Pavel Køí¾kovský - hudební skladatel, sbormistr, varhaník a knìz
Tento èlánek o zakladateli sborového zpìvu, a to pøedevším moravských písní, malièko navazuje na ¾ivotopis Josefa Bohuslava Foerstra - pøedevším spíš na ¾ivotopis jeho otce Josefa Jana Foerstra, nebo èastìji i psáno Förstra (1833 - 1907), významného pra¾ského varhaníka.
Oba dva hudebníci byli mj.varhaníci, byli aktivnì èinní v tehdejší ceciliánské reformì chrámové hudby - Foerster v Praze, Køí¾kovský v Brnì - usilující pøedevším o èistý výraz této hudby a o návrat k „ušlechtilé jednoduchosti“. U Køí¾kovského se vliv ceciliánské reformy projevil i na jeho církevních skladbách.
Josef Bohuslav Foerster (1859 - 1951), syn varhaníka Foerstera, mìl o Køí¾kovském velmi vysoké mínìní a pova¾oval ho za jednoho z velkých národních hudebníkù, co¾ vyjádøil k 50. výroèí skladatelovy smrti v roce 1935: „Na pomníku genia èeské hudby nesmí chybìti postava Pavla Køí¾kovského, jednoho z prvních, nejvìtších a nejskromnìjších“.
V dobì svého pùsobení v Brnì - v letech 1848 a¾ 1872 byl Køí¾kovský jednou z osobností velice ovlivòující kulturní ¾ivot pøedevším v Brnì, ale nejen v Brnì. Vìtšina jeho ¾ivotopiscù a umìleckých historikù a kritikù vyzdvihuje pøedevším jeho vokální tvorbu, ménì u¾ tvorbu církevní.
Hudební skladatel Pavel Køí¾kovský se narodil - jako Karel Køí¾kovský - 9. ledna 1820 ve slezských Holasovicících èp. 18. Na domì je pamìtní deska z roku 1920, odhalena ke stému výroèí jeho narození. - Jeho otec nebyl znám, proto¾e Karel se narodil jako neman¾elské dítì dìveèce Terezii Køí¾kovské, dceøi z chudé a velmi poèetné rodiny místního mládka, které tehdy bylo necelých dvacet pìt let. - Neman¾elský pùvod byl v té dobì pro dítì krutým cejchem - pøedurèoval znaènou nejistotu a pocity ménìcennosti takto oznaèovaných lidí. - Ostatnì se skuteènost lo¾e man¾elského i neman¾elského zaznamenávala na køestních nebo rodných listech a¾ do roku 1948.
V mládí ¾il Karel u strýcù Jakuba a Jana, kteøí byli ševci a pøivydìlávali si jako muzikanti. Avšak oba strýcové si nepøáli, aby se synovec seznámil s hudbou, proto¾e mìli dojem, ¾e by se tím mohl zkazit. Také s ním rodina poèítala, ¾e se vyuèí øemeslu. Proto byl za ka¾dý svùj pokus o zahráti na nìjaký strýcùv nástroj velmi pøísnì trestán bitím.
Do obecné školy chodil v nedalekých Neplachovicích, kde si jeho hudebního talentu všiml místní uèitel Alois Urbánek.
Krátce jako uèitelský pomocník pùsobil na neplachovické škole - v letech 1831 a¾ 1832 - Jiøí Janáèek (1815 - 1866), otec významného hudebního skladatele. Podle Vincence Janáèka (1821 - 1901), strýce Leoše Janáèka, matka Terezie Køí¾kovská dokonce ¾ádala Jiøího Janáèka, aby na hudební vzdìlání jejího syna dohlédl. Pravdìpodobnì byl vztah obou - jak uèitele, tak ¾áka velmi pøátelský u¾ tehdy, proto¾e Jiøí Janáèek byl pouze o pìt rokù starší, ne¾ Køí¾kovský. Pozdìji se role ponìkud obrátily a Køí¾kovský se stal otcovským uèitelem i dobrodincem Leoše Janáèka (1854 - 1928).
