U¾ první zkoušky naší umìlecké skupiny se zdály být podivné. Kdy¾ jsme zjistili, ¾e k rychlému tanci nám chybí dech a v podøepu brání artróza kolen, tì¾ce jsme spolykali hoøké pilulky zklamaných nadìjí.
„Budeme se zabývat umìním bez pohybu,“ pronesl nìkdo tuto zoufalou vìtu. Opustili jsme tedy tanec a vrhli se na jiný druh umìlecké èinnosti. Za harmonikou se toti¾ dají schovat i necvièené hlasy, a tak jsme pokraèovali v umìlecké dráze zpìvem.
Zkoušky zaèínaly nejdøíve pivem a pokraèovaly pojídáním chlebíèkù. Stále mìl nìkdo narozeniny a ten, kdo je prošvihl, oslavoval dodateènì. Pak se probíralo co nového a byla pøestávka. Moji poznámku, ¾e by se mìlo nacvièovat, nebral nikdo vá¾nì. Vedoucí skupiny byla pyšná na to, ¾e je alespoò jednou za ¾ivot nìjaká vedoucí a ten titul jí úplnì staèil. Brala to volnì s poznámkou, ¾e nejsme profíci. A tak jsme se scházeli ka¾dý týden a zpívali jsme, akorát kdy¾ jsme se rozcházeli domù. A to nám ten zpìv šel pøímo od srdce. Nevím, proè na nás spoluobèané pokøikovali „a» jsme ticho“.
Zabìhnutý øád pokraèoval dál a¾ do doby, kdy kultuøe došly peníze na profíky. Kulturní funkcionáø navázal kontakt s naší vedoucí a po¾ádal ji, zda bychom nezalepili díru v programu. Pøišla naše první šance. Vidina prvního vystoupení vyburcovala naše potlaèené umìlecké sklony. Sna¾ili jsme se z nich vytøískat maximum. Dìlali jsme vše pro to, aby nám to dobøe mluvilo i zpívalo. Pøijali jsme za své staré osvìdèené recepty na èistý hlas. Mìli jsme mo¾nost bohatého výbìru. Kdo zpíval výš, bylo mu doporuèeno pít víno, pro ni¾ší hlasy bylo dobré pivo, a kdo se hlasovì nezaøadil, mìl pít vodu. Zaruèenì také prý pomáhá uzený špek nebo konzumace vajíèka v pøírodním stavu.
Hodinu pøed vystoupením jsme èekali na odvoz. Dìvèata si zabalila do igelitu kousky špeku a tajnì ho ¾výkala. Chlapi usoudili, ¾e vypít syrové vejce nebude zas a¾ tak velký problém. Jsou chlapi, no ne? Pijí i odpornìjší vìci ne¾ slizký vajeèný bílek. Na¾ehlené a vyškrobené kroje záøily všemi barvami. U¾ jsme tam byli skoro všichni, a¾ na poslední pár. Koneènì jsme je vidìli utíkat celé udýchané. Na otázku „kde jste,“ ¾ena jen mávla rukou.
„Vèera pøebral,“ šeptala mi do ucha. „Mluví, jak by se hrbatý kutálel ze schodù.“ Její pøirovnání se potvrdilo u¾ pøi pozdravu „Ahoj.“ V tu chvíli mi bylo jasné, ¾e máme o jeden hlas ménì. Ubezpeèoval mì ale, ¾e to bude dobré. Omlouval se za zpo¾dìní, prý èekal, a¾ slepice snese vejce.
„Nìjak neplní denní normu a vèerejší snùšku dala do buchet, baba jedna,“ ještì utrousil poznámku smìrem ke své ¾enì. Ta pøitom pøevrátila oèi a »ukala si na èelo.
„Neboj, pøed vystoupením vejce do sebe hodím a budu zpívat jak „Vlasteèka na cedéèku.“ Sliboval a cpal se na sedadlo hned vedle mì. U¾ to pøirovnání bylo pøedzvìstí ostudy. Najednou jsem uslyšela tak slabounce køup, køup. Ztuhnul, vytøeštil oèi a rychle se postavil.
„Kolik jich bylo?“ zeptala jsem se, kdy¾ mi došlo, odkud pøichází tento zvuk. Ukázal dva prsty a dodal:
„V ka¾dé kapse, dal jsem si je tam vychladit. Byly ještì teplé, pøímo z hnízda.“
U¾ pøi pomyšlení na obsah jeho kapes jsem se otøásla. Okam¾itì jsem si od nìj odsedla, aby ten maglajs nepøesál na mùj èistý kroj. Stál jako opaøený mezi sedadly a rozkroèmo èekal, a¾ mu obsah kapes poteèe z nohavic. Nic nevyteklo a on pro jistotu, zda se nemýlil, sáhl rukou do kapes.Teï jsme jej u¾ museli pøidr¾ovat, aby v autobuse neupadl. Obì jeho ruce byly nepou¾itelné. Pøi poznámce ostatních, a» radìji stojí, aby nerozmaèkal i ty zbylé dvì vlastní, se urazil. ®loutek, vpitý do látky kapes se rozlil na tom nejblbìjším místì. Zanechal tam divné mapy. Aby byl alespoò do poètu, kalhoty jsme mu narychlo namoèily do vody a vypraly.
„Budeš jenom otevírat pusu,“ radila jsem mu, aby jeho zklamání z premiéry nebylo tak veliké. V prùbìhu vystoupení se poøád schovával za naše široké suknì, ale stejnì si ka¾dý myslel, ¾e se asi neudr¾el.
Z hledištì jsem slabì zaslechla:
„Nemá chlastat pøed vystoupením pivo, nebo a» si pøíštì vezme pampersky.“
Na konec našeho vystoupení se ozval potlesk rovný potlesku v parlamentu pøi schválení reforem. Nevypískali nás, ale za trest posadili k prázdnému stolu. Èekali jsme na kafe tak dlouho, a¾ jsme pochopili, ¾e nic nedostaneme. Nejspíš jsme se natolik umìlecky znemo¾nili, ¾e jsme nestáli ani za tu obarvenou vodu.
