Já vím, ještì máme mìsíc èas. Ale u nás v podstatì u¾ od zaèátku ledna vládne aprílové poèasí. Chvíli se venku valí sníh, pak svítí slunce, následuje déš», zase slunce. A tak u¾ vyhlí¾ím jaro, které pomalièku zaèínám cítit ve vzduchu. Nastavuji tváø vìtru a nedoèkavì k nìmu èichám jako k nedopeèené bábovce. Miluji vùni pøedjaøí, kdy¾ vás na chøípí poprvé zalehtá vùnì hlíny. Zaèíná to »ukat na dveøe, na stromech vyrá¾í první koèièky... Na vèerejší procházce u¾ mì to zašimralo.
Všimla jsem si, ¾e se k prvním snì¾enkám pomalu zaèínají pøidávají talovíny a nesmìle se rozkoukává èemìøice. Nad nimi se nám na zahrádce rù¾ovì rozkvetl lýkovec! To je pøesnì ta chvíle, kdy po zimì vytáhnu fotoaparát, kdy se zaèínám kochat. Dnes ale zatím jen z fotek loòských, pøedloòských a døívìjších...
Èekání na jaro si nìkdy krátím malou domácí radostí. Koupím si tøeba hyacinty nebo prvosenky, které si pozdìji pøesadím na zahradu, budou mi dìlat radost spoustu dalších let. Jindy neodolám barevným kalíškùm tulipánù, ve váze vydr¾í pomìrnì dlouho.
Vím, ¾e a¾ koneènì zase všechno pokvete, potìší mì jakákoliv kvìtina. Zahradní èi luèní, všechny mají své kouzlo, èlovìk ¾asne na tìmi rùznorodými poupátky a pestíky a okouzlit ho mù¾e tøeba i obyèejný stvol trávy nebo pár šišek, kdy¾ na to pøijde.
V pøírodì se poka¾dé nìco najde, co potìší oko i srdce. Nemusí to být jen samotné rostlinky a dokonce ani nemusí být ani úplnì nejhezèí poèasí. Nìkdy se tøeba zastavím nad øetízkem rosy na pavuèinì nebo nad celým tøpytícím se pokladem kapek.
A a¾ se rozkvetou mé milované hortenzie, to u¾ mi bude vylo¾enì pukat srdce krásou. Jak já se na to tìším! Štìstí, ¾e se zatím mù¾u pokochat alespoò takhle. Ladím se a dr¾ím rostlinkám paleèky, a» všechna ta jejich malá miminka, dosud zimnì spinkající, naberou dost síly na svou další sezónu.
Tìším se na jaro