Podle urèitých pramenù nìkolikrát zaskoèil Karel pøi mši v Opavì, kdy¾ urèený zpìvák neumìl svùj part nebo byl indisponován, co¾ mu pøineslo nabídku zpìváka - vokalisty na kùru v chrámu svatého Ducha v Opavì. Podle jiných pramenù se pøimluvili k získání tohoto místa oba jeho uèitelé. Jako vokalista mohl také navštìvovat nejdøíve hlavní školu v Opavì v Solné ulici a pozdìji v letech 1834 a¾ 1839 i opavské gymnázium, kde se poprvé v ¾ivotì setkal s pozdìjším významným brnìnským pøírodovìdcem Johannem Gregorem Mendelem (1822 - 1884) jako spolu¾ákem. Po ukonèení sexty gymnázia zaèal studoval filozofii v Olomouci, co¾ tehdy bylo souèástí støedoškolských studií, ale z finanèních dùvodù nedostudoval. Aby nemusel na vojnu, slo¾il uèitelské zkoušky a zaèal uèit v nedaleké Jamnici, pozdìji podle nìkterých pramenù uèil i v Opavì. Uèitelé byli toti¾ tehdy z dlouholeté vojenské povinnosti osvobozeni. Uèil v letech 1841 a¾ 1843 a získal urèité peníze na další studium filozofie. Podle nìkterých pramenù pøispìla i jeho teta.
Ve studiích pokraèoval v roce 1843, ale v Brnì. Vedle filozofie studoval i hudební teorii u Gottfrieda Riegra (1764 - 1855), svého krajana ze slezské Opavice a mozartovského kapelníka a pedagoga. Ještì jako posluchaè filozofie vytvoøil Køí¾kovský pìvecký sbor a s ním úèinkoval v brnìnských kostelech i spoleèenských salónech.
Ale brzy se rozhodl pro vstup do kláštera. Pøemluvil ho k tomu na podzim r. 1845 opat starobrnìnského augustiniánského kláštera u kostela Nanebevzetí Panny Marie, na nynìjším Mendlovì námìstí, František Cyrill Napp (1782 - 1867), jeho¾ otec byl Nìmec, ale maminka Moravanka. Jako opat vyhledával a podporoval nadané mladé mu¾e, kteøí by mohli být èleny klášterního spoleèenství a zároveò umo¾òoval rozvinutí jejich talentù, co¾ se nejvíc projevilo právì pøi výbìru Mendla i Køí¾kovského. Obsáhl na tehdejší dobu mnohé vìdecké smìry; opatem byl zvolen u¾ ve dvaatøicetí letech a stal se pak i zemským prelátem i rakouským øíšským poslancem. Byl pøítelem Dobrovského (1753 - 1829) a øídil i Dobrovského pohøeb.
Pravdìpodobnì byla nejvìtším dùvodem pro Køí¾kovského vstup do kláštera jeho láska k hudbì a mo¾nost se hudbì plnì vìnovat. Mohla to být ale touha dostat se pod ochranu církevní instituce z dùvodu jeho neman¾elského pùvodu - proto¾e mnohé existenèní mo¾nosti byly tehdy lidem s neman¾elským pùvodem zcela uzavøeny. Mìl v té dobì také znaèné zdravotní problémy, trpìl nespavostí a bolestmi hlavy.
V semináøi byl jeho profesorem Nového zákona významný sbìratel moravských lidových písní a národní buditel František Sušil (1804 - 1868), co¾ mìlo na Køí¾kovského další tvorbu i názory velký vliv. Do té doby miloval Køí¾kovský Händela, Haydna, Beethovena a obzvláš» prý mìl v oblibì Cherubiniho. Pak si zaèal všímat lidových písní, pøedevším písní moravských. Spolupráci se Sušilem zaèal nejdøíve tak, ¾e harmonicky upravoval Sušilovy zápisy písní, pozdìji ve stejném duchu zaèal k písním skládat hudbu. První jeho sbory ve spolupráci se Sušilem byly „Malý pøevozníèek“, „Anièka“ a „Èáry“.
