¾ jim pøi vizitì našla vrchní sestra v zásuvce stolku hromádku nedopalkù.
Oblíbili si zvláštì sestøièku Blanku Novotnou, která píchala injekce obzvláštì citlivì a tváøila se pøitom stejnì útrpnì jako Mirek a Jaroslav. Blanka se Mirkovi velice líbila a její dlouhé plavé vlasy ho pøíjemnì šimraly, kdy¾ se k nìmu sklánìla. Bìhem týdne se oba zaèali oèividnì tìšit na dny, kdy mìla Blanka noèní slu¾bu. Dokázal se s ní bavit celou noc a ve dne ani nepostøehl, ¾e probìhla vizita. Doktorka v¾dy jen mávla rukou, kdy¾ jí sestra podávala záznam teplot a stolice. Pro ni to byl beznadìjný pøípad nekáznì a nevybité energie. Poznamenala jen, ¾e místo diety, by jim naordinovala pøeká¾kovou dráhu.
Mirek zaèal k Blance nevìdomky cítit povinnost odèinit svoji vinu za odlouèení od matky a dát jí pocit štìstí. Sám sebe zaèal hledat, kým vlastnì je, co se od nìho ¾ádá. Byl zvyklý na pøespøílišnou péèi maminky a Blanka mu jí mìla nahrazovat. Také jí s Jaroslavem zaèali øíkat maminko. Smála se tomu a v¾dy se tìšila na noèní slu¾bu, kdy jí bylo s Mirkem dobøe.
Blanka se zamilovala. Nesetkala se zatím s nikým podobným, kdo by na ní byl tak závislý a souèasnì jí poskytoval pocit ochrany, starostlivosti. Dokázali si vzájemnì vyprávìt pøíbìhy z dìtství, které se dost podobaly. Blanka byla také jedináèek. Její otec byl o mnoho starší ne¾ její maminka a byla jeho miláèek, nesamostatná, neschopná holèièka, kterou musí peèlivì ochraòovat a øídit ka¾dý její krok. Dlouho jí to nevadilo a otcovu lásku a kontrolu pøijímala jako samozøejmou vzájemnou dùvìru. Urèité omezování zaèala poci»ovat, kdy¾ zaèala po škole pracovat v nemocnici. V práci se cítila volná, rozhodující se jen v mezích svých povinností a hlavnì, u¾iteèná.
Jejich vlastní ¾ivoty a pocity rodinné péèe, kterou byli zahrnováni, z nich vytvoøily jakési spiklence. Spojovala je pøemíra rodièovské lásky, která je zaèala omezovat. Noèní slu¾by rychle ubíhaly.
Antibiotika podávaná ètrnáct dní, úspìšnì zapùsobila. Po vizitì bylo rozhodnuto dva stateèné obránce vlasti vrátit k plnìní svých povinností a zklidnit chod infekèního oddìlení, narušovaného jejich pøedstaveními na zábradlí ochozu. Dìtské oddìlení naposledy zamávalo.
Jaroslav s Mirkem se rychle oblékli do vydesinfikovaných uniforem a rozlouèili se s doktorkou, která jim doporuèila zklidnìní mikroflóry a mírnou zátì¾. Se sestøièkami se rozlouèili a Blanka šla Mirka doprovodit a¾ ke vchodu. Domluvili si schùzku a políbili se. Z poèátku lehce, nesmìle, ale pak jakoby se nechtìli rozlouèit, zùstali chvíli se zavøenýma oèima v objetí. Pøerušil je a¾ Jaroslav s poznámkou, ¾e u¾ je èas.
Blance hoøely tváøe a v oèích se jí zalesklo. Byla š»astná.
Mirek se ještì otoèil a zamával na Blanku, která se ji¾ vracela zpátky. Jaroslav zcela pragmaticky pøipomnìl slova doktorky, aby zklidnili mikroflóru a navrhl malé zastavení v Grandu. Zklidnìní spoèívalo ve vepøovém s knedlíky a zelím, restovanými játry a plzeòským pivem. Nejlépe chutnaly cigarety vykouøené bez obav z vizity.Po návratu do kasáren jim nastaly bì¾né pracovní dny. Mirek se pravidelnì scházel s Blankou. Vìtšinou chodili do kina, procházeli se kolem Chrudimky a v Jiøinkách. Mirek Blanku doprovázel a¾ k domu, kde se dlouhými polibky louèili. Louèení vrcholilo tìsným objetím, kdy Mirek cítil, ¾e ji¾ svoji zdr¾enlivost nezvládne. Nejvíce na nìho pùsobilo vzdychání Blanky, nìkdy dost hlasité.
