KOCOUREK Z LUÈICE
Ani vám nepovím, jestli v té dobì, o ní¾ vám vyprávím, stával v Luèici u Havlíèkova Brodu kostel svaté Markéty nebo za vesnicí kamenný zpola nahnutý smírèí køí¾, ale jedno vím jistì, ¾e tam stával Holendùv dvùr. A jak u¾ to na takovém dvoøe chodilo, ve stájích byl ustájený dobytek, nìkolik párù koní, ve zvláštních chlívkách chrochtala prasata, mezi tím vším pobíhala kùzlata, slepice, koèky a psi. A proto si zpoèátku nikdo ani nevšiml, ¾e se mezi tu havì» jednoho dne zatoulal malý kocourek. Celý èerný a hubený kost a kù¾e. Sotva stál na nohou, takový byl slabouèký, ¾alost pohledìt. Nejprve si ho všimly Holendovy dìti. ®e by ho odehnaly, ani nápad! Bylo jim malého kocourka líto. Kaèenka mu hned nalila do misky mléko, ale milý kocourek k misce pøièichl, ani si nelíznul. Kaèence to bylo divné, ale øekla si, ¾e je tuze zbìdovaný, ¾e asi nemá ani sílu ani chu», proto¾e takovou dobrotu asi nikdy neokusil. Tak odešla do komory hledat pro chudáèka jiné dobroty. Potom musela kocourka dlouho hledat. Byl velice plachý a ka¾dého se bál.
Nejprve se schovával za stodolou, pak se potuloval kolem plotu a a¾ po nìkolika dnech se odvá¾il na dvùr. Slepic ani kohouta se nebál, s kùzlaty se také domluvil, ale od hospodáøe a hospodynì se dr¾el co nejdál. Koèky si na nìj zvykly, v¾dycky mu v miskách nechaly nìjaký zbytek a pes, ten si ho moc nevšímal, ale ani mu neubli¾oval. Nejradši ze všech mìl èerný kocourek dìti. Nechal se od nich tahat za uši, drbat na høbetì a na kdovíjaké skopièiny byl jako dìlaný. Kaèenka a Honzík mu nosili kdejaké mlsky, u¾ vìdìli, co má rád. Milý kocourek u¾ nebyl ¾ádná kost a kù¾e, pìknì se obalil a stal se z nìj urostlý silný kocour. Slupnul všechno, co mu dali, vybíravý nebyl, jen mléko nikdy nepil. U¾ nespával ve chlévì, ale s dìtmi v teplouèku za pecí. A on se domácím odvdìèoval tím, ¾e myši se Holendovu dvoru zdaleka vyhýbaly, co¾ neušlo bystrému oku hospodáøe. Hospodynì pøi všem tom shonu a pøi vší práci nemìla èas se zaobírat nìjakým èerným zatoulaným kocourem ve dvoøe, tak mu nijak nepodstrojovala.
A¾ jednoho dne se všechno ve dvoøe obrátilo. Slunce od rána pálilo a k polednímu u¾ kdo mohl, zalezl do stínu. Pes zalezl do boudy a koèky se nìkam ztratily, dvùr byl jako po vymøení. Jen dìti Honzík a Kaèenka se nedaly doma udr¾et. Vyrazily k Bártovu rybníku se vykoupat. Na svolení rodièù neèekaly. Prostì se vytratily. U rybníka u¾ bylo veselo. Dìti se cákaly, výskaly a plavaly. Nìkteøí se i potápìly. Kluci se pøedvádìli, skákali do vody. Tu si nìkdo všiml, ¾e za Holendovými dìtmi pøišel jejich kocour. Sedìl v povzdálí a díval se, jak se dìti ráchají ve vodì. Ty na nìj zaèaly pokøikovat. Lákaly ho do vody. Ale kocour nic, sedìl dál na svém místì, jako by se ho to netýkalo.
„Nechte ho na pokoji, koèky pøece neplavou!“ Nìkdo se kocoura zastal.
„Jen a» to zkusí.“
„Tøeba se to nauèí.“
„Kdy¾ ne, tak ho to nauèíme!“
Tak dìti vykøikovaly a sna¾ily se kocoura dostat do vody. Ale kocourek byl fikaný. Jakmile se nìkterý kluk k nìmu pøiblí¾il, byl ten tam.
Tu se z rybníka ozval zdìšený køik. Nìkdo se tam topil. Ostatní dìti zaèaly jeèet a plavaly a hrnuly se ke bøehu. Topící se neš»astník zùstal ve vodì sám. Plácal rukama, potápìl se, mizel pod hladinou a znovu se objevila jeho hlava. Byl to jen m¾ik. Èerný kocour se postavil na všechny ètyøi, rozbìhl se a skoèil do vody. Zmizel pod hladinou, popadl topící se dítì a oba se vynoøili. Dìti pusy dokoøán, zùstali jako nìmí. Namísto kocoura se vynoøil vodník a Holendova Kaèenka.
Ne¾ ji dotáhl na bøeh, dìti se v hrùze rozutekly. Na bøehu zùstala jen Kaèenka sama. Samotinká. Hledala svého zachránce, volala ho, ale nikoho nikde nevidìla. Jak ji vodník polo¾il na zem, v m¾iku se ztratil. A svého milovaného èerného kocoura Kaèenka od té doby také nespatøila. Marnì ho volala, marnì ho hledala. Jako by se po nìm slehla zem.
