Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dìda
V dìtství jsem nikdy nemìla pocit, ¾e kdy¾ nemám ¾ádného dìdu o nìco pøicházím. Mìla jsem dvì milující babièky, ta z otcovy strany bydlela o ulici dál a tak jsem tam u ní byla peèená vaøená. Navíc ten èin¾ák byl plný dìtí, tak o kamarády nebyla nouze. O dìdovi se nikdy nemluvilo ani tam nebyla ¾ádná jeho fotka. Druhá babièka bydlela na vesnici, vlakem to trvalo pøes dvì hodiny a tam jsem pøevá¾nì trávila celé letní prázdniny. Nad postelí mìla velkou svatební fotografii, ale ani ona o dìdovi nemluvila, nemohla mu odpustit, ¾e zemøel tak brzo a nechal ji samotnou se ètyømi dìtmi.
Dìda byl strojník a peèlivý majitel parního kotle, nezbytnou souèástí k mlátièce obilí a ve ¾ních mìl o práci postaráno. Jinak byl všeumìl, který si zakládal na tom, ¾e umí vše opravit. Jednou objevil u jednoho hospodáøe staré, rozbité kolo, co¾ na vesnici v té dobì byl malý poklad. Mìl o nìho eminentní zájem i kdy¾ mu bylo øeèeno, ¾e se na nìm u¾ nikdo, nikdy se nesveze. Mìl s ním hodnì starostí a práci, ale po delším èase vítìzoslavnì se projí¾dìl po vesnici.
Hlídal si ho jako oko v hlavì, jen¾e syn, který po svezení také tou¾il si ho jednou vypùjèil. Návrat po jízdì nebyl vùbec slavný, jeho první jízda skonèila s osmièkou na pøedním kole po havárií. Zdravotní stav syna dìdu vùbec nezajímal, jeho seøezal, kolo rozšlapal a hodil na hnojištì. Kdy¾ ho zlost pøešla a navíc kolo potøeboval, vytáhl ho z hnojištì peèlivì oèistil a spravil. Jednou dostal nefunkèní krystalku, co¾ byl primitivní rozhlasový pøijímaè, který nepotøeboval napájení a na rozkmitání membrány sluchátka staèil vysílaný signál. Koneènì se mu povedlo zachytit slabý signál, jen¾e se ozvalo mé, mé, mé. To byla koza co¾ dìdu rozèílilo a proto¾e na jeho dr¾ hubu, zvíøe nereagovalo, vzal drát kterým jí hubu zadrátoval. Moje maminka spustila náøek nad ubohou kozou, jen¾e dìda jak byl v rá¾i chtìl zadrátovat pusu i jí, radìji s brekem utekla.
Tak jak peèoval o kotel a kolo, tak pozdìji byl jeho chloubou motocykl. Byl to zvláštní model který našel kdesi vyhozený na smetišti v rùznì velikých kusech. Povedlo se mu ho z pomocí kamaráda kováøe dát ho do kupy, dokonce i jezdil. Babièka odmítla na ten vehikl sednout radìji dál chodila pìšky. Jednou na návštìvu tam pøijel mùj otec se svým mladším bratrem, který to monstrum obdivoval. Tím si dìdu získal a dokonce mu nabídl, aby pokud umí jezdit si ho vyzkoušel. Z vrat se vyøídil jako støela, pak se ozvala rána a zoufalý husí øev.
Dìda okam¾itì sebral motorku a s nepublikovatelnými slovy ji odtáhl domù. Mùj otec podpírající bráchu se loudal za ním, babièka budující dobré sousedské vztahy nesla jednu z hus, která tam zùstala le¾et. Po ošetøení silnièního lišeje dostal naøízeno, ¾e s husou musí dojít k sousedùm se omluvit a škodu uhradit. Jen¾e tomu se nechtìlo pøiznat i u sousedù své øidièské umìní, tak tam poslal mého otce s tím, ¾e tu pøítulnou husu odkoupí. Sice se hospodynì tomu divila, ale lidi z mìsta byli divní, tak mu ji prodala. Babièka zjistila, ¾e husa má jen šok z nárazu a nalomené køídlo, tak si ji ponechala.
Na vánoce mu pak poslala biskupa (co¾ je výrùstek nad øitním otvorem) proto¾e nic jiného si nezaslou¾il. I kdy¾ údajnì, mazové ¾lázy chutnají jako mandle.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Dìda