Jak je ten svìt krásný
®il jednou jeden staøík a ten se jmenoval Mráèek. Jméno jeho bylo zcela nepøíhodné, v jeho duši byla toti¾ neustále modrá obloha se sluníèkem a nikde ani mráèek. Takhle to u nìho šlo ji¾ od dìtství, bezmraèná pohoda v nitru a tu mu nikdo nemohl vymluvit. A ¾e se o to pokoušeli, jak by ne; nìkteøí lidé libují si ve své zamraèenosti a takový nevyléèitelný optimista jim pøeká¾í v rozhledu. Jak tak chlapec Mráèek stárnul, stále se usmíval a tvrdil, ¾e svìt je krásný. Z toho náhledu neslevil ani kdy¾ u¾ se stal staøíkem.
Tak tøeba šel po ulici a zakopl o balvan, který tam nìkdo nastra¾il. Kdekdo jiný by se v tu chvíli rozlítil a proklel ten balvan i toho, kdo ho do cesty polo¾il, ale staøík Mráèek ne. Jen prohodil: Mohl jsem o ten hloupý kámen škobrtnout a narazit si nos, to se ale nestalo. Vida, jak je ten svìt krásný!“ Za pár týdnù kráèel tou cestou znovu, ale na balvan u¾ zapomnìl. To» se ví, opìt zakopl, ale tentokráte upadl a narazil si nos. Kdy¾ se doma podíval do zrcadla a vidìl svùj oteklý nos, zaradoval se: „ To je nádhera! Mohl jsem si narazit hlavu a dostat otøes mozku, tady mám jen odøený nos. To jsem mìl kliku, proto¾e ten svìt je pøece jen krásný!“ Takhle to s ním šlo den po dni. A» slunce svítilo nebo mraky se valily a spouštìly déš», staøík se radoval a pochvaloval si ten krásný svìt.
Jednoho dne se probudil a necítil ve své kù¾i, vydal se tedy za doktorem. Ten ho prohlédl a svraštil oboèí:“Vùbec se mi to nelíbí. Inu máte u¾ pokroèilý vìk a tak není divu. Bohu¾el pomoc ¾ádná tu není, máte na kahánku a zítra budete na márách,“ struènì sdìlil doktor. Staøík Mráèek se usmál a prohodil:“ Tak¾e zítra budu mít po všech starostech a nic u¾ mne trápit nebude, to je dobøe. Dnes tu ještì jsem, tedy ¾iji, a to je dùvod radovat se ještì více ne¾ kdy jindy! Obzvláštì proto, ¾e svìt je tak krásný!“
* * *
Ve výtahu
Ten èlovìk pøistoupil do výtahu na tøetím patøe a hned mi nìkoho pøipomínal. Koho však? Kdy¾ jsme míjeli osmé patro uvìdomil jsem si, ¾e se velice podobá chlapci z obrázku v jedné kní¾ce, kterou jsem dostal ku svým desátým narozeninám. Na obrázku, nazvaném „Loví sumce“, sedìli otec se synem v loïce na jezeøe, obklopeném vysokými horami. Idealizováni neznámým mi malíøem, oba se náramnì usmívali.
Zaradoval jsem se, ¾e jsem po tak dlouhé dobì toho chlapce rychle poznal, a proto jsem se jej zeptal: „Chodíte ještì s panem otcem chytat sumce?“ Onen mu¾ vyvalil na mne oèi: „Co to povídáte? Sumce? Já ani nevím jak takový sumec vypadá. Snad je to nìjaká ryba, ale já ryby v ¾ivotì nelovil. A mùj otec? Ten zemøel, kdy¾ mi byl pouhý rok, tak¾e co mne provokujete, vy darebáku?“ Vystoupil na tøináctém patøe aèkoliv zmáèkl tlaèítko patnáct, jak jsem si všiml.
Podivný to èlovìk! S nìkterými lidmi na této planetì se prostì nedá vyjít!
