Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
VZPOMÍNKY PAMÌTNICE – PODOLÍ A VLTAVA (2/2)
Paní Eva Støí¾ovská u¾ pøed èasem hezky zavzpomínala na své podolské dìtství. Nyní nabízí druhé pokraèování, které nás zavede na podolské plovárny, zamrzlou Vltavu nebo do starého Kublova.
V Podolí jsem pro¾ila krásné dìtství a mládí. Øeku Vltavu jsme mìli minutu od domu. A s ní také Schwarzernberský ostrov, pozdìji Veslaøský. Vedl na nìj malý most. Rodièe tam s námi chodili brouzdat se a pozdìji i plavat. To mne nauèil tatínek. Prostì mne hodil do vody, øka: „A plav!“ Bylo to výchovné, plavala jsem. S mojí mladší sestrou to bylo podobné.
Jako malé jsme se jen hrabaly v písku na bøehu a sbíraly šedé mušle, ale jako vìtší jsme si øeku u¾ívaly naplno. V létì, kdy¾ jsme pøišly ze školy a práskly taškami do kouta, pøevlékly jsme se do plavek a bì¾ely rovnou do vody. Plavaly jsme nejen kolem ostrova a ke ®lutým a Modrým lázním, ale a¾ na Císaøskou louku, øeèenou Cinda. Tam s námi nìkdy plavala i maminka. Mám od ní krásný veliký obraz. Jsou na nìm plachetnice na øece a nad nimi Vyšehrad. Oba moji rodièe krásnì malovali.
Veslaøský ostrov s plánovanou lodìnicí na obrázku z èasopisu Nová Praha z roku 1956.
Mìly jsme rády i plovárny, tam se dalo hezky skákat do bazénù. Normální návštìvníci pøicházeli skrz pokladnu, kde zaplatili vstupné. Ale my jsme neplatily nic, proto¾e jsme pøiplavaly rovnou po øece. Cestou na Cindu byla malá plovárna na rohu Veslaøského ostrova. Tu jsme pou¾ívaly jako zastávku na naší plavecké cestì.
V zimì jsme pro zmìnu u¾ doma nazouvaly brusle – byly to „šlajfky“, které se pomocí šroubù utahovaly k botám. A pak jsme vyrazily na led. Bruslily jsme zase kolem ostrova i dál. Nejednou se pod námi lid prolomil, ale mezi naším bøehem a ostrovem bylo celkem mìlko. Vylezly jsme z vody a bruslily dál. Pamatuji se, jak na mne jednou zmrzly kalhoty do té míry, ¾e jsem je po pøíchodu domù musela svlékat vle¾e a postavit se za kamna, aby rozmrzly.
S kamarády jsme èasto chodili bruslit do „háfnu“, co¾ byla zátoka mezi zmínìnou malou plovárnou a Veslaøským ostrovem. Tam v¾dycky býval hodnì tlustý led. Chodili ho tam vysekávat ledaøi z Branického pivovaru, tak¾e jsme museli dávat pozor, abychom nespadli do díry v ledu. Ale myslím, ¾e tam býval nìjaký hlídaè a dokonce snad i stánek s horkým èajem a grogem. To u¾ nevím jistì. Bruslit nebo chodit po øece se mohlo kolem Cindy a¾ k ¾elezniènímu mostu èi dále.
Meziváleèné Podolí na snímku poøízeném z Kavèích hor.
Ráda jsem chodila do ®lutých lázní, kde maminka na celé léto koupila permanentku s kabinkou. Tam mne jednou okolo mých dvanácti obtì¾oval nìjaký nemrava, ale utekla jsem mu. Èas mezi koupáním jsem nejradši trávila s kní¾kou pod velikou smuteèní vrbou poblí¾ dìtského koutku. Maminka tam poblí¾ rozprostírala deku, aby na svoje holky vidìla. Hned vedle vrby byl vlez do vody z plata, tudí¾ vhodné místo pro skákání.
Byla to doba, kdy voda v øece mìla ještì normální teplotu. To skonèilo, kdy¾ pozdìji vybudovali pøehradu na Slapech. Z pøehrady se voda vypouští zespodu, tak¾e je v létì ledová. V zimì naopak není dostateènì studená, aby zamrzala, co¾ znamenalo i konec bruslení. Kdy¾ jsem asi pøed deseti lety vzala na ®lutou plovárnu dcerky mé holandské kamarádky, varovala jsem je pøed tou ledovou vodou. „Pchá,“ øekly. „My jsme zvyklé na Severní moøe.“ A tak tam naivnì naskákaly. V tu ránu byly venku a køièely: „To je hrùza, to je horší ne¾ Severní moøe!“
Frmol ve ®lutých lázních v roce 1942.
