Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
VZPOMÍNKY PAMÌTNICE – Z JEDNOHO PODOLÍ DO DRUHÉHO (1/2)
Vyprávìní paní Evy Støí¾ovské (1943) se ète jako dobrodru¾ný cestopis. Zavede vás postupnì do nouzové kolonie na Slatinách, do Nuslí, na Vinohrady a do Podolí. Pohodlnì se uvelebte, okru¾ní jízda minulostí právì zaèíná…
Narodila jsem se v roce 1943. Moje babièka pocházela z Podolska v ji¾ních Èechách a èást dìtství pro¾ila na Lannovì øetìzovém mostì, který byl pozdìji pøemístìn jako památka na Lu¾nici. Jako dvouletá jsem tam s ní byla na návštìvì u mé prababièky a na mostì jsme se také zastavili. Vyprávìla mi, jak tudy proplouvali voraøi do Prahy a jak na nì jako dìti házeli slepièince. Kdy¾ se babièka vdávala za mého dìdeèka Josífka, po vorech poslali do Prahy svatební dary – skøíò, truhlu a postel s peøinou. Pak celou oblast zatopili, ale myslím, ¾e moji prarodièe se toho u¾ naštìstí nedo¾ili.
Podolsko s øetìzovým mostem v pozadí. (Ottovy Èechy)
Slatiny
Babièka Tonièka s Josífkem a s malým Jarouškem, mým tátou, se pøestìhovali po roce 1918 za prací do Prahy. Nejprve si dostavìli domek v nouzové kolonii ve Slatinách. Byla to jedna místnost s udupanou hlinìnou podlahou. Dìdeèek byl malíø pokojù, a tak ka¾dé ráno kolem páté odcházel z domova. Táhnul za sebou kárku, na ní štafle a na tìch visel kbelík s barvou a štìtkou. Chodil pìšky po celé Praze – nìkdy mìl práci poblí¾, jindy daleko –, to u¾ si dneska asi nikdo neumí pøedstavit.
Nusle
Kdy¾ do rodiny pøibyla holèièka Bo¾enka a synek Pepèa, odstìhovala se rodina do Nuslí do Svatoslavovy ulice. Babièka tam dostala práci jako domovnice, co¾ tehdy bylo dost dobré místo. Kromì úklidu celého domu mìla na starosti také sklep a jakési skladovací kóje v prùjezdu domu. Od všeho mìla a pùjèovala klíèe. Tak¾e u ní ka¾dou chvíli nìkdo zvonil a ¾ádal klíè od toho èi onoho. Èasto jsem tam jako dítì pobývala.
Babièka byla mùj nejmilovanìjší èlovìk na svìtì. Sedávala jsem na okenní øímse v pøízemí a pozorovala ¾ivot kolem. Naproti byl holiè. Nad vchodem mìl zlaté kolo, které se ve vìtru houpalo. Na rohu Svatoslavky byl prodej uhlí. Tam jsme nìkdy kupovali brikety.
Na rohu z ulice V Podlu¾í byla mlékárna, kde se mléko nalévalo nabìraèkou do pøinesených nádob. Asi jako pìtiletá jsem tam chodila pro mléko s malou bandièkou. Mìla jsem tam svého pejska Tobíèka. Byl to malinkatý ratlík, nìco jako miniatura srnky. Poøád se tøásl, ale byl chytrý. Nauèil se nosit mi bandièku. A kdy¾ jsem zrovna nebyla v Nuslích, tak mu babièka dala do bandièky korunu a on pro mléko došel sám.
Svatoslavova ulice v Nuslích s budovou Mìš»anské školy a nedalekou kaplí sv. Václava.
Vinohrady
S tatínkem Jaroušem a maminkou Jarkou jsme bydleli v Blanické ulici na Vinohradech. Za¾ili jsme tam nálet amerických bombardérù v únoru 1945. To mi byly dva a maminka byla v oèekávání mé sestry. Kdy¾ zaèaly houkat sirény a všichni obyvatelé domu se sna¾ili dostat dolù do sklepa, maminka byla s bøíškem pomalá. U¾ jsme byli dole, kdy¾ mamince spadl na nohu celý schod. Byla u toho domovnice, která se jí sna¾ila pomoci. Já jsem to mìla ve své pamìti zkreslené tak, ¾e právì ta tlustá domovnice jí hodila schod na nohu.
Pak pøišla tlaková vlna. A já jsem letìla… Kdesi mne sebrali a dali do nejbli¾šího sklepa. Sedìla jsem na posteli s malým chlapeèkem a hráli jsme si s panáèky. Celé dva dny, ne¾ mne našla moje zlatá babièka, která chodila a všude mne hledala. Vzala mne do náruèí a samozøejmì pìšky, jak jinak, mne donesla do Nuslí. Tatínek se zatím staral o maminku, kterou vzali do nemocnice (dokonce i s koèkou Káèou).