Svùj noviciát sám Køí¾kovský oznaèil za nejš»astnìjší dobu svého ¾ivota. A to pøes to, ¾e se novicové po nejvìtší èást dne modlili a studovali, jen dvakrát týdne smìli na procházku, ale pouze za mìsto.
Na druhé stranì mìl klášter velmi dobøe vybavenou knihovnu.
Køí¾kovský ji¾ za studií v semináøi sestavil a øídil v Brnì studentský sbor, se kterým provedl Rekviem od rakouského skladatele Ignaze Xavera von Seyfrieda (1776 - 1841).
Církevní sliby skládal Køí¾kovský na Štìpána r. 1846 spolu s Johannem Gregorem Mendelem a pozdìjším opatem kláštera Anselmem Rambouskem (1824 - 1901). Køí¾kovský v té dobì ještì nebyl vysvìcen, jeho slib byl oproti jeho kolegùm jednodušší - a tedy nebyl ještì zcela samostatný.
Augustiniánský klášter byl v té dobì centrem brnìnské vzdìlanosti z dùvodu pùsobení opata Nappa. V jeho lùnì byl mnichem i samorostlý filozof František Matouš Klácel (1808 - 1882), utopický socialista, o nìm¾ je známá jeho korespondence se spisovatelkou Bo¾enou Nìmcovou (1820 - 1862). S klášterem udr¾ovali korespondenci a pøátelské styky vedle Františka Sušila význaèní myslitelé i naši buditelé Josef Dobrovský, Bernard Bolzano (1781 - 1848), Jan Evangelista Purkynì (1787 - 1869), Pavel Josef Šafaøík (1795 - 1861), František Palacký (1798 - 1876), Alois Vojtìch Šembera (1807 - 1882), který mìl v klášteøe bratra, a jiní.
Podstatné bylo všeobecné nadšení v klášteøe pro cyrilometodìjskou ideu; u¾ jenom církevní jméno opatovo bylo toho dùkazem.
V této dobì zaèal Køí¾kovský také nasávat cyrilometodìjskou atmosféru; do té doby ¾il pouze hudbì, ale bez zøetele na své národní a slovanské koøeny.
Roku 1848 byl Køí¾kovský vysvìcen a pøijal církevní jméno Pavel a stal se øeditelem kùru.
Ale revoluèní rok 1848 zasáhl velice i do klášterního ¾ivota. Opat jako èlen øíšského snìmu podporoval snahu o vyøešení státoprávního uspoøádání Èechù; 17. bøezna slou¾il smuteèní mší za padlé bojovníky vídeòských bouøí, pøi které Pavel Køí¾kovský øídil Requiem od Luigiho Cherubiniho (1760 - 1842) a František Matouš Klácel pronesl projev. Ale brnìnské nìmecké obyvatelstvo bylo tímto poèínáním nespokojené a výsledkem byla demonstrace a vytluèená okna kláštera.
Rambousek napsal øíkanku, burcující lidi proti útlaku národnímu a sociálnímu a Køí¾kovský k ní slo¾il nápìv.
Klácel pøelo¾il do èeštiny báseò na oslavu postøílených vídeòských studentù „Die Universität“ (Univerzita) a Køí¾kovský ji zhudebnil. V r. 1848 napsal také jednu ze svých slavných vokálních skladeb „Utonulá“ na Sušilova slova. Zajímavé je, ¾e k této skladbì namaloval ilustraci malíø Václav Jansa (1859 - 1913). Zatím Køí¾kovský ale skladbu udr¾oval v tajnosti a pøepracoval ji a zveøejnil a¾ v r. 1860.
Vedle øízení kùru mìl Køí¾kovský povinnost kaplana klášterní fary v Lískovci a uèení nábo¾enství v Brnì v dnešní ulici Bìlidla. Podle jiných pramenù byl kaplanem v kostele svatého Tomáše.
