Nechápal soucitné i nenávistné pohledy sousedù. Od jisté doby se ho všichni stranili. Proè mu nìkteøí vyhro¾ovali vystìhováním? Proè ostatním nájemníkùm tolik vadil jeho harém? Byl pyšný na své favoritky. Peèlivì si je vybíral. Dbal na èistotu a hygienu. Vìtral a umýval. Bylo mu èasem opravdu v bytì tìsno, ale ¾ádné z nich se nedokázal zbavit. Zejména tìch, které mu poskytovaly útìchu nejvìtší. Byl s nimi š»astný. Nìkdy zapomínal i jíst. Nejtí¾ivìjší chvíle pro¾íval pøi volbì favoritek. Pro¾íval s nimi pravidelný mentální sex, milostné chvíle a vzrušení.
Chodil do práce na odstavné nádra¾í, kde umýval a èistil vagony. Z nádra¾í si pøivedl nejvíce favoritek svého harému. Nìkteré byly špinavé, potrhané, zmaèkané. Ty pøednostnì ošetøoval s velkou péèí a uspokojením. Zdìsil se jednoho dne, kdy¾ zjistil, ¾e jsou prokousané, prodìravìlé a rozpadaly se. Myši. Jak se k nìmu dostaly, nevìdìl. Zbavit se jich nemohl.
Nakoupil rùzné pøípravky, otrávené zrní, postøiky. Nic nepomáhalo, trosky a zbytky pilin a papírové drtì se mno¾ily. Nìkteré dny ani nešel do práce. Pøestal se orientovat na své potøeby a bojoval jen s myší kalamitou. Hubnul a chátral. Sousedùm se vyhýbal, aby nemusel slyšet jejich výzvy a upozoròování na neèistotu a zápach.
Zaèal se zadlu¾ovat. Bylo to tak snadné. Odvracel vìøitele dost dlouho, a¾ pøišlo poslední varování.
Neodvolatelné rozhodnutí v podobì exekutora pøišlo domoci se práva. Práva z hlediska zákona. Byl z bytu vyveden. Na ulici. Nechápal, ¾e se nemù¾e ke svým láskám vrátit. Tolik jim ublí¾ily ty hlodavèí zuby. Nemohly se bránit a on jim ji¾ pomoci nemohl. Rozplakal se ve své nemohoucnosti. Trpìl tou nespravedlností. Ani jemu nemohl nikdo pomoci.
Skonèil v psychiatrickém ústavu. Náhle neznámý podivný nájemník se stal pacientem, chovancem, odtr¾eným od svých lásek, milých dru¾ek a oblíbenkyò. Tolik je miloval, bez nich se cítil ztracen, zavr¾en. Byl to snad trest? Èím se provinil, èeho se dopustil, ¾e musí tak strádat bez své dru¾iny, kterou ochraòoval do posledních dní. Marné dohady. Ví, ¾e to byl marný boj, ¾e po jeho láskách zùstávaly jen rozkousané trosky. Byl ale u nich, u jejich posledních chvilek, mohl je alespoò tìšit pøi posledních hodinách, ne¾ se rozpadaly. Teï nemohl ji¾ nic. Zùstal sám. Nechtìl vnímat okolí, tu protivnou bìlobu stìn, stropù, dveøí, stolku a oken, zápach dezinfekce, lesklou plochu linolea.
Stal se poslušným drobeèkem terapie, neodmlouval, vìtšinu dne prospal, v noci spøádal plány. S útrpností pozoroval kolem sebe péèi, která mu byla poskytována, prášky polykal ochotnì a se skrytou útìchou. Jednou to skonèí, øíkal si ka¾dý den. Nebudu tím chovancem, který má teplotu, stolici a vìtry normální. Uteèu, rozhodl se bez podmínek.
Jednoho dne ji zahlédl. Krásná, štíhlá, soumìrná, nemohl odolat. Lákavé záøivé barvy, obrazce vyjadøující vášeò a exotiku. Podlehl té síle, touze, nabídnuté pøíle¾itosti a rù¾ovou krabièku sestøe ze stolku sebral. Tìšil se s ní, ale ukrýval ji jen krátce. Sestry mu ji vzaly. Nic nedbaly jeho protestù a zoufalého pláèe. Jeho zklamání a duševní trýznì. Jak se mu po malé, nì¾né, krabièce zaèalo stýskat.
Dostal za to náhradou další prášek. Cítil se po nìm bez zájmu o okolí, ale na krabièku myslel stále.
Pøi vizitì primáøovi ošetøující lékaøka konferovala, ¾e pacient pan Bedøich Marka, 1930, je diagnostikován s chronickou objektofilií od 24. záøí. Pøeèetla struèný status preasens a výsledky fyzikálního vyšetøení. Primáø pokýval hlavou na souhlas, mírným pokynem ruky doprovodil svùj pozdrav s otázkou, jak se pan Marka cítí, a ani¾ èekal na odpovìï, pøešel k vedlejšímu pacientovi.