Na jedné schùzce Blanka navrhla návštìvu u rodièù, kteøí by Mirka rádi poznali.
Její návrh byl tak pøesvìdèivý, ¾e Mirek souhlasil. Byl si vìdom, ¾e nejde o ¾ádné dobrodru¾ství a z oèí Blanky byla vidìt naprostá odevzdanost a láska. Návštìva dopadla dobøe. Maminka podávala chutný obìd a ke kávì byla tradièní bábovka. Otec byl spokojený, kdy¾ se dozvìdìl, ¾e Mirek je pokøtìný øímský katolík a ¾e má Blanku rád. Jen pøipomnìl, aby nespìchali. Co¾ si Mirek vysvìtlil, ¾e Blanka nemá pøijít do jiného stavu. Sdìlil otci, ¾e zatím taková obava nepøipadala v úvahu, co¾ si naopak otec vysvìtlil, ¾e se ještì nepomilovali. Dodal, ¾e jim nic neuteèe. V tom se mýlil, ¾ivot jim pøinesl jiné pøekvapení.
Jednoho dne napadlo Mirka pøijít Blance naproti k nemocnici, kdy¾ konèila slu¾bu. Zašli spolu po cestì za nemocnici k malému parèíku Vinice. Cestou se líbali svým semknutým objetím a bylo znát, ¾e slova otce zùstanou nevyslyšena. Sedli si do trávy, ulehli vedle sebe a ruce zaèaly hladit místa vzrušení. Po chvíli, kdy se ji¾ blí¾ilo vlastní spojení, cítil Mirek, ¾e Blanka se podivnì kroutí a jeho nìkolikrát nìco nepøíjemnì štíplo. Blanka vyskoèila a øekla, ¾e le¾eli na mraveništi. Zasmáli se tomu, vzrušení pominulo a Blanka øekla ú¾asnou vìc. Mirku, to bylo bo¾í znamení, ¾e jsme to nemìli dìlat. Mirek si o tom myslel své, ale pro vysvìtlení zmaøeného milování to byl mo¾ný dùvod.
Stá¾ u útvaru konèila a pøišel èas louèení. Zatímco Blanka posmutnìla, maminka Mirka se ji¾ jeho návratu nemohla doèkat. Mirka èekaly dva mìsíce školních prázdnin. Poslední veèer spolu s Blankou sedìli u fontány v Bubníkových sadech a mimo polibkù a láskyplného vyznání se domluvili na dopisování a návštìvy Prahy. O vstøícném pøijetí Blanky maminkou mìl urèité pochybnosti, ale vìøil, ¾e ten souboj o nìho dopadne dobøe.
Uplynul týden, dva a ¾ádný dopis nepøišel. Mirek se pravidelnì scházel se svými kamarády a spolu¾áky, pokud nebyl zrovna v divadle s maminkou, nebo na návštìvì jejích pøítelkyò. Tak ubìhl mìsíc a léto a ¾ádná zpráva z Pardubic nepøinesla vysvìtlení, proè o sobì Blanka nedala vìdìt.
Rozlouèil se i s maminkou a koncem srpna odjel zpátky do Nitry, kde ho ještì èekal rok tvrdého výcviku. Usoudil, ¾e si Blanka vše rozmyslela, a delší roèní odlouèení by tì¾ko snášela. Jejich milostný románek nemìl ¾ádnou perspektivu ji¾ proto, ¾e ani nevìdìl, kam ho po roce slu¾ební vítr zavane. Kdoví v jaké posádce bude slou¾it, jaké bude mít ubytování a jak by vypadal rodinný ¾ivot. Školní povinnosti pomalu pøekryly vzpomínky na pobyt u útvaru v Pardubicích.
Jeho slu¾ba vojáka z povolání však dopadla ponìkud jinak. Po dvou letech byl ze zdravotních dùvodù pøeøazen do zálohy a vrátil se do Prahy. Maminka ho mohla opìt opatrovat a peèovat o jeho volný èas a zábavu. Našla mu i zamìstnání u Autoslu¾by, kde mìla svoji dobrou známou.
Roky ubíhaly a pøi jedné pøíle¾itostné cestì do Pardubic si Mirek vzpomnìl na setkání s Blankou. Byl zvìdavý, jak ¾ije, co dìlá a hlavnì se chtìl dozvìdìt, proè tenkrát nedošlo k dalším setkáním nebo dopisùm.