Ale anga¾oval se i mimo klášter - zalo¾il v roce 1848 Mu¾ský pìvecký sbor (Männergesangverein), jeho¾ byl dirigentem i sbormistrem.
Po „Utonulé“ napsal další mu¾ský sbor „Odpadlý od srdca“ v roce 1849.
Nadšení pro cyrilometodìjskou myšlenku zpùsobilo, ¾e v roce 1850 napsal na Sušilova slova kantátu „Cyrill a Metod“. Z písní napsal „Rozchodná“.
Byl varhanním a klavírním virtuosem, hrál vynikajícím zpùsobem na klarinet. Býval tázán na radu i v otázkách hudby svìtské, napøíklad operní, a jeho názor byl respektován.
Èerpal dále ze sbírky „Moravské národní písnì s nápìvy“ od Františka Sušila a skládal melodie k jeho sebraným písním. V roce 1851 napsal mu¾ský sbor „Zatoè se“,ale definitivní podobu dal sboru a¾ roku 1860.
Pøi augustiánském klášteøe existovala u¾ pøes dvì století thurnovská fundace, tj. nadace pro výchovu nadaných muzikantù pro doplnìní církevních potøeb, Køí¾kovský se stal v této starobrnìnské fundaci øeditelem, kapelníkem i sbormistrem, pedagogem, teoretikem i skladatelem.
Jeho ¾áci ho milovali, i kdy¾ byl pøísným sbormistrem a vy¾adoval naprostou èistotu intonace, proto¾e sám mìl absolutní sluch. V pøípadì nìjakých chyb dokázal prý být na ¾áky i sarkastický a byl i vznìtlivý a podrá¾dìný. Jinak byl laskavý, hlavnì k tìm, kteøí byli v hudbì mistry. Ve spoleènosti, pokud se jí nemohl vyhnout, prý mìl vybrané vystupování.
Sám se velmi podceòoval, oznaèoval se za pouhého „písnièkáøe“.
V letech 1851 a¾ 1857 hrál na violu ve smyècovém kvartetu. Èinnost kvarteta podporoval hrabì Bedøich Silva - Tarouca (1776 - 1841), mj. patron malíøe Josefa Mánesa. Hudebníci vystupovali nejvíce v salónech Michala Sigmunda hrabìte Bukùvky (1808 - 1882), od roku 1854 v zemském ústavu pro slepce a nakonec hráli v brnìnské Redutì. V Redutì dirigoval Køí¾kovský kantátové koncerty. Èinnost kvarteta skonèila odchodem druhého houslisty do Olomouce.
Roku 1855 vznikl jeho sbor „Dar za lásku“, který byl v dobì svého vzniku urèený pro smíšený sbor, ale v roce 1961 ho Køí¾kovský pøepracoval pro mu¾ský sbor. Pro jeho první verzi nìkteré prameny uvádìjí døívìjší datum.
V roce 1860 zalo¾il Brnìnskou besedu a byl zvolen i jejím sbormistrem. Ovšem svùj úøad vykonával jen krátce. V nìkterých pramenech stojí, ¾e svou funkci konal pouze rok, v jiných, ¾e do roku 1863. Musel práci v tìlese skonèit z dùvodu po¾adavku svých církevních nadøízených. Pozdìji - od roku 1876 byl v èele tohoto sboru Leoš Janáèek - a pokud bylo Køí¾kovskému mo¾no, býval úèasten jeho zkouškám, pøedevším svých sborù, i kdy¾ pøed potleskem prchal.
V roce 1861 zveøejnil Køí¾kovský svùj sbor „Dívèe“ a v roce 1862 „Odvedeného prosba“.
Bedøich Smetana (1824 - 1884) pozval v roce 1961 Køí¾ovského na koncert do Prahy k øízení jeho sboru „Utonulá“. Podle nìkterých pramenù se koncert konal 16. kvìtna 1862. Provedením byl Smetana nadšen a pro Køí¾kovského to byl velký ¾ivotní úspìch.
