„Ahoj, no uka¾ se, ty ale vypadáš! Promiò, já vím, ¾e je to moje vina, ¾e jsem si tì nevšímala.“
Omlouvala jsem se a vysvìtlovala vánoèní hvìzdì, proè je tak zanedbaná. Byla chudinka ji¾ dávno za zenitem své krásy.Vybledlá, vztahovala smutnì ke mnì svoje zaprášené vìtvièky s pokroucenými listy.
„Ha!! A co je tohle? Snad to nejsou mšice!“ Polilo mì horko viny. Mìla jsem takový pocit studu, jako kdybych našla ve vlasech vlastního dítìte vši. Tak takhle tedy ne, takhle by to dál nešlo!
Celou zimu mì její nádherný keø naplòoval optimismem kdykoliv jsem se k ní pøiblí¾ila. Po nìkolik mìsícù to byla jediná skuteèná osobnost v místnosti, nepøehlédnutelná, hrdá a v¾dy pøipravená rozdávat radost.
A já? Jako nevdìèná potvora jsem jí musela pøipadat, kdy¾ se poslední dobou dívala z okna pokoje do zahrádky a vidìla, jak s nadšením poskakuji kolem snì¾enek, ladonìk, krokuskù a fialek; malièkých, svì¾ích, kytièkových mláïátek, kde¾to ona dùstojnì odkvétala bez povšimnutí.
„Ale holka, tak si to tak neber,“ povídám jí a vynáším na zahradu. „Takový u¾ je ¾ivot, dopøej mi ten jarní úlet. Však ta drobotina jen krátce zazáøí, rychle odkvete, ale ty tu budeš dál. Já tì teï ošetøím, chvíli si odpoèineš a na podzim, a¾ všechny ostatní budou u¾ bez š»ávy, suché a nudné, zase jim uká¾eš co je v tobì síly a krásy.“
Ve vánoèním Bylináøi jsem o své hvìzdì ji¾ psala, popisovala jsem, jak postupuji, aby mi celou zimu krásnì kvetla, a nejen to, ale aby vykvetla i další rok. Proto¾e se èlánek setkal s ohlasem a nìkolik lidí mi psalo, ¾e to letos zkusí také, zmíním ještì jednou krátce, jak jsem nyní hvìzdu ošetøila. Na první fotografii je vidìt, jak ji¾ zaèíná ztrácet svùj glanc. Je proto nutné provést radikální øez. Chce to trochu se zatvrdit, proto¾e i takto odkvétající, nadìlá kvìtina ještì mnoho parády. Zvláštì ve svì¾í jarní zeleni, kde je zatím o výrazné barvy nouze.
Ale dnešní neochota sáhnout po nù¾kách, by se pozdìji velmi vymstila. Kvìtina by byla oslabená a v zimì by se z ní stalo koštì. Na druhé fotografii má u¾ po parádì.
Hromádka kvìtù, letos napadená mšicí, neskonèila jako obvykle na kompostu, ale zabalená v novinovém papíru shoøela. Rostlinu jsem vyklepla z hrnku, dùkladnì otøepala zeminu a trochu zakrátila koøenový bal. Pak u¾ došlo na pøesazování. Na dno nového kvìtináèe jsem dala nejdøív vrstvu písku, jak jsem ji¾ jednou uvádìla, hvìzda má ráda nohy v suchu a písek je dobrá drená¾, pak kompost smíchaný s koòským hnojem. Ten mì zbaví starosti rostlinu pøes léto ka¾dých 14 dnù pøihnojovat, proto¾e si na nìm pochutnává postupnì. Pak dostala dùkladnou sprchu odstátou vodou, myslím, ¾e to se jí velmi líbilo, zbavila se prachu, který na ní ulpìl za poslední mìsíc, a mohla volnì dýchat. Nakonec jsem jí pøenesla do té èásti zahrady, kde máme stromy a postavila na lavièku pod jednu starou, košatou jabloò. Má tlusté vìtve, které hvìzdì poskytnou polostín. Nechám jí u¾ na zahradì, ale musím hlídat a¾ do zmrzlíkù noèní teploty, kdyby hrozilo ménì ne¾ pìt nad nulou, poputuje kamarádka na verandu. V létì pak má své trvalé stanovištì na zápra¾í, na východní stranì. Východní sluníèko má ráda a odpoledne si bude vyhøívat záda od teplého zdiva chalupy. No a to je asi tak všechno. Obèas si k ní na tu lavièku pøisednu a budeme se spolu dívat, jak kolem nás všechno kvete a budeme vìdìt, ¾e vše má svùj èas.
