Zívání
Náš dìda byl geniální vìdec, amatér a jeho nejsilnìjší vlastnost byla ješitnost. Nikoliv v podobì marnosti, prázdnoty nebo samolibosti. On skuteènì vynikal. Jeho nejmilejší zábavou byla statistika. Na svoje teoretické studie byl velice pyšný, nìkteré èlánky mu dokonce vycházely v èasopisech. V¾dy se dokázal rozpálit do èervena, kdy¾ nìkdo statistické údaje podceòoval, nedej bo¾e je odmítal, nebo zneva¾oval. Na jedné významné narozeninové oslavì jeho bratranec Olda chtìl být vtipný a zapomnìl, ¾e je pøed dìdou zakázáno o statistice mluvit nevá¾nì. Kdy¾ vysvìtloval pojem prùmìr, pou¾il vtip o tom, ¾e jeden snìdl dvì uzená kuøata a druhý ¾ádné, tak¾e v prùmìru se snìdlo jedno kuøe na osobu.
To ještì dìda vydr¾el, i kdy¾ se silnì zakuckal pøi polykání kuøecího øízku. Olda ovšem pokraèoval vysvìtlováním prùmìru, ¾e kdy¾ bude mít hlavu v lednièce a nohy v elektrické troubì, bude prùmìrná teplota jeho tìla 36 stupòù Celsia, neboli 97 Fahrenheita. Na to ji¾ dìda kousek kuøete vyplivnul a zaøval bez ohledu na slavnostní situaci:
„Ty lotøe, ty navonìnej chemiku, ven! Já ti dám Fahrenheita, ty zbloudilé hovado s hlavou v lednièce. Ty se svou periodickou míchanicí Mendìlejevových prvkù se odva¾uješ zesmìšòovat vìdu o zkoumání lidských vlastností takovým ubohým zpùsobem. Ty jsi praktická ukázka pravdìpodobnosti statistického výskytu sociopata, který nièí vztahy mezi lidmi, ani¾ by ho trápilo svìdomí. Nemáš místo u mého stolu, vypadni!“
Pro dìdu byla jeho oblíbená statistika vším. Postupnì se stala jeho ¾ivotní náplní a denním rituálem. Statistické pøehledy, knihy a èasopisy zaplòovaly jeho pracovní kout od podlahy ke stropu. U poèítaèe mìl nìkolik externích harddiskù a propojených rozboèovaèù HUB. Prostì svátost, na kterou mu nikdo nesmìl sáhnout.
„Dìdo prosím tì, nerozèiluj se, u¾ ráno si mìl tlak sto šedesát na devadesát,“ uklidòovala dìdu starostlivá babièka, „ještì si ublí¾íš. V¾dy» to Olda nemyslel špatnì, znáš ho.“
„Ne, ne, jen mì neutìšuj, já ho znám moc dobøe, holomka. U¾ za komunistù mnì dával najevo, jak se hluboce mýlím se závìry o perestrojce v Rusku. Kdy¾ to prasklo, byl vedle, ale nepøiznal to. Jen a» ma¾e, jeho nará¾ky na moji vìdu vìd si mù¾e nechat do svých pochybných patlanin a slouèenin.“
Strýc Olda, ura¾enì vstal, praštil pøíbory na stùl, jen to øachlo a odešel. Pøíliš jsme toho nelitovali, proto¾e ti dva se dokázali pohádat poka¾dé. Nebylo snadné poslouchat jejich vzájemné výpady. Naštìstí v¾dy zùstávalo jen u slov.
Nikdy pøed tím ani potom jsem dìdu neslyšel pronášet tak rafinované slovní inzultace jako v den jeho kulatých narozenin. Do¾il se hezkých devadesáti let a s bratrancem Oldou se nikdy nesmíøili. Ani ji¾ nebyla pøíle¾itost, dìda umøel. Vyplnil tak i jedno okénko své statistiky.
Všem nám chybìl. Zejména jeho nápady sledování nìkterých jevù pro svá statistická zkoumání, pøi kterých nás dokázal všechny zamìstnat. Chodili jsme povinnì na procházky do Modøan a do Stromovky a zapisovali poèty lidí na bruslích a bez bruslí. Sestra se snoubencem na Vyšehradì mìøila dobu, po kterou vyhlédnutá obì» dr¾ela mobil u ucha. Dìda vypoèítal vá¾ený aritmetický prùmìr podle dní v týdnu. Také jsme zapisovali rozdíl èasu mezi pøíjezdem tramvaje do stanice a údajem na jízdním øádu.
Nedaøila se pøesnì zjistit hustota poètu tìhotných ¾en na kilometrové vzdálenosti v rùzných èástech Prahy 1 a 4. Dìda byl nespokojený a protivný. Poèty aut, která nemìla rozsvícená svìtla podle vyhlášky, si na pra¾ských mostech sledoval sám, proto¾e nevìøil, ¾e bychom mu podali pravdivé údaje. Je fakt, ¾e jsme nìkdy jeho zadané úkoly ošidili. Pøedstava, ¾e bychom mohli pøesnì zjistit poèet dùchodcù ve fitnescentru podle vìku a váhy, byla nereálná. Tak jsme si údaje vymysleli.