Pøítomnost primáøe a jeho doprovodu ani pøíliš nevnímal. Bylo to jak scénka na pøedstavení. Zabýval se pøedstavou útìku. Z té fascinace nebylo úniku, jeho mozek nic jiného nepøipravoval. Jen pøemýšlel, jak se dostat ke své krabièce, kterou mu sestry vzaly. Chtìl ji mít s sebou, a¾ bude prchat. Nemù¾e ji zde nechat. Nikdo by se o ni nepostaral jako on. S ní by mu bylo dobøe. Vìdìl, ¾e to udìlá. Zatím nevìdìl jak.
Zkusil to v noci, pøi odchodu z WC. Šel zšeøelou chodbou tiše kolem sesterny, odkud vycházel jasný pruh svìtla. Sestra sedìla za stolkem a nìco psala. Nevìnovala mu pozornost, ale neodvá¾il se ji oslovit. Vrátil se do pokoje a promýšlel dále svùj plán útìku. Nespal. Postavil se k oknu a hledìl do tmy pøes jednoduché møí¾e. Zahrada pøed ním, to bylo místo svobody. Chtìl být za kovaným møí¾ovím a dýchat vzduch mezi javory s èervenými plody a bílými bøízkami. Sednout na lavièku a zvednout hlavu vzhùru pohledem na hvìzdy.
Nic ho nenapadalo. Ráno, jako ka¾dý den po pobytu v umývárnì, bloudil chodbou, míjel se s nìkolika pacienty, kteøí si ho nevšímali, jako by ho nevidìli. Mlèel a vzpomínal na své lásky. Pøimhuøoval oèi a krátce se zastavoval. V duchu hladil své nejoblíbenìjší. Proè tady nemù¾e? Proè v tom bìlostném, èistém, dezinfekcí proèpìlém vzduchu musí èekat. Na co èekal. Maska s dráty na hlavì ho jen tìsnila a svírala, slyšel jen lékaøku, jak sestøe nìco diktovala a sestra psala. Bylo to nesrozumitelné, nedalo se z toho nic pochopit. Mìl by zùstat v klidu. Byl pøece naprosto klidný. Jak by mohl být ještì klidnìjší.
Kdyby alespoò ta krabièka. Není. Kampak ji schovaly. Proè ji nemohl chránit, proè jen jí nemohl vìnovat trochu své lásky. Koneènì vyšetøení ustalo. Chtìlo se mu spát. Byla to slabost, nebo ty prášky? V rohové bílé skøínce spatøil srovnané krabièky s léky. Byly bílé, šedé, bezbarvé, nevýrazné. Pøestal si jich všímat. Ta jeho mezi nima nebyla.
Blí¾il se úplnìk. Mìsíc svítil svým bøíškem a støíbøil bøízky v noèní tmì. Zahrada byla pustá a prázdná, bez ¾ivota. Cestièka od vchodu mizela za budovou skladu. Tudy by mohl prchat. Brzy by nebyl vidìt. Jen se dostat ven z budovy.
Nìkolik nocí se potichu šoural kolem sesterny a ambulance. Daøilo se mu vyhýbat i sestrám. Byl dvakrát i u vchodu. Uchopit kliku se neodvá¾il. Nìco ho varovalo. Vzpomnìl si na malou krabièku a zlobil se na sebe. Snad by ji tu nenechal samotnou, proboha.
Dostal po vizitì zpøísnìný re¾im. Málo jedl, nìkterá jídla zùstávala v boxech nedotèená. Chodil unaveným krokem s lhostejným výrazem tváøe. Dlouhé chvíle stál nehnutì se sklopenou hlavou. Na dotazy, nebo snahy pacientù s ním promluvit, nereagoval. O¾íval u sesterny, kde peèlivì sledoval vozík s léky a pomùckami. Zdálo se mu, ¾e tam zahlédl svoji krabièku.
Noèní výpravy se nedaøily. ®ádný zpùsob dostat se ven neobjevil. Koncem øíjna se naskytla pøíle¾itost, kterou neèekal. Dveøe pod schodištìm byly otevøené a pøed budovou stála dodávka. Ani¾ by zaváhal, prošel klidnì ven, a po cestièce vedoucí kolem skladu se dostal k vedlejší budovì, vedle které byl hlavní vchod.
Poèkal poblí¾ za keøem hlohu, a kdy¾ projí¾dìla dodávka, prošel nezpozorován vrátnicí na ulici. Štìstí mu pøálo, proto¾e blízko vchodu byla stanice autobusu, který zrovna pøijel. Bez váhání nastoupil a posadil se vzadu na volné místo. Tolik pøemýšlení, tolik vzrušení z pøedpokládaných útìkù a nic. Najednou je venku. Svobodný, sám, ale volný. Neèekanì š»astný. Vùbec neuva¾oval, kam ho autobus doveze, kde bude bydlet, kde se nají, kde se umyje. Nic z toho ho nevzrušovalo.