V roce 1863 se chystaly velké oslavy tisíciletého výroèí pøíchodù vìrozvìstù Cyrila a Metodìje na Moravu. Pro slavnost napsal knìz Jan Nepomuk Soukop (1826 - 1892) oslavnou báseò „Ejhle oltáø Hospodinùv záøí“ a Pavel Køí¾kovský text zhudebnil. K oslavám cyrilometodìjským provedl pra¾ský hudební spolek Hlahol v Brnì Køí¾kovského kantátu „Cyrill a Metod“. Velkého celonárodního úspìchu dosáhlo provedení této kantáty pøímo na oslavách na Velehradì, kdy ji zpíval sbor devíti set ètyøiceti pìvcù za autorova øízení. Posluchaèù bylo na dvacet tisíc a byli mezi nimi mnozí významní mu¾ové èeského národa, napøíklad František Palacký a František Ladislav Rieger (1818 - 1903). Celá slavnost byla i projevem velkého vlastenectví. Oslavy se ale neomezily jen na Velehrad - v srpnu pokraèovaly v Brnì.
K „velehradským písním“ Køí¾kovského dále napøíklad patøí „Pøistup, Moravìnko“, „Hvìzdy dvì se z východu berou“, „Modlitba svatého Cyrila na sotnách“.
V roce 1865 trpìl Køí¾kovský nìjakým krèním onemocnìním, ze kterého se léèil skoro rok, ale o prázdninách prodléval ve Skrochovicích u Opavy nedaleko svého rodištì a tam se za ním vypravil Jiøí Janáèek se synem Leošem, aby ho po¾ádal o zprostøedkování místa fundatisty v starobrnìnském klášteøe pro Leoše. - Od podzimu 1865 do léta 1869 se Leoš Janáèek stal Køí¾kovského ¾ákem - a kdy¾ byl Janáèek finanènì v úzkých, èasto za nìj Køí¾kovský - tøeba tajnì - zaplatil školné. Janáèek byl oporou klášterního sboru - zpíval tehdy alt.
Roku 1866 se v Nìmecku rozjela reforma církevní hudby. Po zrušení klášterù císaøem Josefem II. (1741 - 1790) na konci osmnáctého století byla pøerušena jistá kontinuita hudebního provedení církevních skladeb, nejen však v Rakousku, a zaèínaly být smazávány rozdíly mezi hudbou chrámovou a hudbou z italských oper.
První popud k oèištìní chrámové hudby nastal v Nìmecku v r. 1825, kdy právník a muzikolog Anton Friedrich Justus Thibaut (1772 - 1840) napsal spis „Ûber Reinheit der Tonkunst“ (O èistotì umìní tónu) o nìkdejší teorii italského skladatele Giovanního Pierluigiho da Palestriny (1525 - 1594), který dosáhl po úpravách církevního zpìvu vìtší zpìvnosti i bez pou¾ití hudebních nástrojù. Z tìchto pramenù vycházel zakladatel tzv. „ceciliánského hnutí“ nìmecký skladatel Franz Xaver Witt (1834 - 1888), který zalo¾il „Caecilien Verein“ (Ceciliánský spolek).
O tom, ¾e Køí¾kovský tuto zále¾itost sledoval, svìdèí i to, ¾e byl od r. 1859 pøedplatitelem díla Johanna Sebastiana Bacha (1685 - 1750) a do reformy liturgické hudby se s nadšením zapojil. Ostatnì - klášterní fundace mìla být tímto smìrem také zamìøena.
Z malých zmínek v pramenech je patrné, ¾e Køí¾kovský nebyl zcela zdráv a léèíval se o prázdninách v letech 1867 a 1868 v Nìmecku, pravdìpodobnì v Em¾i (Bad Ems).
