DOMEÈEK ŠTÌSTÍ
Dirigent Mráz mávl bílou hùlkou a orchestr deš»ových kapek rázem pøestal hrát. Podzimní symfonie umlkla. Nastalo ticho. Zem ztuhla na kost. Milosrdný sníh rozdal èepice. Krajina vyhlí¾í jako lákavá výloha vìhlasné cukrárny.
Do èlovìka vjela energie. Omládl. Zatopil v krbu a plánuje ¾ivot. Má chu» objevovat. Urèit si nové cíle. Poøídit nové vìci. Vzít bì¾ky a koneènì to rozjet. Podìlit se o své srdce s veškerenstvem. Postarat se o ty, kteøí mají nouzi a hlad.
První na øadì jsou ptáci, Ti, kteøí zùstávají. Nevymstí se jim vìrnost domovu? Chvìjí se, promrzlí, v keøích a roští. Chránili nás pøed naka¾eným hmyzem. Zpívali nám písnièky. Rozsévali semínka. Opylovali kvìtiny. Obèas sice zkoušeli, jestli ovoce je u¾ zralé, ale svým bytím nás nikdy nenechali opuštìnými. Ten nahoøe šeptá èlovìèímu svìdomí: „Podìkuj.“ Lidé, kteøí slyší jsou, poøídí sluneènicová semínka a postaví krmítko. „Domeèek štìstí.“ Zázrak z lásky. Signalizace funguje. Okam¾itì a bez hlesu køièí celá zahrada: „Sláva, dnes budeme jíst! Dnes budeme ¾ít!“
První v¾dy pøiletí oddíl sýkorek se svou dokonalou organizací. Jedna sýkorka po druhé vezme semínko, a pak druhé semínko, a zase všechno dokola.
Pøiletìli i strnadi, pìnice, èervenky, lidušky, »uhýci, rehek, hýl, drozdi. Také vzácní páni vrabci. Obèas se dostaví i èerný kos.
Tolik druhù a všechny se za staletí nauèili dát šanci kamarádovi. Zjistily, ¾e jedinì vzájemným respektem lze pøe¾ít. ®e individualismus v kauze pøe¾ití nemá šanci. Zní to nemìní na tom, ¾e bychom se mohli od tìch opeøencù nìco dovìdìt o spoleèenském cítìní.
Pravda. Nastanou i nestandartní situace. Doprostøed krmítka si stoupl dlask. Rozhlí¾í se na všechny strany jako by se chystal provést závìreèný projev. Sýkorky a ostatní drobotina kolem nervóznì poskakují a razítkují no¾kama zasnì¾ené zábradlí kolem domeèku.
„Tak u¾ koneènì uhni kolego!“
„Zacláníš!“
„Sluší ti to, ale stojíš jako kufr.“ Dá se vyèíst z jejich pohybù. Frr, dovtípí se dlask a zmizí mezi stromy. Ve vteøinì nastane kolem krmítka známý kolotoè. Bezplatní trenéøi letecké akrobacie pøedvádìjí své umìní. „A to všechno pro kus ¾vance.“,podotkl by leckterý morous s lidskou tváøí.
Napadá mne jak by se asi v takové situaci u krmítka chovali lidé? Prali by se? Fackovali? Hubovali, ¾e budka není panelák? Vì¾ák, aby se tam víc vešlo? Kolik na tom kdo vydìlal? Zaslou¾í si èerní to co bílí? Bílí to co ¾lutí? Co na to stvoøitel? Lidstvo ho odjak¾iva prosí o „domeèek štìstí“, ale jaksi s rukama za zády. Se smýšlením za zády. Asi bude homo sapiens pro své domeèky štìstí muset ještì nìco udìlat.
Pro zaèátek na pøíklad nedopustit, aby lidi škodili lidem. To by snad mohlo být v lidských silách. V¾dy» rozmary poèasí, vichøice, tajfuny, zemìtøesení, záplavy, sesuvy pùdy, øádìní sopek a moøských bouøí pøinášejí snad dost utrpení, zoufalství, bídy, nemocí, osamìlostí a strachu z budoucnosti.
Bude konání dobra dost silná droga, aby ji lidstvo zaèalo fetovat pro hojivý pocit u srdce? Pro chu» uspokojení? Doká¾eme vystihnout, kdy je tì¾ko lidem blízkým nebo zcela neznámým? Pokusíme se postavit nad nimi pomyslnou støechu a polo¾it pod ni místo sluneènicových semínek lásku, porozumìní a pomoc v nouzi?
Pøeji všem, aby i v roce 2022 vznikly miliony takových domeèkù štìstí pro všechno ¾ivé na svìtì. Aby to byl š»astný rok, plný zázrakù, proto¾e prùšvihù u¾ bylo dost.
DOMEÈEK ŠTÌSTÍ