Co jsme ale netušili, ¾e dìda chtìl dokazovat urèitý statistický jev i po své smrti. V závìti pamatoval na nás na všechny. V dodatku ¾ádal, abychom mu na hrob postavili mramorovou desku s jeho portrétem, který byl na pøilo¾ené flešce u závìti. Dìdy jsme si velmi vá¾ili, proto jsme se rozhodli, ¾e jeho pøání splníme. Pøi otevøení flešky jsme se nestaèili divit a smáli jsme se, a¾ nám oèi slzely.
Dìda byl na fotografii fešák, jen ústa mìl otevøená, hlavu mírnì zaklonìnou a zíval. Pusu mìl dokoøán, jedno oko pøivøené, ruku napøa¾enou, bylo znát, ¾e si na tom výrazu dal zále¾et. Nechat udìlat mramorovou desku s jeho portrétem pomocí laseru nebyl ¾ádný problém. Ani umístìní desky na hrobì, který byl kousek od hlavního vchodu høbitova Na Proseku, a kolem kterého musel ka¾dý návštìvník projít, nebyl problém. Jen další dìdovo pøání bylo nad naše chápání.
Tak jako nìkteøí vìdci, badatelé a vynálezci zkoušejí pokusy na sobì za¾iva, tak si dìda usmyslel dokazovat urèitý jev na sobì i po smrti. O co šlo.
Dìda se nìkde doèetl o naka¾livosti zívání. Vìnoval se rùzným praktickým i smìšným zkoumáním statistických jevù, ale ¾e si vybere za studijní námìt takovou pitomost, jako je zívání, nikdo z nás neèekal. Zkoušel to kdysi sám na sobì a daøilo se mu to. Sedìl v kavárnì u stolku, upøenì se na nìkoho zadíval a zaèal zívat. Zívání doprovázel typickými pohyby úst, hlavy, rukou a odlehèeným výrazem oblièeje po zívnutí. Zamìøený protìjšek reagoval spontánnì a obratem. Nìkdy staèilo, ¾e zívání jen naznaèil reflexem a vyhlédnutá obì» zívala okam¾itì. Zvláštì se mu daøilo vyvolávat zívání u mladších ¾en. Obdivoval jejich zpùsobné zakrývání úst. Napsal o tom dokonce èlánek: „Zívání jako psychologické pùsobení sociálních vazeb mezi lidmi“.
Ze závìti bylo jasné, ¾e se tímto problémem nepøestal zabývat, ale nemìl ji¾ èas svou psychosociální studii dokonèit. Na flešce, pod jeho fotografií byl uveden podrobný popis, jak velkou náhrobní desku máme poøídit, jak jí umístit a hlavnì, pravidelnì sledovat pøíchozí návštìvníky høbitova a jejich reakce. Vycházel z pøedpokladu, ¾e pozùstalí, kteøí pøicházejí za svými blízkými, jsou pod vlivem emocí a budou citlivì reagovat na jeho tváø na náhrobku, pøipravenou zívnout. Následkem naka¾livosti budou zívat také. Tyto projevy jsme mìli sledovat a zaznamenávat. Údaje jsme mìli následnì pøepisovat do aplikace na jeho poèítaèi, kde mìl pøipravený program.
Ukázalo se ale, ¾e naše vdìènost a ochota splnit dìdovo pøání má své omezení. Hrob byl upraven podle jeho pøání. Velká tmavá mramorová deska s jeho zívající fotkou a nápisem nesmazatelnì vypáleným laserem, umístìná ve výši oèí byla naprosto nepøehlédnutelná. Problém byl v tom, kdo se ujme vlastního pozorování a zapisování do tabulek. Návrh, aby se losovalo a slu¾by podle toho rozdìleny, byl zamítnut vìtšinou èlenù rodinné rady. Nìkteøí rouhaèi dokonce tuto slu¾bu odmítli s odùvodnìním, ¾e je to dìdovi u¾ stejnì fuk, nápad samotný je blbost a je jen pro koèku.
O problému se sledováním zívajících návštìvníkù høbitova, procházejících kolem dìdova hrobu se dozvìdìl strýc Olda. Kdy¾ se nabídl, ¾e by se sledování a zápisùm mohl vìnovat a pova¾ovat to za posmrtné usmíøení se svým bratrancem, byla jeho nabídka s nadšením pøijata. Dostal desky s vytištìnými tabulkami podle vzoru na dìdovì flešce, dostatek propisek, skládací rybáøské sedátko, pìt lahví Svijanského Mázu a termosku kafe. Sám si iniciativnì pøeèetl dìdovu sta» o naka¾livosti zívání, která byla otištìna v èasopise Zpravodaj neurofyziologie. Bylo mu úplnì jedno, jestli jde o psychosociální roli, nebo o zrcadlení mozkových bunìk, ale své úlohy se ujal rád.
