V úterý 8. kvìtna 1945 skonèila v Mostì v odpoledních hodinách pøíjezdem jednotek Rudé armády strašlivá váleèná smrš». Na tehdejším prvním, (Hitlerovì) námìstí, rudoarmìjce, tankisty 17. mechanizované brigády, ze 4. tankové armády generálplukovníka Leljušenka uvítali zástupci revoluèního národního výboru. Situace zde byla dost nepøehledná a chaotická. Ve mìstì su¾ovaném nepøetr¾itými nálety amerických bombardérù tehdy ¾ilo tøiadvacet tisíc Nìmcù, kolem tøech tisíc Èechù a mnoho tisícù všech mo¾ných národností, vìzòù, zajatcù a totálnì nasazených lidí z celé Evropy.
Øízení mìsta se ujal revoluèní národní výbor. Byla to slo¾itá situace, doba v pohranièí byla tehdy více ne¾ divoká. Prakticky hned naplno zaèal probíhat odsun Nìmcù z Mostecka. Nìkteøí odcházeli sami. V srpnu ji¾ bezpeènostní referát ONV v Mostì evidoval šest tisíc osm set odsunutých.
V internaèních táborech, kde byli Nìmci soustøeïováni pøed nástupem do transportu, panovaly tvrdé podmínky. Získávali tím statut zajištìnce s omezenými právy. Takový pobyt mohl trvat nìkolik dnù, ale také mnoho mìsícù. Zejména v prvních týdnech zde panovaly absolutnì nedostaèující hygienické a stravovací podmínky.
Nìmci museli nosit na pa¾i bílé pásky, nebo kulaté placky na klopách kabátù. Bylo jim tímto zámìrnì pøipomínáno jejich nacistické, proti¾idovské opatøení a týkalo se kromì jiného i pøídìlù potravin, které èinilo stejné mno¾ství jako pro ®idy za války.
Existovalo mnoho omezení, kterým byli vystaveni. Nesmìli pou¾ívat veøejnou dopravu, navštìvovat restaurace, kina, divadla. Nesmìli vycházet v noci a bez zvláštního povolení, nesmìli pou¾ívat ani rádio. Nìmecké školy byly zavøené, nìkde nesmìli pou¾ívat chodníky a ve všední dny jim byla urèena všeobecná pracovní povinnost.
V ranním ml¾ném oparu na konci èervna 1945 se sešly dvì dìvèata, spolu¾aèky, u drátìného plotu bývalého pracovního tábora èíslo 21 u Velebudic. Z lágru, kde byli ubytovaní zajatci, vìzni a totálnì nasazení lidé na práci ve Velkonìmecké øíši, se stal tábor internaèní.
Devítiletá Hilda Brunner, stála mezi suchými trsy vysokého bodláèí, dr¾ela se obìma rukama sevøenými prsty drátìného plotu vedle døevìné brány. Smutnýma oèima hledìla do tváøe své kamarádky Berty Scheinerové, stojící venku za plotem. Hilda mìla na levé stranì kabátku bílou kulatou placku, kterou v lágru museli všichni nosit.
Ještì pøed nìkolika týdny spolu sedìly v jedné lavici. Spolu utíkaly do krytu, spolu se dlouhé hodiny bály, spolu èekaly, co bude, kdy to všechno skonèí. Mluvily spolu vìtšinou nìmecky, ale díky Bertì, která Hildu nauèila èesky, pøecházely mimovolnì mezi obìma jazyky bez problémù a rozumìly si. V rodinách se smíšeným man¾elstvím to bývalo bì¾né.
„Berta, warum müssen wir hier in diesem schrecklichen Lager sein? Meine Mutter hatte noch nie jemanden verletzt. Ich mag es hier nicht. Sag es mir. Papa ist getötet und Mama ist allein.“ (1.)
„Ju Hilda, já sama neznám,“ s obavou v hlase se sna¾ila pochopit svoji kamarádku, „mutr øíkala, ¾e nás asi taky postìhujou. To bych šla k tobì na cimru. Je to tady opravdu frcvajflung. To je lágr. Tady pøece byli gefangøi.“
„Je tu s náma unser Wolfová,“ svìøovala se Hilda, „bude nás tu prý také uèit, ale nevím kde. Hier ist kein Platz. Je nás tady moc a máme nìkdy hlad.“
Pøi návštìvì jí jednou dala lísteèek s prosbou o mýdlo, vlo¾ky, zubní pastu, sešit, tu¾ku, nìco k jídlu. Pokud se potøebné dalo sehnat a z pøídìlù nìco zbývalo, Berta jí to tajnì pøinášela. Její matka byla Èeška, která sama pocházela ze smíšeného man¾elství a do seznamu obyvatel urèených k odsunu zapsána nebyla. Man¾el pravdìpodobnì zùstal nìkde na východní frontì a byl ji¾ dva roky nezvìstný. ®ádné zprávy o nìm nemìla.