Svým obleèením byl velice nápadný, ale to ho vùbec nezajímalo. Pozoroval okolí, zastávky, rušný provoz v centru, kolem nádra¾í. Ani èas pro nìho nebyl dùle¾itý. Za necelé dvì hodiny autobus zastavil u metra Háje a stál delší dobu na zastávce. Vystoupil a pøešel pøes magistrálu k lávce, pod kterou byly kontejnery. Z oran¾ového, kam lidé odkládají nepotøebné svršky, si vytáhl kalhoty, starou vestu, šálu, nìkolik svetrù. Tam se hned pøevlékl.
Všiml si, ¾e nedaleko mají svoje le¾ení bezdomovci. Poèkal do veèera a pøisedl si k nim. Mezi nimi panují urèitá pravidla. Jedno z nich je prosté. Nevyptávat se, kdo jsi, odkud jsi a co tady budeš dìlat. Nemusíš mít ani jméno. Jsi nikdo. Je na ka¾dém, aby o sobì øekl, co je tøeba. Øekl jen, Marko! Pro první noc to staèilo. Dostal najíst a napít. Mohl se i vyspat.
Po nìkolika dnech zaèal být nespokojený. Všichni se chovali ke krabicím, které ze svých výprav nasbírali surovì a neuctivì. Barbarsky. Vìtšinou je trhali, skládali do svazkù a nosili do sbìrny. Nemohl se na to dívat. Ani se toho nezúèastnil. Kdy¾ ho nìkolikrát vyzývali, aby šel s nimi k obchoïáku na sbìr kartonù, odmítl. Vìdìl, ¾e zde zùstat nemù¾e.
Rozhodl se samotaøit a hledal si klidné místo, kryté pøed deštìm a vìtrem. Nemusel chodit daleko. U zadního východu z metra našel krytý koutek u zdi, kde stálo nìkolik hranolù palet a také ona. Byla to v jeho oèích krásná kontejnerová krabice, nepoškozená, jen zaprášená a urèitì odlo¾ená jako nepotøebná. Silnì ho zaujala.
Promlouvala na nìho vlídným, tichým pozváním, svojí pevnou konstrukcí s uzavíratelným víkem. Poskytovala dosti prostoru pro ulo¾ení nìkolika potøebných vìcí s batù¾kem a igelitovou taškou a dalo se v ní spát.
Mohli bychom se udiveni ptát, jak mù¾e nìkdo být tak krutý, nemilosrdný, zlý a nevím ještì jaký další. Stále si klást spoustu otázek.
Nikdo se k nìmu nehlásil, nikdo se nenašel, nikomu nechybìl. Zùstala jen ta krabice. Dnes ji¾ prázdná, zaprášená, zvlhlá po dešti, osamìlá. Jako on. Doslou¾ila. Jeho odvezli.
Byla jeho posledním útoèištìm, azylem, ochranou. Ochránit ho pøed chladem, vìtrem a hlukem èásteènì mohla. Pøed ním samým ho uchránit nemohla. Miloval ji. Byla jen jeho. Poskytovala mu víc ne¾ celý ¾ivý svìt kolem nìho.
V¾dy s obavou se k ní veèer vracel. Je tu? Ještì mnì ji nikdo nevzal? Nepoškodil? Neobsadil? Ano, èekala na nìho. Cítil její hladký, pøíjemný povrch, její vdìènost, kdy¾ jí vìnoval molitanovou vlo¾ku, kterou nìkdo pohodil u kontejneru.
Tìšil se s ní celý podzim. Do prvních ledových vloèek, které ozdobily nepoøádek, smetí a haraburdí za domem u dlouhé zdi. Dny se zkrátily. Pøestal od ní pravidelnì odcházet. Chybìly síly. Bylo mu zima, v ní se cítil dobøe.
Kdy¾ dostal u marketu staré rohlíky, povadlá jablka a mrkev, mìl dobrou náladu a vyprávìl jí, jak ¾il ještì s rodièi, kteøí se o nìho starali a milovali ho. Vzpomínal na ošklivé lidi, kteøí rodièe jednoho dne odvedli pryè a jeho poslali mezi tyrany. Vyprávìl jí o dlouhých proplakaných nocí, bez útìchy. O dnech plných ran a bití a hladu. Jak si tajnì schovával do krabièky chleba, který ukradl u kuchynì. Jak tu krabièku opatroval, proto¾e pro nìho znamenala vše, co mìl. Chléb. Nìkdy rohlík nebo ¾emli. Byla to krabièka jeho záchrany. Na ni spoléhal, kdy¾ bylo nejhùøe.
Kdy¾ vloèky vytvoøily souvislou pokrývku a u zdi za domem bylo náhle èisto, nemohl z ní nìkdy ani vstát. Zùstával a¾ do poledne, stoèený do klubíèka jako malý chlapec u maminky v náruèí. Pøipadal si
tak. Cítil, ¾e mu nahrazuje lásku, kterou poøádnì nepoznal. Srozumìn s osudem, pøed svátky usnul nav¾dy.
Krabice
Promlouvala na nìho vlídným, tichým pozváním, svojí pevnou konstrukcí s uzavíratelným víkem. Poskytovala dosti prostoru pro ulo¾ení nìkolika potøebných vìcí s batù¾kem a igelitovou taškou a dalo se v ní spát.