Halucinace
Nemoc na mne zaútoèila den po mých narozeninách. Zaútoèila zákeønì. Bez varování. Šampaòské, kterým jsme pøipíjeli na spokojený ¾ivot, bylo otrávené. Zachovalo se jako zavilý samuraj. Kdy¾ láhev explodovala, zátka mi prosekla srdce. To, pøepadené bolestí a naprosto vydìšené, tlouklo o ¾ivot. Šílený bubeník! Všechno kolem ztuhlo. Tìlo ochrnulo. Nemohu z místa, jen mysl malátnì bloudí. Nevím, co je realita a co zlý sen. Teplota stoupla na maximum. Roztøíštila teplomìr na devìt set devadesát devìt støípkù, které nebyly pro štìstí.
Dostavily se halucinace
Jsem uvnitø, nebo vnì našeho bytu? Je v køiš»álové váze oplzlá anturie, kterou nikdo nepøinesl? Vysmívá se mi? Ve sklenìné vitrínì hoøí nezapálené svíèky. Vedle nich pulzují ještì horké suvenýry z cest, kam jsem necestovala. V lednici se tìsnají vybrané lahùdky, které bych si nemohla dovolit. Obrazy na stìnách ¾alují, ¾e byly pøisti¾eny v negli¾é, kdy¾ se na nì nìkdo nezvaný díval. V rámech zbyly jen èáry.
Zubní kartáèek se toèí dokola ve sklenièce. Kosmetika zmìnila znaèky. Po bílých tabletkách, které mi nikdo nepøedepsal, zbyla prázdná lù¾ka. Zmìnila se ve spolehlivé poèítadlo: Kolikrát to bylo tentokrát? Jak to, ¾e hodiny jdou? Jak mohou? V¾dy» jejich ruèièky ukazují jiný èas ne¾ minuty našeho spoleèného ¾ivota. Falešné hodiny! Falešný èas! Falešné vìci! Potím se. Srdce u¾ nebije. Dalo se do pláèe. Jeho slzy zmáèely polštáøe. Zmáèely celý byt. Musím ven!
Na schodišti potkávám lidi. Jsou ovìšeni tváøemi. Pøipomínají vinné hrozny. Co kulièka, to maska.
Horeèka stoupla. Rtu» vytéká mezi parkety. Vracím se.
Srdce tluèe na dveøe mého domova a nikdo neotvírá. Byt, kde bydlí mùj domov, pøipomíná zimní krajinu. Holé vìtve ¾idlí u prokøehlého stolu. V mosazném svícnu cizí plamen usvìdèuje pravdu ze l¾i, slibuje-li uzdravení. Zrada se v¾dycky tváøí vlídnì. I talíøe a pøíbory hrají tu krutou hru. Šílený karneval! Z tìchto hrneèkù pily naše dìti. Kde jsou ty dìti? Voli je vypili? Kde je mùj man¾el? Voda ho vzala? Kde je mùj ¾ivot? Hledám ho a nemohu ho najít. Osud mi zavázal oèi prùhledným šátkem. Stojím uprostøed kruhu. Vím, kdo mi dal babu. ®ivot køièí: "Najdi mì, spìchej, nebo ti uteèu! Nebo mì najde nìkdo jiný! Jak by mohl mùj ¾ivot ¾ít kdosi cizí?
Nemoc, zrádkynì, si oblékla ¾upan a pohodlnì se rozvalila v køesle. Nemá snad vlastní doupì? Je jako kukaèka. Klade vejce do cizího hnízda a ty je vychovej, ptaèí mámo! Vylíhne se z nich další zrada a ta tì se¾ere. Co¾pak to nevíš? Necítíš? Proè se nebráníš? Zakousne se do tebe za tvé porozumìní. Ty pøece v¾dycky všechno pochopíš. Tvá tì¾ká nemoc se pøece nazývá pochopení. Jestli¾e všechno pochopím, pak nikdy nepochopím bolest svého srdce.
Horeèka neustupuje. Trvá snad tisíc let!
Abych našla pamì», mohla bych si prohlédnout alba, ale bojím se je otevøít.
Mohla by z nich vyhøeznout výsmìšná tváø a svým šklebem nadobro znièit mùj cit. Nechci být bezcitná.
Mám ruce jako led.
Nìkdo mi pøinesl èaj. Ten nìkdo mluví lidskou øeèí: "Musíš teï hodnì pít, jsem nápoj zapomnìní. Spi." Usínám. Na šòùrách visí místo prádla girlandy horoskopù, z nich¾ kape nadìje. Naivní, lí¾u kapku po kapce. Ka¾dá se mìní v berlu, o kterou se opøu další den. Koneènì horeèka klesla. ®e by mì osud podr¾el nad vodou? Nìkdo se slitoval? Dar od boha?
Studený obklad kolem mé duše tichounce zašeptal: "Mám tì rád."
Nemoc nazula veliké pantofle, které èíhaly za dveømi jako dva nenasytní draci. Posbírala pabìrky slušnosti a dala se na ústup.