Kopec
Kdy¾ bylo pìknì, brali nás rodièe na kopec, na který jsme vidìli z oken. Scházeli se tam obyvatelé z našeho domu a z okolí na posezení a popovídání. Jakýsi starodávný piknik. Vpravo pod kopcem byla pìkná vila a nad ní velký morušový strom. Na moruších jsme si pochutnávali. Pod tou vilou si koupila kus pozemku rodina Vurcfeldova a postavila si tam hezký bílý domek. Jejich dcera Kvìta pak se mnou chodila do tøídy.
Vpravo pod kopcem, pøímo naproti našim oknùm mìl svùj domek v zahradì pan Koláø. Vedle mìl políèko s obilím, které sekal kosou, v zahradì pak ovoce, které jsme mu jako dìti kradli. Mìl také malé hospodáøství – kozu, slepice a krásného kohouta. Milovala jsem a dodnes miluji kohoutí kokrhání. Bohu¾el, kdy¾ se zaèal budovat plavecký stadion, musel se pan Koláø odstìhovat pryè.
Kublov
Ve stejnou dobu (nebo mo¾ná u¾ døív) byl také zbourán starý Kublov. Byla to vlastnì malá vesnièka èi ètvr» poblí¾ našeho domu, který byl posledním z øady velkých mìstských èin¾ákù v ulici. Kublov nemìl kanalizaci. Moèùvka a splašky tekly volnì ulièkou dolù z kopeèka. Asi nemìl ani vodovod, ani ¾ádnou pumpu si nepamatuju. Kamarádila jsem se s jednou holèinou z Kublova, ale myslím, ¾e ostatní dìti se jí posmívaly.
Podolská cementárna na obraze Otakara Marvánka z roku 1920. (Galerie hl. m. Prahy)
Dodnes je asi sto metrù od našeho domu ulice, vedoucí do kopce a nesoucí jméno U Kublova. Èíslo jedna mìl veliký moderní dùm, kde bydlely tøi moje kamarádky. Byly tam krásné velké byty s halou a nìkolika prostornými pokoji. Ale k tomu se vrátím. Teï ještì Kublov. Z jedné jeho strany stála jakási zeï èi zábrana, aby se nelezlo do cementárny, která tehdy ještì stála, aèkoliv u¾ nebyla v provozu. Byla jsem svìdkem bourání jejího velikého komínu. Celý dav lidí stál v patøièném odstupu, kdy¾ to bouchlo a komín se pomalu porouèel k zemi.
Za tou zídkou pokraèovalo Podolí. Tedy v ulici, nad ní u¾ byla jen skála v cementárnì s mno¾stvím malých jeskyní. To bylo nìco pro nás, dìti z okolí. Mám to celé prolezlé…
V ulici za Kublovem bydlela v malém domeèku, pøilepeném ke skále, moje kamarádka Miluška. Mìla jsem ji moc ráda. Byla hodná a moc krásná. Mìla èerné oèi, hodnì hnìdé a kudrnaté vlasy a krásné èervené rty. Vidím ji dodnes. Její maminka jí mìla s americkým vojákem, který osvobozoval v roce 1945 Plzeò. S Miluškou jsme èasto lezly po skalách. V domì za Miluškou byla hospoda pana Maixnera. Chodila jsem tam nìkdy tatínkovi pro pivo a on se mnou vtipkoval. Mìl krásnou velkou dceru Jarku, která kamarádila s mými rodièi. Myslím, ¾e se mému tatínkovi hodnì líbila. A vedle byla cukrárna. Tam jsem si chodila pro marokánky èi vìneèky.
Tohle všechno kdysi zmizelo kvùli dnešnímu plaveckému stadionu.
Pamìtníci, vzpomínejte!
Paní Eva Støí¾ovská u¾ pøed èasem hezky zavzpomínala na své podolské dìtství. Nyní nabízí druhé pokraèování, které nás zavede na podolské plovárny, zamrzlou Vltavu nebo do starého Kublova.
