Okam¾itì po narození se mì zmocnila veliká lítost, ¾e jsem pøišla na svìt pøedèasnì. U¾ v prenatálním vìku mi jeden nanorobot, se kterým jsme se potápìli v plodové vodì, nakukal, ¾e mamince budou èouhat z hlavy elektrody. Neèouhaly. A to mi pøišlo nespravedlivé.
Ka¾dé novorozenì pøichází na svìt s nìjakým posláním. S úkolem vykonat nìco ke cti èlovìèenstva. A co já teï vykonám, kdy¾ tu le¾ím na mokré plínce a není ani dvaadvacáté století? To souèasné servíruje èlovíèkùm tak nepatrnou mno¾inku rokù k ¾ivotu, ¾e si ti chudáèkové nestaèí ani uvìdomit, co tady na svìtì vlastnì chtìli! Rozplakala jsem se.
Stihnu si vùbec najít nìjaký cíl? Staèím si ten cíl vysnít? Nebo se spokojím s nìjakým, který u¾ nìkdo zahodil? Stihnu se k nìmu za ¾iva doškobrtat? V¾dy» sotva posbírám pár vìdomostí a dovedností, povolá mì babizna skleróza do dùchodu. Rozplakala jsem se. Mùj pláè posílilo pomyšlení na prùvody chorob, které mi mohou podrazit mé baculaté no¾ièky. „A co ty izmy“, øvala jsem na celé kolo, „které si lidstvo na sebe s oblibou vymýšlí pro tak zvané všeobecné blaho, aby se pak brodilo v krvi, opìt totálnì nepouèeno?!“
Nebylo se mnou k vydr¾ení. Nastoupily chùvy. Konejšily mì, pøebalovaly, krmily, ¾vatlaly na mne.
Kdy¾ odvedly práci podle svého nejlepšího vìdomí a svìdomí, vrhla se na mne smeèka pedagogických pracovníkù. Tito brilantní kuchaøi umíchali z pohádek, matematiky, fyziky, biologie, chemie, šintoismu, buddhismu, katolické katechese a jiných ingrediencí pro mùj mozek silnì znepokojující kaši, vzbuzující zvìdavost a fantazii.
Po po¾ití jsem se cítila tu jako tiplice, tu jako tygøice, tu jako císaø Augustus, jednou tuèòák, jednou š»ovík nebo galapá¾ský leguán, kámen, oblak a nakonec jako zapomenutý sandál uprostøed pouštì. Pøi této poslední pøedstavì, a to u¾ jsem dávno nebyla mimino, mi vstoupily do oèí slzy. Rozplakala jsem se.
Byla jsem tak opuštìná a smutná, ¾e moje zoufalství zachytil svým neurostimulátorem, svìte div se, mùj starý známý nanorobotek. Le¾el mezi zrnky písku, celý poplakaný mými slzami. Pøiznal se, ¾e to byl on, kdo mi tenkrát, embryu, vyprávìl o mikroprocesorech, které jednou proniknou do našeho ¾ivota.
Nadšený z našeho setkání se plamenì rozvykládal o tom, ¾e lidé budou tisíckrát déle ¾ít, èipy v obleèení budou hlásit vèas nebezpeèí infarktu, èip v pilulce, kterou spolknou, bude hlídat vnitønosti, èipy v autech a podél silnice vylouèí bouraèky. Budeme mít zrakový èip, pamì»ový èip zvaný hypocampus. Elektrostimulace proti depresím nám zaruèí stále dobrou náladu. V hlavách budeme mít mozkové implantáty proti epilepsii, Alzheimeru a jiným chorobám.
„Avšak pozor!“ zvýšil hlas. „Inteligentní stroje jako jsem já“, pokraèoval, „splní ka¾dé vaše pøání, ale musíte nás mít rádi. Musíte z nás vyloudit cit. Abychom vaši lásku opìtovali. Abychom se nakonec neobešli na svìtì bez vás, bez lidí a nezakroutili vám krkem.“ Rozplakala jsem se.
Nanosuperrobot, jak oficiálnì znìl jeho titul, mì pohladil nanoruèièkou, kterou si bleskovì vyrobil z nanono¾ièky, pak vrátil své nanotìlíèko do pùvodního stavu, vytáhl tryskové nanorogaleèko a odletìl na opaèný konec planety.
Podaøilo se mu nasypat do mé technicky nevybavené, senzorù prosté hlavy tolik informací, ¾e jsem upadla do bezvìdomí.
Spím u¾ dlouho a dlouho jako Šípková Rù¾enka. Zdá se mi sen. Pøichází moje maminka a z hlavy jí èouhají elektrody. Usmívám se. Poci»uji veliké štìstí. Náhle se maminka mìní v babièku, postupnì v prababièku, pak v praprababièku.
„Mag-da-lén-ko!“ sklání se moje maminka, teï u¾ praprababièka, nad plaèícím miminem. Ale to u¾ nejsem já.
A tak to pùjde na svìtì dál a dál, a¾ to dojde nìkam daleko, dojde-li to. Mimina se mají na co tìšit.
Proè mimina pláèou