Blanická ulice na Vinohradech pøi pohledu od Hasièského domu
Pak jsme se èasem, u¾ s malou sestøièkou, vrátili do našeho bytu. Byl ve tøetím patøe Blanické ulice a mìl balkón. Naše koèka Káèa na nìm se mnou ráda pobývala. Jednou však skoèila po ptáèkovi, který letìl kolem, a – buchla dolù. Nic se jí nestalo. Jen si ukousla kus jazyka a ten jí dorostl. Prostì devìt ¾ivotù.
Bylo po válce. Maminka byla vystudovaná keramièka. Od svého tatínka dostala ke svatbì malou keramickou dílnu pod Vyšehradem v Lumírovì ulici. Chodili jsme tam s i s malou sestøièkou v koèárku a plácali nìco z hlíny. Tedy já, rodièe dìlali krásné panáèky, andìlíèky, ptáèky atd. Tatínek se sice z donucení vyuèil malíøem pokojù, ale tou¾il být malíøem akademickým. Jakékoliv výtvarno bral za své.
Vyšehradská Lumírova ulice, kde bývala zmínìná keramická dílna, na snímku z roku 1975. (Archiv NKP Vyšehrad)
Panoval rok 1946. Vše bylo proslunìné a hezké, alespoò pro mne, která nevìdìla, jaké se nad námi stahují mraky.
Podolí
Rodièe se rozhodli odstìhovat z Blanické do Podolí. Jednak kvùli nám, dìtem, a taky, ¾e odtamtud bylo blízko k dílnì. Chodili jsme do ní z Podolské ulice, kde jsme mìli byt 1+1, podél kostelíèka Sv. Michaela, kolem katovny a skrz vyšehradské tunýlky. Hezká procházka. Sestøièka se vezla v koèárku, ale my ostatní jsme šlapali po svých.
V roce 1948 však zazvonili u našich dveøí dva páni v dlouhých ko¾ených kabátech. „Paní, jdeme vám znárodnit dílnu, tady nám to podepište,“ øíkali. Stála jsem tehdy vedle maminky, která jim otevøela, a vùbec se mi nelíbili.
Pøesto¾e komunisté rodièùm dílnu ukradli, maminka musela dál splácet úvìr, který si jako zaèínající podnikatelka na dílnu vzala. Nastoupila do práce do jednoho národního podniku v Modøanech a peníze splácela ještì celé roky. Tatínek byl od té doby nezamìstnaný. Sem tam vzal „kšeft“, vymaloval nìkomu byt a pozdìji se stal kustodem v rùzných pra¾ských výstavních síních.
Tunýlek mezi Podolím a Vyšehradem, bývalá výpadní branka z pevnosti.
Náš dùm
Já a moje malá sestra jsme chodily do školky v Lopatecké ulici. Docela se nám tam líbilo. Hodnì jsme chodily ven, zpívaly a uèily se básnièky. Ale hned po školce jsme chodily ven za barák. Vedla tam písèitá cesta nahoru do Podolí, kde byly u¾ jen samé vilky. A my si vedle té cesty, kterou nikdo celkem nepou¾íval, hrabaly v písku pokojíèky, trhaly a jedly malé „kedlubny“, vysávaly sladkou š»ávu z kopøiv hluchavek a hrály si s ostatními dìtmi z okolí.
Bydleli jsme v prvním patøe, pod námi bydlela rodina Bejšovcova, která èítala jednu starou paní a její dceru. Na oknech mìly tlusté møí¾e. Kdy¾ jsme pak byly starší, školního a¾ pubertálního vìku, obèas jsme po tìch jejích møí¾ích lezly do našeho okna, neb jsme si zapomnìly klíè od bytu. (V té dobì bylo zvykem, ¾e ho vìtšina dìtí nosila na šòùrce na krku.)
Dùm è. 86 v Podolské ulici, v nìm¾ autorka pro¾ila 34 let.
V pøízemí bydlela ještì rodina Krupièkova. To byli správci našeho domu, který nebyl státní, nýbr¾ dru¾stevní, a kupodivu tak i nadále zùstal. Byt pro mé rodièe koupil opìt maminèin tatínek s finanèní pomocí dìdeèka, který pracoval v tiskárnì. Podobných domù bylo v Podolí více a zvaly se Domy knihtiskaøù.
Pan Krupièka bral svou úlohu vá¾nì, procházel domem a nic mu neuniklo. Jeho paní nám, holkám, v¾dycky podstrèila nìjakou sušenku.
V prostoru od oken paní Bejšovcové k vysoké zdi, která nás oddìlovala od pískové cesty zvané Nouzovka, byl kus zemì a na nìm tøi stromy – hruška, švestka a jabloò. Pan Krupièka v¾dycky na podzim vzal štafle a sklidil úrodu. Moc toho nebylo. On to pak roznesl po domì rodinám, které mìly dìti. Za zdí býval ještì úzký kus pozemku. Kdy¾ jsme na nìj z Nouzovky vylezly, mohly jsme zavolat do našeho okna: „Mamí, ještì chvíli venku, jó?“
Eva Støí¾ovská