Vím. Název zní hroznì, ale nevím, jak jinak nazvat pøíbìh, který se jí stal.
Ona mìla na ten den domluvenou schùzku s fešákem, kterého znala od školních let. Od rána si chystala obleèení a obutí, aby jí to slušelo. Nechala si u kadeønice uèesat vlasy a v kosmetickém salonu vytvoøit svì¾í vzhled. Hodina setkání se blí¾ila a ona si mìla u¾ jednom nasadit zubní protézu. Jenom¾e!!! Ne a ne ji najít! Na obvyklém místì nebyla! Její oèi mìly rázem tendenci samým rozhlí¾ením vypadnout z dùlkù. Zpanikaøené srdce vzalo na sebe roli bubeníka, a právì v té chvíli fešák pøichází.
Kostkovaný klobouk, košile a sako nezvyklé barvy, kalhoty originálního støihu se souborem vnitøních a vnìjších kapes, èerné boty s lesklými kovovými pruhy, prostì šok, kterým ji chtìl po návratu ze Sicílie omráèit, a¾ ho spatøí.
Místo toho dostal šok on sám. Kdy¾ vstoupil, vítala ho bytost o sto let starší, ne¾ èekal. Usmála se a tím se jí pod nosem otevøel nièím nechránìný otvor, kterým bylo vidìt a¾ do krku jako do podzemní jeskynì a pøi dokonalejším osvìtlení snad a¾ do ¾aludku.
Omdlel. Za vteøinu vstal, a proto¾e je frajer a gentleman, zaèal horlivì protézu hledat. Obracel køesla, lezl pod stùl, pod ¾idle, nahlí¾el pod skøínì, pod servírovací stolek, díval se do odpadového koše, prozkoumal i WC. Ani jako zálo¾ku v knize zubní náhradu nenašel. Nic! Nikde nic.
Lezla všude s ním. Po kolenou. Po bøiše. Náramnì si to hledání u¾ívali.
Fešák vzpomínal: „To všechno zavinil pøed lety ten zubaø, co se do tebe zamiloval. Recitoval ti milostné verše, které pro tebe napsal, a pøitom si nevšiml, ¾e ti trhá zdravé pøední zuby. Jinak bys tu protézu mít nemusela. Chtìl jsem ho tenkrát zabít, mìl jsem tu udìlat. A teï u¾ musím jít.“
Mráz si z jejích zad udìlal bì¾eckou tra». Zùstala v bytì sama. Otøesená, pøemýšlela, jestli jí nìkdo o trampotách se zubními náhradami nevyprávìl. Tøeba by jí nìjaký pøíbìh napovìdìl, kde má hledat.
Vzpomnìla si, ¾e jednu blízkou pøítelkyni kousala zubní náhrada do zadní èásti tìla, kdy¾ na milostném lù¾ku jejímu o pár let staršími milenci samou vášní vypadla, ani¾ by si toho všiml. Tenkrát pøi ka¾dém kousnutí vykøikla a ctitel doufal, ¾e tak intenzivní rozkoší.
Další známá vyprávìla, jak jednou vytrhávala na zahradì plevel ze záhonu a aby jí v pøedklonu zuby z pusy nevypadly, vlo¾ila si je do podprsenky. Kdy¾ se pak narovnala, zakously se jí do levého òadra.
“Au!“ v¾ila se do situace, ale stopa nikde.
A co takhle pøíbìh do tøetice? Kolegynì z práce se svìøila, ¾e si jednou dala zuby do kabelky, proto¾e ji tlaèily, a kdy¾ v krámì potøebovala drobné, nahmatala je a pøedlo¾ila u pokladny. Pokladní u¾ drobné nechtìla.
A zase nic!
Zatímco se v¾ívala do zmínìných pøíbìhù, pøišel Veèer. Posadil ji do køesla, podal jí talíøek s jakýmsi pokrmem a k tomu dva krajíèky chleba. Nalil pivo do sklenice, pustil televizi, zhasl svìtlo. Ona, proto¾e umìlé patro nedovolí vychutnat si delikatesu, vyndala z pusy protézu. Polo¾ila ji do prázdné misky a sledovala program. O pauze potmì z misky vyndala kùrky chleba, které bez zubù nerozkousala, a hodila je pøes zábradlí balkonu zvíøátkùm.
A najednou jí to došlo!
V¾dy» vèerejší veèer probíhal úplnì stejnì. Také sledovala televizi. Zrovna tam v Star dance krásnì tanèil rybáø Jakub Vágner, kterého si pamatovala jako kluka, kdy¾ byla kdysi u jeho tatínka Karla na pracovní návštìvì v Prùhonicích. Také automaticky polo¾ila protézu na talíøek, aby jí chutnalo, kùrky chleba postupnì k ní pøikládala a o pauze potmì obsah talíøku nahmatala a vyhodila z balkonu. Nemìla ani ponìtí, ¾e zvíøátkùm nabídla i své umìlé zub24y. Ano, tak to asi bylo! Zadoufala.
Sotva se rozednilo, naklonila se z balkonu a sláva Pánu Bohu, zázraky se dìjí! Mezi spadanými listy fíkovníku spatøila tolik postrádanou rù¾ovou podkovièku.
Ještì nikdy v ¾ivotì se tak rychle neoblékla jako dnes. Okam¾itì sebìhla ze schodù a plí¾ila se kolem venkovní zdi domu, aby nezubatá nikoho nepotkala. Doplí¾ila se pod balkon, sebrala svùj poklad a bì¾ela ho domù umýt a nasadit.
Stoletá dáma zmizela. Nahradila ji dáma ménìletá.
V tu chvíli jí telefonoval fešák s dotazem, jak je na tom, a mìl radost, ¾e je zase zubatá. Jak bylo jeho zvykem, neodpustil si moudrou radu: „Nedopus», aby ti zubaø nebo gynekolog pøi vyšetøení recitovali své verše, nemuselo by to mít v¾dycky tak dobrý konec.“
No, a co já? Ponìkud otøesená tímto jejím pøíbìhem vám ho pøedkládám jako výstrahu k zamyšlení. Opatrnosti není nikdy dost.
Zubatá