Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Moje cesta na západ
Psal se rok 1969 a ještì byly na jaøe volnìjší pohyby po svìtì a tak s maminkou jsme mohly odjet na pozvání do Západního Nìmecka ke strýci. Byl to otcùv bratr a rok pøedtím tu byl s celou svou poèetnou rodinou u nás na návštìvì. Odešel v roce 1947 za svou láskou, kterou poznal v Chebu a která byla odsunuta v roce 1945. Vlastnì on za ní odešel døív, ale vrátil se, aby absolvoval vojenskou slu¾bu. Ještì se sice nìkolikrát tajnì vrátil, aby tady pro rodinu zajistil jídlo a obleèení, které tam po válce nebylo, co¾ bylo pro mne po letech dost pøekvapením.
Ale vra»me se k pøíbìhu. Cesta tam byla letecky a já poprvé a naposledy vidìla ¾ivého Gotta, který sedìl v øadì pøed námi. Docela mi vadilo, ¾e on sedìl u okna a celou cestu prospal, kde¾to moje to byla první cesta letadlem a tak jsem si chtìla ty mraky vychutnat. Cílem bylo letištì ve Frankfurtu, kde nás èekali pøíbuzní a odvezli do Mannheimu, kde bydleli. Moje znalosti nìmèiny byly nepatrné a navíc jsem byla posti¾ena socialistickou výchovou, která nutila hledat vše špatné v tom kapitalismu. ®e je tam úplnì jiný ¾ivot, jsme poznaly záhy. U¾ to, ¾e kvùli nám se musely peníze vyzvednout v bance, bylo pro maminku nepochopitelné. Konstatovala to slovy, ¾e jsou asi chudí a kdy¾ k snídani místo másla byl margarin, který naposledy jedla ve válce, to ji v tom utvrdilo.
Mne zase pøekvapilo, kdy¾ jsme šly kolem prodejny narvané masem a uzeninami, ¾e jsme musely jít a¾ na druhý konec ulice k jinému øezníkovi, který byl údajnì levnìjší. Tady se maso shánìlo a ceny byly všude stejné. Nebo kdy¾ se sestøenice chlubila, ¾e na trhu koupila levnì kvìták a vùbec ji nevadilo, kdy¾ si pøi sma¾ení olejem postøíkala drahé šaty. Jednak v kvìtnu jsem kvìták vidìla poprvé a pak mávnutí rukou nad znièeným obleèením jsem také nechápala. Bratranec se pochlubil tím, ¾e tak dlouho hledal u ševce na opravených botách chyby, a¾ mu slevil. Veèer pøitom prohrál velkou èástku v ruletì, co¾ odbyl mávnutím. Zajímavý byl nákup záclon na tr¾išti, které sestøenka mamince slíbila pøi návštìvì. Po pùl hodinì smlouvání u¾ maminka záclony nechtìla. Stála jsem opodál a vidìla, jak prodávají, byl to Øek, štípal své dìti, aby øvali. Pro nì to byl bì¾ný rituál, pøi kterém se bavili, pro nás otøes. Kdy¾ jsem byla v kamenném obchodì se podívat na barevné televize, tak nìjaký prodavaè se sna¾il do radiopøijímaèe dát baterie a vùbec mu to nešlo. Nevím, co mne napadlo, ale trochu jsem ho odstrèila stranou a ty baterie tam nasadila a ještì s lámanou nìmèinou vysvìtlila základní funkce. Všiml si toho vedoucí prodejny a nìco se mne ptal, rozumìla jsem jen slovu arbeit a tak jsem pøikývla, ¾e pracuji. Dostala nìjaké prospekty a jak strýc zjistil, dokonce smlouvu na práci. Co¾ ho pøekvapilo, proto¾e takto to tam nefunguje a neustále kroutící hlavou chtìl slyšet, co jsem tam dìlala.
Další šok jsem za¾ila, kdy¾ jsem sama byla na procházce v jedné ulici. Pøibrzdilo tam auto a mu¾ ukazoval, zda nechci svést. Vidìla jsem takový americký bourák i ¾ivého èernocha poprvé. Za chvíli další auto pøibrzdilo, opìt èernoch v ještì vìtším autì. A to se u nás vyprávìlo o chudých èernoších. Pøi tøetím autì u¾ jsem pochopila, ¾e asi nejsem na vhodném místì a sna¾ila se odejít. Jen¾e zastavil malý Fiat a z nìho vyskoèil mròavý Ital, bìhal kolem mne a strašnì nìco rozèilenì køièel. To u¾ jsem utíkala pryè. Kdy¾ jsem to vyprávìla strýci, tak se pánové dobøe bavili, ¾e jsem v poledne si mohla dobøe pøivydìlat. Naveèer u¾ v doprovodu strýce mi ukázal o co se tam vlastnì jednalo. Veèer jsme se šli podívat na barevnou nádhernou fontánu její¾ zá¾itek mi znièil Ital, který s kamarády mne obklíèil, zase pøitom køièel, ale pøíbuzní si toho všimli a tak mne zachránili. Nebyly jsme tam dlouho, ale pøece jen jsem vidìla i krásný Heidelberg, navštívila bar u Maxima i vidìla film Sever proti Jihu, byl to dvoufilm v nìmèinì, pøe¾ila.
Zpáteèní cestu jsme absolvovali vlakem. ®e jsme pøejeli hranice bylo na první pohled zøejmé, zátarasy, ploty a mezi nimi, otevøený holý prostor. Dùkladná celní prohlídka byla pro maminku šokem, proto¾e jako jedinou z celého vlaku ji vzali na celnici a dùkladnì provìøili, tak¾e ty záclony ji pøišly docela draho. Dokonce se pak nechala vzít do hrozné, zakouøené nádra¾ní restaurace v Chebu a tam jsem ji musela neustále krotit, aby tolik nekøièela, ¾e nás ještì zavøou.