Strýc Olda mìl ovšem zámìr úplnì jiný. Na høbitov samozøejmì šel. V èerném obleku. Hned jak bylo otevøeno. Pohodlnì se usadil vedle obrubníku s velkou rozsvícenou svíèkou a otevøel láhev Mázu. Hluboce se napil a litoval, ¾e si nemù¾e zapálit svou Elemku.
Netrvalo dlouho a pøišly první návštìvnice. Kdy¾ uvidìly vedle èerstvého osvìtleného hrobu sedìt elegantního pána, se vzhledem úèetního s deskami na klínì, zvolnily krok a pozdravily. Po oslovení – Pozdrav Pánbùh, strýc pohotovì odpovìdìl – A¾ na vìky. Pøíchozí babièky se zahledìly na èerný mramor s obrázkem zívajícího dìdy, a co èert nechtìl, obì si zívly. Jen¾e naka¾livost opravdu zapùsobila a strýc Olda, aè se zdráhal, musel otevøít pusu a zívnul také. Dokonce s hlasitým povzdechem, kdy¾ naplnil plíce k prasknutí. Babièky pokývaly hlavou a šly dál. Strýc Olda byl v rozpacích. Jednak to zívnutí babièek neèekal a pøekvapilo ho, ¾e se sám od babièek nakazil a zívnul si také. Podíval se rozpaèitì na tabulku, kam mìl zapsat první záznam. Mìl zaškrtnout dvì zívnutí, nebo tøi.
Ne¾ si to rozmyslel, pøišla další starší paní s velkou konví a smetáèkem. Pøešla kolem strýce bez pozdravu, ale na mramorovou desku se chvíli zahledìla. Zívla si a šla dál po cestì. Strýc se rozhodl. Udìlal tøi èárky v kolonce ¾eny nad padesát let. Trochu si loknul kafe z termosky a èekal. Dlouho se nic nedìlo, jen sem tam poletovali holubi. Po tøetím Mázu ji¾ neèekal a do kolonky pøipsal další tøi èárky v kolonce ¾eny do padesáti let. S ubývajícím poètem Mázù, pøibývalo èárek v pøíslušných kolonkách.
„Tak vidíš, dìdku statistickej, jak ti tvoje bádání vychází,“ otoèil hlavu k obrázku dìdy: „to si neèekal, kdo ti to tady spoèítá. Já ti tu tvoji statistiku tak zamotám, ¾e ti z toho vyjde limita nekoneèna!“
„A¾ na vìky!“ odpovìdìl další návštìvnici s malou dívenkou. Prošla kolem nìho se sklonìnou hlavou a na mramorovou desku ani na strýce Oldu nepohlédla. Nejdøíve ji chtìl zavolat, aby si prohlédla obrázek, ale pak se rozhodl, ¾e by to bylo zbyteèné a do kolonky ¾ena nad padesát let pøipsal tøi èárky. Mázy byly vypity, kafe vystydlo a strýc se po nìkolikerém vymoèení za márnicí rozhodl, ¾e èárek je dost a zrušil stanovištì. Stejnì ji¾ dlouho nikdo nešel.
Dìda v dodatku závìti neuvedl, jak dlouho se má šetøení provádìt. Po týdnu se zhoršilo poèasí, zaèalo pršet a foukal nárazový vítr 20 metrù za sekundu. Strýc Olda rozhodl, ¾e údajù je dost a vyplnìné tabulky pøedal otci. S podìkováním, ¾e nám strýc takto pomohl, dostal exkluzivní multipack Svijanského tøikrát chmeleného le¾áku a knihu Hovory s duší od James van Praagha. Kdy¾ otec chtìl pøepsat data do tabulek na dìdùv poèítaè, nastal problém. Nikdo jsme neznali heslo, které umo¾òovalo poèítaè otevøít. Po nìkolikadenním vymýšlením hesel jsme pokusù zanechali a tabulky ulo¾ili mezi ostatní písemnosti do dìdova archivu. Škoda, ¾e nikoho nenapadlo jedno jméno. Heslo bylo Olda.
Poznámka redakce: Ètenáøùm, kterým se texty Pøemysla Èasara líbí, doporuèujeme shlédnout jeho videa, která jsou dùkazem jeho mnohostranných kreativnì tvùrèích schopností.
„Ty lotøe, ty navonìnej chemiku, ven! Já ti dám Fahrenheita, ty zbloudilé hovado s hlavou v lednièce. Ty se svou periodickou míchanicí Mendìlejevových prvkù se odva¾uješ zesmìšòovat vìdu o zkoumání lidských vlastností takovým ubohým zpùsobem. Ty jsi praktická ukázka pravdìpodobnosti statistického výskytu sociopata, který nièí vztahy mezi lidmi, ani¾ by ho trápilo svìdomí. Nemáš místo u mého stolu, vypadni!“
