Mazlíèci naší maminky
Naše maminka byla rozený generál a vše muselo bì¾et podle ní. Kdy¾ jsme vylétli z hnízda a ona brzy na to ovdovìla, poøídila si kamarády s nimi¾ jednala úplnì jinak ne¾li s námi. Mezi nì patøil pejsek, morèata i andulky.
Filip byl malý pejsek maltézák, který pøi vítání kohokoliv, dokázal vyskoèit a olíznout mu oblièej na pøivítanou. Bylo zajímavé, jak si dokázal svou panièku získat, proto¾e v domácnosti byl na prvním místì on. Obèas se ztratil a jednou i málem pøišel o ¾ivot. Více se o nìho starala.
Jednou jsem na mamince vidìla, ¾e je celá pokryta mno¾stvím strupù. Ty jsi upadla? Na tuto otázku jsem dostala zajímavou odpovìï. „Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Vzala jsem Filípka, aby se podíval na ohòostroj a pøi první ránì se rozbìhl pryè. Byl na vodítku, tak¾e mi neutekl, to bylo štìstí, ale já jsem upadla a on mne vláèel po té škváøe. Zachránila mne a¾ halda døeva, pøes kterou mne u¾ nepøetáhl“. No, dùle¾ité bylo jen to, ¾e jí neutekl, strupatá byla ještì dlouho.
Kdy¾ se chystala na nìkolik dní odjet, tak se samozøejmì pøedpokládalo, ¾e se o Filipa postarám já. Nìkolik dní jsem poslouchala pokyny co a jak se psem mám dìlat. Nakonec jsem to ještì dostala písemnì, bylo to 35 pokynù nìkteré zdùraznìny nìkolika vykøièníky, tìch byla vìtšina. První den po matèinì odjezdu jsem z práce pospíchala, aby Filip dostal na¾rat. Pøièichnul k misce, klidnì si k ní lehl a jen se na mne díval. Podle pokynu jsem mìla vzít klec s kanárkem a zahrát divadlo, ¾e mu to kanárek se¾ere, co¾ pomáhá. Pokud by to nepomohlo, tak mu to mám zaèít jíst já – obraznì!!! Místo jídla šel ven. Druhý den u¾ jsem nespìchala, ale opìt k jídlu jen pøièichával a tak jsme šli ven. Tøetí den jsem u¾ vùbec nespìchala a klidnì si tam rozbalila své jídlo, misku nechala prázdnou a šli jsme ven. Po pøíchodu se na jídlo hned vrhl. Další den se na jídlo také hrnul okam¾itì a tak to dìlal i v dalších dnech. V pokynu také bylo kam s ním na procházku a v jakém èase, kde má vymìšovat, kde znaèkuje atd. Jen¾e já mu nastavila vlastní pravidla a tak nebylo divu, ¾e svou paní mohutnì a hlasitì vítal. Za hlídání ¾ádný jsem vdìk neèekala, on také nebyl, jen tøi dny se øešilo, ¾e jsem se o nìj nestarala, nebyl uèesán, ocas mìl nakøivo (¾e jsi ho pøirazila mezi dveømi) a další desítky nedostatkù na nìm našla z mé viny.
To, ¾e mne málem pøizabil, kdy¾ provokoval velkého psa o kterém byl pøesvìdèen, ¾e je na vodítku a ten nebyl, a to velké tele vyskoèilo na mne (zbabìlec se schovával za mnou, nohy mi omotal øemenem a øval). To se neøešilo, ¾e jsem upadla pøitom na beton, se pøešlo slovy „nic ti není.“
Jedinì kdy¾ šel k nevìstì, jsem o nìm slyšela, ¾e je blbej, proto¾e urèitì neví, co má dìlat. Pro jistotu nesla sebou šunku, kterou nevìsta se¾rala, ale Filip nemìl u ní šanci, jak si maminka postì¾ovala.
Pepèa, to bylo maminèino morèátko. No, byl to zmlsanej tlus»och vá¾ící pøes dvì kila, kterého no¾ky u¾ neunesly, a tak odpoèíval na zádech. Dìlala jsem nosièe na veterinu, kde se v¾dy sebìhli všichni pøítomní v ordinaci a mamka jim ho s hrdostí pøedvádìla. Na zimu jsem mu musela sušit trávu, ovšem nasekanou srpem, proto¾e jinou ne¾ral. Ještì se kontrolovalo, jestli je tam dost léèivých travin. Jednou jsem si chtìla ušetøit práci a pøinesla strojovì posekané seno, byla jsem s ním vyhozena, proto¾e ani seno z prodejny ZOO nebylo pro nìho dost dobré. Pøi jarní procházce máma uvidìla na vršku skály trs trávy. To by si Pepèa dal, a hned jsem dostala rozkaz vylézt tam. Moje argumenty, ¾e je to dost vysoko, ¾e je po dešti apod. se neuznávaly a já lezla. Nahoru s problémy, dolù to bylo ještì horší. Pøe¾ila jsem ve zdraví. Podala jsem ten trs trávy mamince, ta to odbornì posoudila a ze slovy „se¾er si to sama, to Pepèa nejí“ mi bylo podìkováno.
Hlídat kanárka také nebylo jednoduché, proto¾e bìhem nìkolika dní pošel. Navštívili jsme nìkolik chovatelù se „vzorkem“ v igelitu, ne¾ se našel podobný, zámìnu maminka nepostøehla, i kdy¾ se jí zdála ta ®ofka nìjak jiná, ale usoudila, ¾e jsem se o ni vùbec nestarala.
Tak to je jen nìkolik drobných støípkù z naší rodiny.
