Máme rádi zvíøata… Máme rádi zvíøata, zvíøata, zvíøata,
proto¾e jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradì, zahradì, zahradì
nehlaïte lva po bradì, ukousne vám prst.
Na stránkách našeho magazínu bì¾í úspìšný seriál, do kterého pøispíváte svými pøíbìhy. Má název "Máme rádi zvíøata...". Jak bude dlouho trvat, bude zále¾et jen na vás tím, ¾e se rozpomínáte a budete nám posílat své pøíbìhy (info@seniortip.cz). Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé pøíbìhy o zvíøátkách a zvíøatech kolem vás.
Zde je další pøíspìvek...
Mazlivka
Narodila jsem se v jednom velikánském domì. Mìla jsem hodnou maminku, která se o mne a mé bratøíèky stále starala. V¾dy kdy¾ k nám pøišli dvojno¾ci museli jsme být hodnì potichu, ale stejnì nás pøestìhovala radìji jinam. Moc se mi líbilo, jak nás neustále myla svým jazýèkem. Kdy¾ jsme byli vìtší, tak nás nechávala èasto samotné. A to bylo nìco, stále jsme si hráli hlavnì na honìnou a schovávanou. Ti dvojno¾ci dìlali velký rámus kdy¾ tam pøišli a tak jsme staèili v¾dycky se schovat. Jen¾e oni si v¾dy odnesli to voòavé a u¾ ho tam moc nezùstávalo. Maminka øíkala, ¾e je to seno a zakázala nám chodit a¾ ke kraji. Kdy¾ byla pryè, tak jsme tam lezli, proto¾e to bylo veliké dobrodru¾ství dívat se dolù. Jednou pøi té zábavì jsem sjela a¾ dolù a najednou dopadla mezi dva malé dvojno¾ce. Nevìdìla jsem co dìlat, pacièky mne neposlouchaly a tak jsem se jen pøikrèila a volala maminku. Packy tìch dvojno¾cù mne zvedly a zaèaly mne hladit. To se mi líbilo, bylo to pøíjemné jako od maminky. A taky jsem uvidìla ohromný svìt plný svìtel. S tím malým dvojno¾cem jsme se skamarádily, nosil mi dobrùtky a mazlil se se mnou. V¾dy ráno mne zavolal a to u¾ jsem ho po hlase poznala a vylezla ven. A¾ do veèera jsme byly stále spolu a moc jsme si to u¾ívaly. Jen¾e pak se to zaèalo mìnit, dvojno¾ec byl stále smutnìjší a u¾ nebylo takové teplo. Jednou mne dal do košíku a pak jsme jely nìkam daleko do nového domova toho dvojno¾ce. Ten jeho domov se mi nelíbil, ale hlavnì byly jsme tam spolu.
Jak mne maminka nauèila, prošla jsem ten domov a vše oèichala jestli tam nejsou nìjaké myšky. Pak jsem našla nový pelíšek a také mistièku s jídlem a druhou s vodou. Taky jsem se musela nauèit chodit na bedýnku s pískem, to byl mùj nový záchodek. Byla jsem šikovná a hned se to nauèila a tak jsem byla pochválená. Jen¾e brzy se to zmìnilo, v¾dy ráno jsem všechny dvojno¾ce pozdravila, ale zaèali mne odhánìt a okøikovat. To se mi nelíbilo a tak jsem zaèala trochu trucovat. Byla jsem stále více a více sama, tak¾e jsem hlavnì celý den prospala. Nejhorší bylo, ¾e ráno byla mistièka prázdná, to mi kruèelo v bøíšku a¾ jsem nemohla spát, ale veèeøe pak byla. A také si u¾ nikdo se mnou nechtìl hrát, to mi vadilo hodnì a ten nejvìtší dvojno¾ec èasto na mne šlápl a taky nakopl, to hodnì bolelo.
