SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Strom života

Když jsem byla malá holka, tak jsem strašně ráda tancovala. Naši jezdili v létě do Lahovic, do letní restaurace, tam hrála harmonika, zpívalo se a tancovalo.

V pubertě jsme chodily s kamarádkou tajně tančit na Střelecký ostrov, potom do Národního domu na Smíchově. Když jsem se vdala, tak začal tanec, ale poněkud jiný. Domácnost, dětičky, a tak pořád dokola, až jsem na tancování málem zapomněla.

Na jednom podnikovém bále jsem požádala manžela o tanec a zjistila jsem, že netančí. Alespoň to tvrdil. Jen tak matně jsem si vzpomínala, že když si mne namlouval, tak se přeci jen o něco na parketě snažil, ale bylo to marné, odmítl si vzpomenout.

Šla jsem na to od lesa. Koupila jsem lístky do tanečních pro dospělé, sehnala hlídání k dětem, no prostě zajistila plynulý chod rodiny, aby nemohl couvnout a čekala jsem jak to dopadne.

Večer jsem mu to oznámila. Ještě nikdy jsem neviděla žádného mužského tak udiveného. Kategoricky odmítl. Prvně v životě jsem použila ženské zbraně, bylo mi do breku a tak jsem tedy brečela, brečela a brečela. Byl z toho vedle a tak tedy svolil. Byla jsem šťastná jako malá holka. Vyrazila jsem do Prahy, nakoupila jsem si šaty na prodlouženou, no prostě o co jsem byla v mládí ošizená, tak jsem si to chtěla vynahradit. Aby mými nákupy netrpěla rodina, tak jsem vyzvedla ze svého nekuřáckého fondu, který jsem si založila, když jsem přestala kouřit.

Ve středu večer jsme vyrazili do Metra. Bylo tam k zalknutí, jeden pár na druhém. Taneční mistr ze zkušenosti počítal s velkou úmrtností. My jsme také umřeli. Tedy já ne, ale manžel. Byl bledý jako stěna, opravdu jsem si myslela, že to s ním praští. Od známých jsem se dozvěděla, že tam následující hodinu bylo volno.

Touhu po tanci ve mně nezlomil. Jednou přišla kamarádka a zvala nás na maškarní. Když manžel odmítl, rozhodla jsem se jít sama s kamarádkou. Budeme tančit spolu a je to. „Za co ale půjdeme?“ ptala jsem se jí. „No přeci si něco vymyslíme, tak špatně na tom ještě nejsme.“ A tak jsme myslely. Víš, já bych měla využít těch svých dlouhých zelených šatů, co jsem si nechala ušít do tanečních. „No, to je nápad!“ pravila ona. „Půjdeš za Strom života.“ A bylo to. V parcích začínaly pučet lístečky, utrhla jsem pár větviček, koupila dva metry bužírky a spletla obojí, ne ve věneček, ale na stojato, takže když jsem si to posadila na hlavu, tak mě z ní rašily větvičky (něco jako je v Baronu Prášilovi, tomu jelenovi). Kamarádka měla doma černé šaty, tak šla za vdovu.

Jen jsme vstoupily na parket, hned nás všimla kapela a zdravila mě voláním, Ať žije stromořadí, vydám totiž na víc stromů. Docela slušně jsme skotačily. V půl dvanácté mně moje větvičky již zapouštěly kořeny, vláhy měly dost i hlava byla poněkud pomačkaná, šla jsem tedy na WC a již se odstrojila. Nesla jsem svoji korunu v ruce, když ke mně přiběhl pan konferenciér celý udýchaný a pravil: „Kdepak jste milostivá paní, honem si to zase nasaďte a rychle na parket, bude defilé masek a porota se rozhodla, že dostanete první cenu.“ Vzalo mi to dech, myslela jsem, že si ze mne dělá blázny, ale přesto jsem si nasadila korunu a defilovala. Třetí cenu dostaly dva lekníny, druhou cenu dostal Quasimodo, a první Strom života.

Pan konferenciér se mnou dělal interview. Ptal se, jak maska vznikla, a tak jsem mu to vysvětlila. Pan konferenciér to shrnul velice jednoduše; dobrý nápad, pět prstů, minuta strachu a dva metry bužírky z manželovy dílny. To, co porota hodnotila byla jednoduchost masky a nápad. Odměnou mi byla dlouhohrající deska s Karlem Gottem. Když se na mne z obálky díval rozesmátý Karlík, vzbudilo to ve mně touhu také si zazpívat. Přitočila jsem se ke kapelníkovi a poprosila jsem ho, zdali by to nešlo si s nimi zazpívat. Ptal se mě, co by to mělo být, hrdě jsem prohlásila „Svatí pochodují.“ A to již kapela spustila. Bylo to od nich odvážné, ale vyšlo to. Aplaus byl fantastický, Národní dům se otřásal. Pan konferenciér se rozdováděl a zasedl za klavír, touže mě doprovázet. Musela jsem přidat pár rokenrolů. Masky byly nadšené, ovace nebraly konce. Kamarádka mi dělala manažera, odpovídala zvědavcům na dotazy, protože mně hlas opustil.

Ve tři ráno jsme se unavené, ale šťastné vypotácely z Národního domu. Taxík nebyl nikde žádný. Kolem jel kropící vůz, z recese jsem zvedla ruku. Když úspěšný den, tak ve všem! Vůz zastavil a odvezl nás domů.

Doma na mně čekal manžel. Jeho pohled mě zmrazil, zmenšil. Byla ze mne taková malá, maličká holka, která udiveně kouká, proč ji hubují, vždyť si chtěla přeci jenom zatancovat.

Ivana Látalová

* * *
Zdroj ilustrace https://figuredart.co a https://timenote.info/de