Michael Faraday, anglický fyzik a chemik
Michael Faraday byl jednou z nejvìtších osobností fyziky a chemie devatenáctého století a byl zakladatelem zcela nových oborù, jako napøíklad elektrolýza. Velmi ovlivnil názory na elektromagnetismus – objevil elektromagnetickou indukci, elektromagnetickou rotaci, magneticko-optický jev, diamagnetismus, teorii pole a další. Podle mnoha uèencù je pova¾ován za nejvìtšího experimentátora, který kdy ¾il. Jako u vìtšiny vìdcù osmnáctého a devatenáctého století se neubráníme podivu nad tím, kolik oborù a poznatkù obsáhl, a to i pøesto, ¾e nemìl ¾ádné školy.
Narodil se 22. záøí 1791 jako tøetí dítì ze ètyø chudého kováøe Jamese Faradaye (1761–1810) ve vsi Newington, v místì, kde je dnes køi¾ovatka na jih od Londýna, oznaèovaná jako Elephant and Castle“. Jeho tatínek pøišel blí¾ k Londýnu s pøedstavou, ¾e zde bude mít víc práce. Maminka, Margaret, rozená Hastwell (1764–1838), pocházela z rolnického rodu. Tvrdí se o ní, ¾e byla velmi klidná, dùstojná a moudrá. Rodièe se toti¾ k Londýnu pøistìhovali z Outhilu v Yorkshire, nedaleko Kirkby Stephen, kde mìl otec vlastní kovárnu, u¾ se dvìma dìtmi, Michaelovým bratrem Robertem (1788–1846) a o rok starší sestrou Elizabeth. Proto¾e ani zde práce nebylo dost, stìhovala se rodina kolem r. 1795 znovu, a to do Londýna na Jacob´s Wells Mews. Byt mìli Faradayovi nad jakousi „gará¾í“ nad povozy, tak¾e maminka posluhovala pocestným, pøípadnì pronajímala èást bytu na nocleh. Tatínek byl toti¾ dost èasto nemocný a nemohl pracovat. Zde se narodila r. 1802 ještì dcera Margaret. Rodina dost èasto hladovìla. Rodièe Faradayovi byli pøíslušníky odno¾e presbyteriánské skotské církve, nazývané sandemanité, která ¾ila v pøísné shodì s Kristovým uèením podle víry prvotních køes»anù. Proto rodina dr¾ela pøes všechny problémy pøi sobì a všichni si navzájem pomáhali, a pro Michaela z toho po celý ¾ivot zùstal pocit rodinné lásky a pospolitosti. Byl to pro nìj základ i pro jeho pozdìjší bádání, proto¾e vìøil v jednotu svìta.
Michael chodil asi dva roky do bì¾né školy, kde se nauèil èíst, psát a poèítat. Rùzné prameny udávají rùzný vìk, kdy zaèal Michael rodinì finanènì vypomáhat – od devíti do tøinácti let, kdy se stal poslíèkem u knihkupce a vydavatele Georga Ribeaua, francouzského emigranta v Blanford Street. Proto¾e se osvìdèil, nabídl mu v r. 1804 pan Ribeau, aby se u nìj vyuèil knihaøem.
Uèení trvalo sedm let, podle zvyklostí tehdejších chudých chlapcù – po vyuèení dotyèný celou dobu uèení zadarmo odpracoval – øíkalo se tomu „rok za rok“. Pro Faradaye to byla pøíle¾itost èíst spisy, které vázal. Dostal se ke knihám filozofickým i vìdeckým. Kromì toho v domì jeho chlebodárce bydlel ještì jeden Francouz – malíø Mosquenerier, u nìho¾ se uèil základy kreslení. Dostala se mu do rukou kniha Isaaca Wattse (1674–1748), ¾áka tehdejšího anglického velmi uznávaného filozofa Johna Locka (1632–1704): „Vyu¾ití mysli“ - (Improvement of Mind). Byla to øada návodù, jak studovat, jak se uèit cizím jazykùm, obzvláštì latinì, jak upevnit svou pozornost. Sna¾il se podle této knihy postupovat i pøi svých studiích. Faraday si z takovýchto knih dìlal opisy a výpisky. Z knihy „Encyclopedia Britannica“ si opsal kapitolu „Elektøina“ od Jamese Tytlera (1745-1804). Další knihou, kterou podrobnì prostudoval, byla kniha anglické „populizátorky vìdy“ Jane Marcetové (1769–1858) „Konverzace v chemii“ (Conversation in Chemistry), která vyšla v roce 1805. Jeho mistr popisoval, ¾e ve volných chvílích navštìvoval obchody s pøírodninami a pokoušel se je i takto studovat. Ne¾ se vyuèil, mìl podle nìkterých pramenù u svého mistra nìjaká laboratorní zaøízení, dìlal jednoduché chemické pokusy a zkonstruoval tøecí elektriku. Byl neobyèejnì manuálnì zruèný. Pøi problémech, které postihovaly jeho rodinu, se nejvíce obracel na Jobovu knihu z biblického Starého zákona.