V roce 1869 ale nastal v klášteøe a pro samotného Køí¾kovského urèitý zvrat. Opat Napp byl velmi nemocen, trpìl nìkolika neduhy a zemøel. Køí¾kovský ho v posledních chvílích spolu s nìkdejším spolu¾ákem Rambouskem ošetøoval a nebyla to slu¾ba lehká, proto¾e opat velmi trpìl. Podle Køí¾kovského korespondence s matkou byl Køí¾kovský velkým Nappovým oblíbencem, Napp mìl o nìj starost a velmi se staral i o jeho osobní zále¾itosti. - Ovšem na druhé stranì opat Napp spíše podporoval církevní hudbu plnou nadbyteèných ozdob - a urèitý asketismus, který pøinášela ceciliánská reforma by mu nebyl po chuti. Po Nappovi byl opatem Mendel.
V roce 1869 pokraèovaly cyrilometodìjské slavnosti pøipomenutím milénia Cyrilovy smrti. Oslavy zaèaly u¾ v únoru v Brnì u Dominikánù a na Petrovì a vyvrcholily v èervenci na Velehradì.
Rok 1869 pøivedl do Brna dalšího pøíštího spolupracovníka Køí¾kovského; v Brnì na gymnáziu se stal profesorem etnograf a sbìratel František Bartoš (1837 - 1906), s ním¾ Køí¾kovský také spolupracoval.
Nezjistila jsem, v které dobì se na Køí¾kovského obrátilo pra¾ské Prozatímní divadlo s po¾adavkem, aby pro nìj slo¾il operu. Bylo to však pøespøíliš pro brnìnské církevní pøedstavitele a tak mu to brnìnský biskup zakázal a dovolil mu komponovat pouze církevní skladby. Skládat Køí¾kovský zøejmì nepøestal, jen byl stále zádumèivìjší. U¾ døíve se lidem vyhýbal, pøi provedení svých skladeb prchal, i kdy¾ ho úspìch pochopitelnì tìšil. Dokonce o nìm jeho pamìtníci øíkali, ¾e jeho místnost v kláštìøe byla jakýmsi opevnìným místem, proto¾e byl velmi plachý.
Napsal tehdy pro církev „Rekviem“, dvojí „Te Deum“. - Bìhem ¾ivota slo¾il Køí¾kovský celkem ètyøicet osm církevních skladeb, z toho pìt mší, dvì rekviem, tøi Te Deum a jedny pašije.
Ve vìtšinì pramenù stojí, ¾e zákaz vydal biskup Jan Prokop ze Schaaffgotsche (1747 - 1813), ale domnívám se, ¾e ten v dobì Køí¾kovského ¾ivota dávno ne¾il, pøedpokládám, ¾e to byl další biskup toho jména Antonín Arnošt hrabì ze Schaaffgotsche, který byl biskupem v Brnì v letech 1841 - 1870. - Je otázkou, byl-li tento zákaz opravdu èistì z nábo¾enských dùvodù, nebo se jednalo o závist a nepøejícnost èeské zále¾itosti.
V roce 1872 Køí¾kovského povolal olomoucký arcibiskup kardinál Bedøich Fürstenberk (1813 - 1892) k reformì hudby do olomouckého dómu svatého Václava. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e jeho dalším pùsobištìm byl olomoucký kostel svatého Moøice, ale vzhledem k anga¾ovanosti samotného arcibiskupa v této vìci, je údaj o kostele svatého Moøice nepravdìpodobný. I Køí¾kovského bydlištì bylo v dnešní Køí¾kovského ulici, kde je nyní pamìtní deska, co¾ je blí¾e k dómu.
Na kùru v starobrnìnském augustiniánském klášteøe ho vystøídal teprve osmnáctiletý Leoš Janáèek, kterého Køí¾kovský k této slu¾bì doporuèil.
V Olomouci pùsobil Køí¾kovský od 1. listopadu 1872 jako øeditel kùru olomoucké katedrály.
Po Moravì a Èechách zaèaly vznikat spolky, které mìly jeho jméno.