Zajel k nemocnici a na vrátnici mu zavolali na infekèní oddìlení. Pøes dvùr pøišla sestøièka z infekce, ale nebyla to Blanka. Øekla mu posmutnìlým hlasem, ¾e Blanka tu u¾ nepracuje, jmenuje se Kuèerová a mají hospodu v Popkovicích. Zkoumavì si ho prohlédla a zeptala se, jestli nele¾el na infekci ještì s jedním vojákem. Pøisvìdèil. Vy jste ji hroznì zklamal. Ona se tu dost naplakala. U¾ je to pryè. Spìšnì se rozlouèila, ani se neotoèila.
Druhý den dopoledne Mirek zajel do Popkovic, našel tu hospùdku nevalného vzhledu v pøízemním domku s nìkolika ¾idlemi a stolkem pøed vchodem. Uvnitø šero, ¾idle obráceny na stolech a vzadu se smetákem uklízela starší paní. Zeptal se jí na Blanku. Øekla mu, ¾e se vrátí za chvíli, ¾e šla fasovat cigarety. Pøesto¾e bylo zavøeno, nabídla mu pivo, nebo nìco k pití. Objednal si kolu a posadil se poblí¾ vchodu. Netrvalo dlouho a Blanka vešla, v rukou dr¾ela dvì plné tašky. Kdy¾ zahlédla Mirka, tak je upustila, zakryla si tváø a zaèala plakat. Byl to smutný pohled na tu usmìvavou blondýnku maminku, jak ji znal z nemocnice.
Podívej, do èeho si mì dostal, byla její slova, po kterých zvedla tašky a odešla kolem výèepního pultu do zadních dveøí. Mirek zùstal ztuhlý, jak ze døeva. Kdy¾ za chvíli, ji¾ s upravenými vlasy a klidným oblièejem vešla Blanka zpátky, øekla mu, ¾e ho bude èekat veèer v sedm Na Rybárnì. Pak ho rezolutnì vyhnala – zmiz, jdi pryè.
Mirek pobledlý, neèekaným zpùsobem setkání, odešel se svìšenou hlavou a celý den pøemýšlel, co se vlastnì stalo. Veèer spìšnì upaloval pøes most do Bubeníkových sadù kolem Sokolovny do parku k restauraci Na Rybárnì. Blanka tam u¾ èekala. Šli spolu kolem Chrudimky a¾ do parku na Vinici, kde se zastavili u místa, kde zasáhl prst bo¾í a posadil je na mraveništì.
Mirek se dozvìdìl, ¾e Blanka psala okam¾itì po jeho odjezdu. Spoustu dopisù i fotografii, ale odpovìï nepøišla. Bylo to pro ni veliké zklamání. Pøebolelo to, vdala se, má dvì dìti, ale spokojená není. To krásné zùstalo v její duši ji¾ nav¾dy skryto. Mirek pøísahal, ¾e ¾ádný dopis nedostal a sám vysvìtlil proè se dál o ni nezajímal. Nemìl dokonèenou školu, byl daleko na Slovensku a nevìdìl ani kam bude po škole odvelen. Bezvýchodná perspektiva zakryla vše to nì¾né, co spolu ke spokojenosti jejího otce pro¾ili.
Dali si polibek na rozlouèenou. Byl to polibek odpuštìní, jemný, krátký, letmý, poslední.
Po návratu domù se maminky zeptal, jak to bylo s tìmi dopisy z Pardubic v dobì jeho vojenské dovolené. Zprvu maminka nevìdìla, o èem je øeè. Kdy¾ se dozvìdìla, ¾e Mirek s Blankou mluvil, pøiznala, ¾e dopisy spálila i s fotografií. Bála se, ¾e ho ztratí, ¾e ji opustí, ¾e zùstane sama, ¾e o nìho nebude postaráno. ®ádnou vinu necítila. Jen strach o prázdnotu a naplnìní svého ¾ivota.
Mirek zaèal k Blance nevìdomky cítit povinnost odèinit svoji vinu za odlouèení od matky a dát jí pocit štìstí. Sám sebe zaèal hledat, kým vlastnì je, co se od nìho ¾ádá. Byl zvyklý na pøespøílišnou péèi maminky a Blanka mu jí mìla nahrazovat. Také jí s Jaroslavem zaèali øíkat maminko. Smála se tomu a v¾dy se tìšila na noèní slu¾bu, kdy jí bylo s Mirkem dobøe.