Je známo, ¾e od mládí hrál na flétnu, co¾ mu také pomáhalo dostat se pøes ¾ivotní tì¾kosti.
V roce 1810 mu zemøel tatínek. Ze zaèátku otcovu ¾ivnost pøevzal Michaelùv starší bratr Robert, který se stal ¾ivitelem matky a sourozencù, a který velice podporoval sebevzdìlávací bratrovy snahy. Pozdìji se Robert stal instalatérem a odborníkem na instalace plynového osvìtlení.
V té dobì se sice poøádaly veøejné pøednášky, ale pouze pøes den, kdy byl Michael v práci. V roce 1808 zalo¾il londýnský støíbrotepec a uèenec John Tatum (1772–1858) ve svém domì City Philosophical Society (Mìstská filozofická spoleènost), která poøádala pøednášky pro své èleny i veèer, a to ka¾dou støedu. Zde se pøednášelo o základech rùzných vìd, napøíklad elektøinì, mechanice, chemii, astronomii, meteorologii a dalších. Faraday opìt své zápisy peèlivì pøepsal a svázal. Mezi jeho pøáteli v této instituci byl úøedník Benjamin Abbot a medik J. Huxtable, s nimi¾ vedl Faraday vìdeckou korespondenci podle Wattsových zásad. Ke konci jeho uèení ukázal Ribeau Faradayovy výpisky svému zákazníkovi, který se o vìdu také zajímal. Nìkteré prameny udávají, ¾e šlo o filharmonika, jiné, ¾e šlo o syna èlena Královského institutu, kde byly poøádány pøednášky pro veøejnost. Buï, jak buï, tento zákazník daroval Faradayovi nìjaké vstupenky na pøednášky vyhlášeného chemika Humphry Davyho (1778–1829), který byl krátce pøedtím povýšen do šlechtického stavu.
Faraday navštívil pøednášky v roce 1812. Podle svého zvyku Faraday vše peèlivì zaznamenal, pøepsal a svázal.
Krátce po vyuèení nastoupil do práce k nerudnému a nepøíjemnému knihaøi. Uva¾oval, ¾e nabídne své slu¾by Humphry Davymu a poslal mu své svázané výpisky se ¾ádostí o zamìstnání. Davy si ho pozval, vyslechl ho, ale místo pro nìj nemìl. Krátce na to došlo k incidentu, kdy se Davyho asistent popral s výrobcem pøístrojù, a asistent byl propuštìn. Podle jiných pramenù potøeboval Davy asistenta, proto¾e se zranil na oèích a doèasnì nevidìl. Davy nabídl místo Faradayovi, který v Královském institutu nastoupil 1. bøezna 1813. Jeho plat byl 25 šilinkù týdnì – pro pøedstavu uvádím, ¾e pár obyèejných bot tehdy stál 6 a¾ 11 šilinkù. Davy u¾ od zaèátku 19. století dìlal chemické pokusy pro pobavení vysoké spoleènosti, Faraday brzy, jako jeho asistent, v tom nabyl zruènosti. Krátce po nástupu Davy Faradayovi nabídl, aby ho vyprovázel na jeho vìdecké zahranièní cestì po Evropì jako asistent, ale také jako jeho komorník, proto¾e jeho vlastní komorník ho odmítl doprovázet. Faraday nabídku pøijal, pouze paní Jane Davy byla nepøíjemná, a sna¾ila se mu stále pøipomínat jeho podøízené postavení. Pøes to ale pøi setkáních s vìhlasnými vìdci si získával velké sympatie. Byli ve Francii, kde byl Davy za své výzkumy odmìnìn od Napoleona medailí, ve Švýcarsku, Itálii a Belgii. Setkali se mj. v Paøí¾i s fyziky Andrém Ampérem (1775–1836), Josephem-Louisem Gay –Lusacem (1778–1850) a v Milánì s Alessandrem Voltou (1745–1827). V té dobì se Davy zabýval teoriemi o vulkanické èinnosti, co¾ byl i jeden z úèelù cesty. Proto také navštívili Vesuv a Davy dìlal v jiných místech opìt pøípadnì pokusy pro vysoce postavené posluchaèstvo. Cesta trvala pùldruhého roku. Pùvodnì mìl Davy plán navštívit ještì Øecko a Turecko, ale rozhodl se z dùvodu tehdejšího Napoleonova útìku z Elby pro návrat. Faraday se cestou nauèil francouzsky a italsky.
