SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vzpomínka na pražské jaro

Když si všechny moje myšlenky vyšly na špacír, rozhodla jsem se jít na procházku také. Májové počasí předvádělo celou škálu ztřeštěných kousků, ale my, co jsme opatřeni trekkingovou obuví z gore-texovou membránou, si s tím neděláme hlavu.

Odhodlaně za sebou zamykám domovní dveře. Vzápětí shledávám, že nebe dostalo zánět dešťového měchýře. Po troškách udeštívá na všechny bytosti včetně rostlinek, které nevlastní deštníky, ale zato kořeny, takže nemají možnost utéct a někde se schovat.
(Někteří lidé mají podobný osud. Kdysi se díky svým kořenům také nikam nevydali.)

Sotva jsem došla k ráji popelnic na konci domovního bloku, udeštívání přidalo na razanci. Nebe začalo pořádnými chrstanci vody propleskávat každého, kdo vylezl ven.
Po chvíli přestalo pršet. Mraky začaly dělat legrační obličeje, vyplazovaly na sebe jazyky a pitvořily se na slunce, které na okamžik vystrčilo paprsky. Dostalo báječnou náladu, popadalo se za kulaté bříško a jen tak pro legraci začalo ždímat rozdováděné mraky a dělat z nich lehounké obláčky. Pak přivolalo větřík, aby natřásal to bělostné nadělení jako peřinky a já měla nepřekonatelnou chuť se tam mezi ně položit na modré prostěradlo oblohy.

Flakony rozkvetlých šeříků a střemch voněly na plné pecky. Je jisté, že tenhle parfém hned tak z módy nevyjde.

Aby obloha nezůstala navoněné přírodě nic dlužna, hodila na sebe nový, elegantní šedý kostým, který si narychlo spíchla podle poslední nebeské módy.

Vzápětí se opět ochladilo a pro větší efekt zaburácel hrom - právě, když jsem došla k rybníku.

Záběhlickému rybníku se říká Hamrák. Stal se cílem procházek pejskařů, dosud spokojených manželských párů, milenců, maminek s kočárky, penzistů, sportovců i osamělých chodců, jako jsem já. Všichni tu se zájmem pozorují sami sebe, vodní havěť, a v přilehlých restauracích vesele doplňují nadbytečné kalorie.

Ten den nebyla u Hamráku ani noha. Kdo by také v té vodě chodil k vodě? A přece všichni, kdo tu nejsou, mají smůlu. Rybníku to totiž náramně sluší. Také vrbám - pamětnicím, které si v něm umývají vlasy, to sluší. Hladina s odrazem místního kostelíčka si přisvojila šedou barvu nebe a tváří se tajemně. Právě ji rozbouřilo hejno divokých kachen, které od přistání neodradilo ani neutuchající kvákání žab.

Žáby řvou, jako by jim šlo o život. Ono jim vlastně o život jde. Dělají všechno pro to, aby jim Pámbůh nevyčetl, že je málo pulců.

Je zřejmé, že nastal čas žabího milování. Kuňky, ropušky, blatnice, ropuchy obecné, krátkonohé i zelené, rosničky všech druhů, skokani hnědí, skřehotaví, ostronosí, štíhlí a já nevím jací ještě, všichni ti koloraturní pěvci a pěvkyně se patrně snaží přetrumfnout Kammersängerin, paní Editu Gruberovou, čestnou členku Vídeňské Státní opery, která prakticky ve stejné chvíli přiměla svým kouzelným zpěvem diváky v Rudolfinu na druhém konci Prahy, aby povstali a vzdali hold jejímu jedinečnému umění.

Pražské jaro je pražské jaro, ve městě i v přírodě je koncertní sezóna. Ať jsi na koncertě nebo u rybníka, Praha svůj hudební festival nezapře.

Nevím nic o hudebním založení kachen, ale zdá se mi, že pro žabí zpěv pochopení nemají. Zacpávají si při něm křídly uši, aby nepřišly o rozum a nezapomněly, proč sem vlastně přilétly. Aby v létě nelétaly na jih a v zimě na sever, aby rozeznaly kačera od housera a nezapomněly ani jiné zásadní kačečí schopnosti, jako třeba plavat nebo potápět se.

Z těchto bohulibých úvah mě vytrhl další liják. Kapky deště začaly dopadat na hladinu jako přistávající parašutisté. Kolem každé se vytvořil kruh. Ten se rozšiřoval, rozšiřoval, až se nakonec všechny kruhy spojily.

Nad Zahradním Městem se zablesklo, rybník ověnčily louže, v kterých se zrcadlí vše, co se do nich vejde. Nemohou se dočkat, až je metamorfóza v bláto promění v detektivy. Až budou odhalovat, podle otisků podrážek, podpatků a tlapek, jací lidé tudy prošli a jaké psí rasy zvedly poblíž nožičku.

Bouřka nechtěla zůstat pozadu za jarním rámusem a já, ač bych se, coby nadšený, i když promoklý posluchač a dívač, ještě ráda zdržela, beru nohy na ramena. Ženu úprkem kolem tenisového kurtu, běžím po svahu spořilovské Třešňovky k nejbližší telefonní budce.

O kovovou střechu mého dočasného azylu bubnují kroupy velké jak holubí vejce. Hned jak se všechny vysypaly na zem, vyrážím na poslední úsek cesty. Taktak, že jsem nezašlápla kopulující broučky, kteří se, bouřka nebouřka, zapomněli při té bohulibé činnosti na betonovém chodníku. Míjím pár zamilovaných promáčenců, kteří chrání jeden druhého před deštěm dlaněmi a stojí tu jako model pro fontánu.

Na chodbě našeho domu div neporazím tři dámy, které právě mají v prádle jednoho z našich předních politiků, a jak je slyšet na celé kolo, jejich valchy nemají slitování.

V bytě pak házím šaty na šňůru, suchý župan na tělo, horké bombardýno do žaludku. Právě jsem stihla zprávy. Hašteření a povyk jako na rybníku. Všechno, co žije, dává o sobě slyšet.

Mlčím.

Přemýšlím o tom, že člověk, který jde přírodou sám, někdy vidí i neviditelné. Jde-li s přítelem, vidí všechno dvakrát. Jde-li se svou láskou, nevidí nic, jen toho druhého.

Jen Lásku.

Ludmila Lojdová

* * *
Ilustrace: https://www.piqsels.com/cs, https://www.geocaching.com/
Zobrazit všechny články autorky