Sedím v parku na Míráku, u¾ívám si sluníèka, vùnì šeøíkù a relaxuju. Ne, ¾e bych øešila nìco svìtoborného, ¾ádná moudra, jen tak si prostì vegetuju a je mi dobøe.
Na vedlejší lavièku se usadili dva pánové a je po klidu. Kdo øíká, ¾e jsme upovídané?
Ti dva øeší nejdøív pracovní, pak sportovní tématiku a nakonec, jak jinak, skonèí u ¾enských.
A mám po klidu, proto¾e i kdy¾ vá¾nì nechci poslouchat, tohle se pøeslechnout nedá.
„Hele, tys vìdìl, ¾e Marcele je u¾ pìtatøicet? Fakt jsem si nemyslel, ¾e je to u¾ taková stará vìtev!“
Tak u¾ zase, øíkám si a pøes tmavé brýle (díky bohu za nì), se kouknu vedle. No jasnì, to jsem se ani nemusela namáhat. Oba pánové s povolenými kravatami, s poèínajícími pivními bøíšky, kalkulace o jejich vìku bych si radìji odpustila. Mùj, tak krásnì volnì plynoucí duševní pochod, se dostal do èasové smyèky.
Vzpomnìla jsem si, jak se vyjadøovali kolegové o kamarádce, které bylo zrovna tøicet. Oznaèení jejího „kmetského vìku“ byla vskutku barvitá. Namátkou vybírám: stará popelnice, stará vìtev, celkem ucházející Stará Boleslav a koneènì zvukomalebná Stará Turá.
Jim to pøipadalo nesmírnì vtipné, zatímco ona si to brala tuze k srdci a bylo zøejmé, ¾e je jí to hodnì líto. Mnì tedy také, nejen proto, ¾e to byla opravdu dobrá kamarádka, ale hlavnì proto, ¾e já u¾ mìla tehdy tøicítku dávno za sebou. A tak pomyšlení, jak budu pøi oslavì mých blí¾ících se ètyøicátin nazývána, ve mnì vyvolalo témìø paniku. Uklidnily mì dvì vìci.
Zaprvé pohled na nevinnì ¾ertující kolegy, proto¾e ani jeden z nich se nepyšnil postavou a tváøí Adonise. A zadruhé – co kdy¾ vymyslí pro ètyøicátnice pøijatelnìjší oznaèení. Tøeba Stará ¼ubovòa by nebyla zase tak špatná…
Ale hovor vedle pokraèuje a vrací mì do reality.
„Pøedstav si, ¾e si dala inzerát na seznamku, to jsem zvìdav, koho uloví. V tomhle vìku…“
Oba se nad tím vá¾nì zamyslí. A já taky. V¾dy» inzerátù, ve kterých ¾eny od tøicítky výše nabízejí duševní i hmotné statky, okoøenìné navíc mladistvým zjevem, je jako máku. Pánové si mohou vybírat, jejich výhodou je i to, ¾e pøesto, ¾e jsou zváni silnìjší polovinou lidstva, je jich kupodivu ménì ne¾ polovina. Tak není výjimkou, ¾e radìji ne¾ partnerku pøimìøeného vìku (mu¾i by, mo¾ná oprávnìnì, diskutovali o tom, co je ten „pøimìøený“ vìk), plnou ¾ivotního elánu, která se koneènì metodou omylù dopracovala k tolik oceòované toleranci, vyberou sobì ¾ivotem zklamanou a osudem pronásledovanou atraktivní dvacítku. O tom, co je tolerance nemá ani potuchy, ale to pøi jiných, oèividných pøednostech, není její problém.
Pánové vstávají a louèí se. U¾ se tìší, a¾ se znovu sejdou, dozvídám se, ¾e to bude na oslavì narozenin jednoho z nich. A tak pøemýšlím, jak mu budou kamarádi øíkat. Kdybych se nestydìla vlo¾it do jejich srdeèného louèení, navrhla bych tøeba Starý Byd¾ov nebo Starý Jièín. Pùvabné oznaèení je i Starý Rokytník. Ale jako nejvhodnìjší, obsahující i zrnko pravdy, se mi jeví Starý Hrozenkov nebo Starý Plzenec…