Zrovna kdy¾ jsem byla po operaci oèí, moc se mi hodila zásilka - audiokniha NAD ROVINOU. Pohodlnì jsem se usadila a naslouchala støípkùm ze ¾ivota mladé dívky. Jejich autorka Marie Stryjová je napsala o svém dìtství na Volyni v pøedváleèných a váleèných letech a namluvila Jana Franková.
Jako letitá šéfredaktorka èasopisu Èeský dialog, který se sna¾il pøedstavovat Èechy doma i ve svìtì jsem o Èeších, kteøí se pøed mnoha léty pøestìhovali na Ukrajinu, u¾ nìco znala. Mnozí byli i ètenáøi mého èasopisu. Vìdìla jsem i nìco o jejich historii. O tom, jak se pøes jejich vesnièky pøevalily hordy Nìmcù, Banderovcù, Polákù a jak sami øíkali prvních i druhých sovìtù.
V¾dycky pøišli témìø o všechen svùj skrovný majetek, v¾dycky znovu oseli svá pole, aby mìli mouku na chleba, nìjak zase chovali své slepièky, koníka, pomocníka na pole, kravku. Ne¾ pøišli další, co jim to zase vzali. Vìtšinou všechno musely zastat ¾eny. Mu¾i byli ve válce, mnozí padli. Pøipomenulo mi to vyprávìní mé vlastní babièky, která za¾ívala hlad a bídu o první svìtové válce. Tohle byla ta druhá. Stejnì drsná a krutá jak u¾ války bývají.
Malá Marie ze všeho nejvíc milovala školu. Tam nemusela døít od rána do noci jako na statku. A co se toho dozvídala. Moc dobøe se uèila. Jednu zimu jí maminka zakázala do školy chodit. Mìla jen jedny boty a ty si nesmìla znièit, proto¾e válka konèila a oni mìli nadìji, ¾e se pøestìhují do Èeskoslovenska a bude je potøebovat. Celý rok kromì zimy chodila bosa jako všichni ve vesnici.
Moc jí to mrzelo. Ale kdy¾ se dozvìdìla, ¾e mù¾e pøijít na podzim a závìreèné zkoušky ve škole udìlat, celé léto se uèila a zkoušky udìlala.
A pak pøišlo oèekávané i trochu obávané stìhování do vlasti svých pøedkù. Psal se rok 1947 a Stryjovi našli domov na Broumovsku. A opìt pøišli o svoje skrovné majetky, které si sebou vezli. Èlovìk dnes ani nechce vìøit, ¾e komunisté mohli okrást i ty nejchudší. Pøesto Marie vystudovala gymnázium v Broumovì, v Praze pak polonistiku a rusistiku. A napsala další kní¾ky, které bohu¾el vyšly a¾ po její smrti.
Vzpomínání Nad rovinou je psané z podhledu upøímného dìvèete vyrùstajícího v drsné dobì. Ètenáø porozumí pospolitosti èeské spoleènosti, která si se samozøejmostí pomáhala v tì¾kých chvílích.
Nad rovinou
V¾dycky pøišli témìø o všechen svùj skrovný majetek, v¾dycky znovu oseli svá pole, aby mìli mouku na chleba, nìjak zase chovali své slepièky, koníka, pomocníka na pole, kravku. Ne¾ pøišli další, co jim to zase vzali. Vìtšinou všechno musely zastat ¾eny. Mu¾i byli ve válce, mnozí padli. Pøipomenulo mi to vyprávìní mé vlastní babièky, která za¾ívala hlad a bídu o první svìtové válce. Tohle byla ta druhá. Stejnì drsná a krutá jak u¾ války bývají.