Snad vám mùj návod pomù¾e, jak docílit, aby Vaše vánoèní hvìzda byla celou zimu také tak krásná jako ta moje a aby Vám pøinášela také tolik radosti. Vìøte, ¾e vím, o èem píši. V šerých, nevlídných, zimních dnech, kdy pohled z okna èasto pøináší depresi, je takový pohled skrz èervené kvìty vánoèní hvìzdy lékem proti smutku. Letos mi moje vánoèní hvìzda kvetla bez pøestání plných pìt mìsícù. Pìt mìsícù radosti, kdykoliv jsem na ní pohlédla, a ¾e jsem se po ní obracela èasto! Pìt mìsícù radosti. To u¾ stojí za trochu péèe a lásky - mám pocit, ¾e ona mi jí dává mnohonásobnì víc.
Ve vánoèním Bylináøi jsem o své hvìzdì ji¾ psala, popisovala jsem, jak postupuji, aby mi celou zimu krásnì kvetla, a nejen to, ale aby vykvetla i další rok. Proto¾e se èlánek setkal s ohlasem a nìkolik lidí mi psalo, ¾e to letos zkusí také, zmíním ještì jednou krátce, jak jsem nyní hvìzdu ošetøila. Na první fotografii je vidìt, jak ji¾ zaèíná ztrácet svùj glanc. Je proto nutné provést radikální øez. Chce to trochu se zatvrdit, proto¾e i takto odkvétající, nadìlá kvìtina ještì mnoho parády. Zvláštì ve svì¾í jarní zeleni, kde je zatím o výrazné barvy nouze.
Hromádka kvìtù, letos napadená mšicí, neskonèila jako obvykle na kompostu, ale zabalená v novinovém papíru shoøela. Rostlinu jsem vyklepla z hrnku, dùkladnì otøepala zeminu a trochu zakrátila koøenový bal. Pak u¾ došlo na pøesazování. Na dno nového kvìtináèe jsem dala nejdøív vrstvu písku, jak jsem ji¾ jednou uvádìla, hvìzda má ráda nohy v suchu a písek je dobrá drená¾, pak kompost smíchaný s koòským hnojem. Ten mì zbaví starosti rostlinu pøes léto ka¾dých 14 dnù pøihnojovat, proto¾e si na nìm pochutnává postupnì. Pak dostala dùkladnou sprchu odstátou vodou, myslím, ¾e to se jí velmi líbilo, zbavila se prachu, který na ní ulpìl za poslední mìsíc, a mohla volnì dýchat. Nakonec jsem jí pøenesla do té èásti zahrady, kde máme stromy a postavila na lavièku pod jednu starou, košatou jabloò. Má tlusté vìtve, které hvìzdì poskytnou 
polostín. Nechám jí u¾ na zahradì, ale musím hlídat a¾ do zmrzlíkù noèní teploty, kdyby hrozilo ménì ne¾ pìt nad nulou, poputuje kamarádka na verandu. V létì pak má své trvalé stanovištì na zápra¾í, na východní stranì. Východní sluníèko má ráda a odpoledne si bude vyhøívat záda od teplého zdiva chalupy. No a to je asi tak všechno. Obèas si k ní na tu lavièku pøisednu a budeme se spolu dívat, jak kolem nás všechno kvete a budeme vìdìt, ¾e vše má svùj èas. 
Magdalena Vlachová