Ten menší dvojno¾ec nìkdy veèer køièel a to pak byla miska plná. U¾ jsem si zaèala zvykat, ¾e i kdy¾ prosím u misky, tak nic nedostanu, kdy¾ nìkdy byla plná, tak jsem to honem rychle zhltla. Pak mi bylo špatnì, ale mìla jsem záchodek, tak to nikdo nevìdìl. Jednou mi bylo taky moc špatnì, ale dveøe do záchodku byly zavøené. Moc jsem breèela a kdy¾ pøišel ten nejvìtší dvojno¾ec tak jsem èekala u dveøí a moc plakala, aby mne tam pustil. Nakopl mne a¾ jsem se poblinkala a nestaèila jsem to slízat a on mne vzal a vyhodil ven. Venku byla zima a moc mne zábly packy na nìèem bílém, studeném. Zase jsem breèela a nìjaká velká packa do mne kopla a¾ jsem letìla. Dlouho jsem u tìch dveøí stála a prosila, aby mne pustily, dveøe se neotevøely. Byla mi zima, mìla jsem hlad a ¾ízeò. Kdy¾ bylo ráno zase mne nìjaká
velká packa vykopla pryè a pak se objevily packy velkého psa. To jsem utíkala, co mi pacièky staèily, pryè. Zaèala jsem hledat, kam se schovat, proto¾e zaèalo nìco bílého studeného padat na zem. Veèer jsem našla malé místo a tam byla dokonce miska s jídlem. Tak jsem se do toho pustila, ale najednou se tam objevila velká koèka a vyhnala mne. Stále mi bylo zima a mìla velký hlad. Toulala jsem se po okolí a opìt našla jídlo, jen¾e to bylo pro jednu starší koèku. Ta byla hodná, nechala mne nasytit ale musela jsem slíbit, ¾e u¾ tam nebudu chodit, proto¾e ona u¾ nemohla chytat myši a tak by umøela hlady. Øekla mi, ¾e dvojno¾ci jsou strašnì zlí, kdy¾ jsem jí vyprávìla, jak mne najednou vyhodily. Poradila mi, ¾e jsou takové velké misky kde je jídlo, ale ona u¾ tam nedoká¾e vylézt. Tak jsem je našla, povedlo se mi tam vylézt a i jídlo tam bylo. Nebyly to takové dobrùtky co jsem dostávala, ale mìla jsem hrozný hlad tak mi to nevadilo. Musela jsem dávat pozor na dvojno¾ce i na psy a na takové velké hroznì hømící krabice, které ty misky polykaly. Také jsem našla místo na spaní a na jídlo jsem vylézala hlavnì veèer. Do tìch velikánských misek, házeli dvojno¾ci jídlo, ale také jiné vìci a nìkdy jsem do nich zapadla a nemohla ven. U¾ jsem nevolala o pomoc, byla jsem potichu a èekala, a¾ se naplní a já mohla zase vylézt. Kolikrát se mi povedlo na poslední chvíli z misky vyskoèit a utéci pryè. A jednou se mi to nepovedlo.
O nìkolik týdnù pozdìji.
“Dobrý den, paní Veselá, u¾ dlouho jste tu u nás nebyla.“ To víte, v zimì se mi špatnì chodí, nemáte tu moji Mazlivku? Víte jak jsem byla celou zimu sama, tak jsem si øekla, ¾e si vezmu jinou koèièku, kdy¾ u¾ je Mazlivka v tom koèièím nebi, abych nebyla stále tak sama.“ „ Máme tady asi mìsíc nový pøírùstek. Je to asi roèní koèièka, pøivezli ji popeláøi. Byla v hrozném stavu teï, u¾ je na tom lépe, ale lidí se bojí. Chcete se na ni podívat? Øíkáme ji Popelka, proto¾e ji našli v popelnici, mezi popelem.“ Já vím, ¾e u¾ nebude ¾ádná koèka jako byla moje Mazlivka, ale podívám se na ni, u¾ mi na barvì nezále¾í , kdy¾ u¾ jsem tady. Jé, ta je Mazlivce trochu podobná, mohu si jí vzít“?
„ To víte ¾e ano, bude ráda a my také, útulek je zase plný. Já nechápu, proè si lidé poøizují zvíøátka a pak je vyhodí klidnì do kontajnéru. I kdy¾ tahle asi ¾ila venku delší èas, podle toho jak vypadala. Ale zdá se být èistotná, bì¾nì pou¾ívá záchodek a teï u¾ se i stále myje, ale lidí se bojí. Kdy¾ sem nìkdo pøijde, tak všechny koèandy se sna¾í upoutat jeho pozornost, Popelka ne, ta se krèí v koutku. Ale vy jste taková koèièí máma urèitì si s ní poradíte.“ Paní s útulku mìla pravdu, chvíli to sice trvalo ne¾ se obì spøátelily. Stará paní byla velmi trpìlivá a Popelka èasem u¾ slyšela na nové jméno Mazlivka a ona mazlivá opravdu byla.
Máme rádi zvíøata…
Mazlivka