Nevynechaly ¾ádný den, aby spolu mohly promluvit. Alespoò pøes rezavý plot s ostnatým drátem. U¾ tam mìly vyšlapané místeèko.
„Berta, es ist schrecklich hier, aber ich bin froh, dass es keine Luftangriffe mehr gibt. Šádné sirény.“ (2.)
Hilda pøisvìdèila: „Ju, u¾ sem taky ráda, bylo to hrozný. Pøe¾ily sme to. Jen teï nevíme, co bude. Pustìj vás nìkdy raus?“
„Mutter musí ka¾dý den pracovat na statku. Vozí je tam auto. Ven je zakázáno.“
Pøece jen se jí to podaøilo zaèátkem srpna. Výjimeènì Hildu pustili na návštìvu k Scheinerovým. Berta na ni ji¾ èekala u brány. Obì si padly do náruèe a dlouho se objímaly.
Hilda se povšimla, ¾e Berta má na kabátku bílou placku, kterou ona sama musela nosit a zeptala se jí:
„Warum hast du diesen weisen Etiket?“ zeptala se s podivem. (3.)
„Sme spolu,“ odpovìdìla rozhodnì Berta, „byly sme spolu a budeme immer noch.“
„Ju, du bist ein Dummkopf, ale dobra kamerádka,“ soucitnì kroutila hlavou Hilda. (4.)
Šly pìšky hruškovou alejí kolem oprámu pøes Bayerku, a od krematoria na Tchöppernhöhe se chtìly svézt tramvají na Saras - Zahra¾any. Veliká cedule u slu¾ebního domku tramvajákù je varovala. Do tramvaje nastoupit nesmìly. Šly dál pìšky dolù kolem kasáren, kde bylo plno tankù a kanonù. Se strachem otáèely hlavu, aby nemusely reagovat na pokøik vojákù, kterému stejnì nerozumìly, ale jejich posunky jim byly srozumitelné více ne¾ dost.
Paní Scheinerová je hezky uvítala a vìnovala se hlavnì Hildì, kterou vykoupala a pøevlékla do èistého prádla. Hilda jí dìkovala s pláèem, proto¾e takovou péèi ji¾ v lágru za¾ít nemohla.
Po obìdì se šly dìvèata podívat na Šlosberg. Cesta k bránì byla uzavøená. Hrad mìli stále obsazen vojáci. Dívaly se na starobylé mìsto alespoò z Vogelschauort a¾ k Rudolicím a na Špièák, kam chodívaly na školní výlety. Nechtìlo se jí hned zpátky, zatou¾ila vidìt jejich pùvodní byt, její domov.
Brunnerovi bydleli na Sarase v ulici Unter dem Hügel, kde bylo nìkolik menších domù s bohatou zelení a mno¾stvím lip a javorù. Ulice, kde kdysi pobíhaly dìti a procházely se maminky s koèárky, byla pustá, tichá, bez ¾ivota. Jen dlouhá bílá šipka na podezdívce jejich plotu s nápisem Zum öffentlichen Luftschutzraum pøipomínala nedávné probdìlé noci pøi náletech.
Dovnitø do jejich domu se bohu¾el vejít nepodaøilo. Dùm byl zapeèetìný a zamèený z dùvodù ochrany pøed rabováním. Nikdo tam nebyl. Hilda vzpomínala, ¾e nìkteøí ze strachu a obav z bombardování a blí¾ící se frontou odjeli u¾ v bøeznu. Krejèí Stepanek s man¾elkou a dìtmi odjeli do Bavorska k pøíbuzným. Bylo tu smutno. Ani v ulici nikoho nepotkaly. Naposledy se Hilda pohledem na jejich okna v prvním patøe rozlouèila a se semknutými rty se obrátila na Bertu:
„Nerozumím, verstehe nicht.“
„Ju, já taky neznám, proè nemù¾ete èekat tady,“ odpovìdìla Berta váhavým polohlasem, jako by se bála, aby je nikdo neslyšel.