Velkou radost, ale asi i hoøkost mu pøinesla kolaudace nových varhan v brnìnském kostele Nanebevzetí Panny Marie u augustiniánù, o které se velmi zaslou¾il a které byly instalovány a¾ v dobì kralování Janáèkova od jara 1875 do léta 1876. Patøily k nejmodernìjším v Brnì. Pøi slavnosti odevzdání varhan 30. srpna 1876 mìl být veøejný koncert, ale právì k hoøkosti Køí¾kovského to biskup zakázal. Jednalo se tedy pouze o koncert pro zvané hosty. Øízení hudby se ujal Køí¾kovský, na varhany hrál Janáèek. Pøi koncertu hrál ale také na varhany vzácný host z Prahy, který varhany kolaudoval, Jan Josef Foerster, o kterém je zmínka na zaèátku.
V Olomouci zøejmì na Køí¾kovského nebyli jeho církevní nadøízení tak pøísní, tak¾e trochu o¾il a anga¾oval se v roce 1880 a 1881 pøi zalo¾ení pìvecko-hudebního spolku ®erotín. Pro tento spolek napsal dvì skladby - „Vesna“ a „Jaro“. Ovšem po zalo¾ení spolku ®erotín býval Køí¾kovský èastìji nemocen, nemohl si tedy èásteènou svobodu v Olomouci tolik vychutnat. V roce 1883 byl ranìn mrtvicí a ochrnut na pùli tìla. Nemohl u¾ svùj úøad v katedrále vykonávat a vrátil se do kláštera do Brna. Ještì více se stáhl do sebe. - Aby mu jeho tìlesné útrapy církevní vrchnost trochu vynahradila, byl jmenován konzistorním radou.
Poslední poctu za¾il o svatodušních svátcích r. 1884, kdy pøijel do Brna pra¾ský Hlahol na klášterním námìstí uspoøádal za velké úèasti divákù koncert z jeho skladeb.
Pøíštího jara 8. kvìtna 1885 na následky své choroby zemøel. Jeho èestný hrob je na brnìnském Ústøedním høbitovì.
Po jeho smrti vznikaly další pìvecké spolky s Køí¾kovského jménem. První vznikl hned dva roky po Køí¾kovského smrti v Opavì dne 8. øíjna 1887 a v tradici pokraèuje do dnešní doby, v Praze je rovnì¾ Pra¾ský pìvecký sbor Køí¾kovský.
Jeho jménem jsou pojmenovány ulice v mnohých mìstech na Moravì i v Èechách, mezi jiným dlouhá ulice kolem brnìnského výstavištì, ji¾ uvedená ulice s jeho pamìtní deskou v Olomouci. Jsou po nìm pojmenovány školy a spolek Orel má Køí¾kovského ¾upu.
Pamìtní desky jsou v Holasovicích, na Mendlovì námìstí v Brnì od sochaøe Otakara Španiela (1881 - 1955), odhalené k stému výroèí Køí¾kovského narození. Na úpatí špilberského kopce v Brnì, na zaèátku ulice Údolní je Køí¾kovského bronzový pomník z roku 1926 od sochaøe Františka Fabiánka (1884 - 1967) a v Olomouci v Køí¾kovského ulici vytvoøil pamìtní desku v r. 1933 olomoucký sochaø Karel Lenhart (1906 - 1978). Asi z roku 1910 je pomník Pavlu Køí¾kovskému v Neplachovicích.
Význam díla Køí¾kovského lze shrnout do nìkolika oblastí: zaslou¾il se o reformu církevní hudby, byl vynikajícím varhaníkem, byl skladatelem sborù vycházejících z národní písnì a byl zakladatelem spolkù, které byly základem kulturního ¾ivota pøedevším na Moravì v jeho dobì, a jejich¾ význam èasto trvá dodnes.
O jeho umìní a pedagogických schopnostech podal nejlépe svìdectví jeho nejslavnìjší ¾ák - Leoš Janáèek: „Výteèným byl P. Køí¾kovský dirigentem. Nikdo, kdo pod ním zpíval, hrál, nezapomene na jedinou ze skladeb jím nacvièených. Tak do hlubin duše, tak po výrazu cizí duše, cizího skladatele, nedovedl nikdo sáhnouti, tak smìle, jistì, jako on.“