Po návratu do Londýna nastoupil Faraday opìt jako chemik v Královském institutu. Asistoval Davymu i jeho nástupci Williamu Brandovi (1788–1866). Pilnì proèítal všechny chemické èasopisy, které se mu dostaly do rukou, a nìkteré z popsaných pokusù si vyzkoušel. Pøíle¾itostnì spolupracoval s Davym na jeho nejznámìjším vynálezu hornického kahanu.
Roku 1816 vydal svùj první èlánek „Analýza páleného vápna z Toskánska“ (Analysis of Caustic Lime of Tuscany), po nich¾ následovala øada nepøíliš významných èlánkù. Zaèal také pøednášet v Mìstské filozofické spoleènosti. Jeho první pøednáška byla „O kyslíku, chlóru, jódu a fluóru“ (On Oxygen, Chlorine, Iodine and Fluorine), kterými se zabýval Davy. Po celý ¾ivot byl Faraday pova¾ován za skvìlého pøednášejícího. On sám tak ale postupoval podle svého vlastního pøesvìdèení: „Pøednášející by mìl dát posluchaèùm úplný dùvod, aby vìøili, ¾e všechny své síly vynalo¾il pro jejich potìšení a pouèení.“ K jeho popularitì pøednášejícího pøispìlo i to, ¾e nemìl ¾ádné matematické vzdìlání, neohánìl se pøi pøednáškách slo¾itými matematickými rovnicemi.
V letech 1818 a¾ 1820 pracoval s chirurgem, nìkteré prameny tvrdí, ¾e se jednalo o no¾íøe, Jamesem Stoddartem na výzkumu zlepšení kvality chirurgické ocele. Vedlo to k urèení rùzných legujících prvkù, z èeho¾ potom èerpali mnozí metalurgové.
Roku 1820 oznámil vznik prvních umìlých slouèenin chlóru s uhlíkem, tìch, které jsou dnes „na indexu“, hexachlóretanu a tetrachlóretanu.
Rok 1821 byl pro Faradaye zvláš» významný. V kvìtnu byl povýšen na správce Královského institutu, co¾ mu zajistilo pøíjem, ¾e se mohl o¾enit. Vzal si 2. èervna Sarah Barnard (1800–1879), dceru z rodiny sandemanitù. Podle nìkterých pramenù byla paní Faradayová invalidní a pohybovala se èasto na koleèkovém køesle. Man¾elé nemìli dìti, ale Michaelovi sourozenci mìli dìtí dost, tak¾e zvláštì dvì neteøe, patrnì od nejmladší sestry Margaret, která mìla hodnì dìtí, je èasto navštìvovaly a pak u nich i bydlely. Man¾elství bylo velmi š»astné a plné porozumìní ze spoleèných nábo¾enských, pøírodovìdných i umìleckých zájmù.
Michael Faraday s man¾elkou kolem r. 1850
V roce 1820 oznámil dánský pøírodovìdec Hans Christian Oersted (1777–1851), ¾e prùtok elektrického proudu vodièem, vytváøí kolem vodièe magnetické pole. Faraday pochopitelnì okam¾itì experimentoval a jev nazval elektromagnetickou rotací. O elektromagnetické rotaci napsal a v øíjnu 1821 opublikoval èlánek „O nìkterých nových elektromagnetických pohybech a o teorii magnetismu“ (On some new electro-magnetical motions, and on the theory of magnetism) ve Ètvrtletním èasopisu pro vìdu (Quarterly Journal of Science).
Vzhledem, ¾e byl zamìstnán jinými technickými problémy, odlo¾il další bádání o elektromagnetismu na pozdìjší dobu.
V roce 1823 zkapalnil chlor, o èem¾ jsem èetla krásnou anekdotu. Je to z kní¾ky starší ne¾ sto let, cituju doslovnì:
„Pøítel Faradayùv navštívil chemickou laboratoø Královského ústavu a spatøil Faradaye, kterak prohlí¾í v zatavené trubièce zelenavou kapalinu, i projevil mínìní, ¾e by slušelo pøi pøípravì plynù trubice lépe èistiti. Faraday neodpovìdìl, ale brzy potom poslal pøíteli svému lístek tohoto obsahu: ´Ctìný pane! To, co jste spatøil v oné trubièce, a co jste pova¾oval za neèistý olej, byl kapalný chlor. Faraday´“.
Zabýval se napøíklad bodem vzplanutí horkých olejových par, co¾ zajímalo i bratra Roberta, který instaloval topení. Z tìchto bádání vyplynulo, ¾e izoloval roce 1825 pyrolýzou velrybího tuku benzen.