Vrátily se mlèky k Scheinerovùm. Dr¾ely se jen za ruce a hledaly odpovìï, která nepøicházela. Paní Scheinerová vybavila Hildu taškou s jídlem a toaletním papírem. Berta doprovodila Hildu a¾ do Velebudic. K lágru s ní nešla. Mìla strach, aby ji vojáci nechytli a nemusela tam zùstat také.
Scházely se èastìji, tušily, ¾e se jejich spoleèné chvíle dlouho opakovat nebudou. Na konci prázdnin, bez pøedchozího rozlouèení, pøišla Berta k bránì a Hildy se nedoèkala. Ani druhý den, ani další dny. Hilda s maminkou byly pryè a s nimi mnoho jiných. ®ádné zprávy o nich nemìly.
Berta s matkou mìly štìstí. Do odsunu zapsány nebyly a mohly zùstat ve svém bytì blízko druhého námìstí. Otec zùstával v seznamech nezvìstných a byla velmi malá nadìje, ¾e se vrátí, nebo ¾e se o nìm nìco bli¾šího dozvìdí.
Uplynulo 45 let, co jednotky Rudé armády vjely v odpoledních hodinách do mìsta Mostu, ukonèily strašlivé váleèné bìsnìní a byly uvítány zástupci Revoluèního národního výboru. Tehdejší první (tehdy Hitlerovo) námìstí ji¾ neexistovalo. Zmizelo v hloubce šachty povrchového lomu a vzalo s sebou i zašlé vzpomínky. Nezbylo nic, ani po druhém námìstí, kde bydlela Berta s maminkou. Starý Most zmizel.
Po dlouhých létech pøišlo pøekvapení. Berta získala pøes jedno køes»anské spoleèenství, usilující o zmìny v nìmecko-èeských postojích, názorech a debatách, spojení na Hildu. Jejich pøátelství o¾ívalo v dopisech a telefonních hovorech. Osobní návštìvy se jim uskuteènit nepodaøilo. Jejich kontakty èasem ustávaly pro jiné starosti a rodinné zále¾itosti.
A¾ 9. listopadu 1989 došlo k velkému zlomu. Berlínská zeï padla. Nejvìtší pøeká¾ka jejich pøátelství zmizela. Náhle a doslova pøes noc. Z obou dìvèátek byly ji¾ š»astné tøiapadesátileté babièky, ovdovìlé, ale zdravé a tìšící se na setkání.
Stály opìt proti sobì a nedìlil je ¾ádný plot, ¾ádné dráty, ¾ádná zeï. Jen dlouhá doba odlouèení, doba zoufalství, nadìje, ¾ivené nenávisti, strachu a nepochopení, která skonèila.
„Berta, ist das wahr? Bist du es wirklich?“ (5.)
„Hilda, ich bin so glücklich,“ s radostnou tváøí šeptala Berta, „immerhin haben wir gelebt!“ (6.)
Zaèátkem ledna 1990, po pádu zdi, došlo po 45 letech koneènì k jejich setkání. Bylo to v Berlínì. Objaly se pevnì a dr¾ely. Dlouho se tiskly k sobì, slzy odplavovaly všechnu tu bezútìšnou dobu a smáèely jejich vrásky na tváøích, které ji¾ pøipomínaly tváøe dìvèátek jen málo.
Pøeklad nìmeckého textu:
1. "Berto, proè musíme být tady v tomhle hrozném táboøe?" Moje matka nikdy pøedtím nikomu neublí¾ila. Nemám to tady ráda. Øekni mi to. Táta byl zabit a máma zùstala sama."
2. "Berto, je to tu hrozné, ale jsem ráda, ¾e u¾ nejsou ¾ádné letecké útoky."
3. "Proè máš tuhle moudrou nálepku?"
4. "Ju, ty jsi blázen, ale jsi dobrá kamarádka,"
5. „Berto, je to pravda? Jsi to opravdu ty?"
6. "Hildo, já jsem tak š»astná," s radostnou tváøí šeptala Berta, "aspoò ¾e jsme pøe¾ily!“
Dvì dìvèátka
A¾ 9. listopadu 1989 došlo k velkému zlomu. Berlínská zeï padla. Nejvìtší pøeká¾ka jejich pøátelství zmizela. Náhle a doslova pøes noc. Z obou dìvèátek byly ji¾ š»astné tøiapadesátileté babièky, ovdovìlé, ale zdravé a tìšící se na setkání.