V roce 1824 se Faraday stal èlenem Královské spoleènosti, co¾ bylo ponìkud slo¾ité, proto¾e stále byl Davyho asistentem a v Královské spoleènosti byl Davyho kolegou – Davy toti¾, jako¾to její prezident, s jeho jmenováním nesouhlasil. Dokonce ho naøkl z plagiátorství. Ale Faraday v¾dy svému uèiteli projevoval nejvyšší úctu.
Pracoval také pøi vývoji skla pro optiku s astronomem Johnem Frederickem Williamem Herschelem (1792–1851), synem objevitele planety Uran.
V roce 1825 se stal vedoucím laboratoøí Královského institutu.
Roku 1826 zahájil v Královském institutu páteèní veèerní pøednášky a zaèal s tradicí vánoèních pøednášek. Po odchodu Davyho do penze v roce 1827 odmítl místo profesora na londýnské univerzitì. Chtìl zùstat skromným èlovìkem a tak mnohé pocty odmítal.
Vánoèní pøednáška
V roce 1827 vydal první záznamy svých bádání v knize „Chemická manipulace jako instrukce pro studenty chemie“ (Chemical Manipulation, being Instructions to Students in Chemistry). V té dobì u¾ vydìlával zhruba patnáctkrát více, ne¾ byl jeho poèáteèní plat asistenta. V roce 1830 se stal profesorem chemie na Královské vojenské akademii ve Wolwichi.
Wolwich
Pøi prvních pokusech s elektromagnetismem se Faraday rozhodl najít mo¾nost pøemìny magnetismu na elektøinu. V roce 1831 se mu to podaøilo. Ovinul ¾elezný prstenec dvìma vzájemnì oddìlenými cívkami a zjistil, ¾e proud v jedné cívce zpùsobí proud v druhé cívce. První záznam v deníku uèinil 29. srpna 1831. Je to princip, který pøevrátil celý prùmysl svým vyu¾itím v elektrických motorech a transformátorech. Byl to okam¾ik, kdy se z elektøiny, která dosud byla spíše høíèkou uèencù, stala zásadní technologická zále¾itost. Bìhem øíjna zkonstruoval jednoduché dynamo, ¾e mìdìný kotouè otáèel mezi póly permanentního magnetu a vzniklý proud sbíral z kotouèe pomocí kartáèkù a mìøil. Výsledek svého bádání pøednesl v listopadu tého¾ roku na zasedání Královské spoleènosti.
Na základì svého bádání formuloval zákon o elektromagnetické indukci, který nese jeho jméno, a který stanoví, ¾e v uzavøeném elektrickém obvodu zmìnou magnetického indukèního toku vznikne napìtí.
Pøi pøedávání výsledkù svého bádání se Faraday nikdy nezapojoval do vìdeckých debat. Pøedvedl pouze výsledky svých pokusù, pokud je pova¾oval za pøesvìdèivé. Své pokusy dìlal v tichu, vzájemnì se svým asistentem nerušili. Jeho zásadou bylo: „Dùle¾itou vìcí je vìdìt, jak pøijmout všechny vìci v klidu.“
Roku 1832 dostal èestný doktorát oxfordské univerzity.
Roku 1833 byl jmenován tzv. fullerským profesorem chemie v Královském institutu. Bylo to místo vytvoøené a sponzorované mecenášem Johnem Fullerem (1757–1834). John Fuller, nazývaný „bláznivý Fuller“ byl mecenášem Královského institutu a tato místa nebyla vytvoøena pouze pro chemii.
Dále zaèal Faraday zkoumat rùzné formy elektøiny a navazoval na práce mladšího bratra Davyho Johna, kde byl pøesvìdèen, ¾e rùzné projevy elektøiny – v elektrických èláncích, termoèláncích, dynamech i elektrických rybách vycházejí ze stejného principu. Vrátil se k pokusùm mnohých svých pøedchùdcù, vèetnì Davyho, týkajících se prùchodu elektrického proudu kapalinami. V r. 1834 objevil pøi mìøení výsledkù rozkladu pøi elektrolýze zákony elektrolýzy, stanovující, ¾e mno¾ství vylouèené látky je pøímo úmìrné velikosti elektrického náboje a ¾e za stejný èas vylouèené mno¾ství látky je v pomìru svých chemických ekvivalentù. Tyto zákony jsou na jeho poèest nazvány Faradayovými zákony.
Navrhl ve spolupráci s anglickým polyhistorem Williamem Whewellem (1794–1866) z cambridgeské Trinity College pro jednotlivé prvky, se kterými pracoval, názvy: ionty, katoda, anoda, kationty a anionty. Vycházel z øeètiny: kathodós je klesání, anódós je vzestup, ión je poutník. Pùvodní návrh Faradayùv pro anodu byl eisoda a pro katodu exoda.
Od roce 1836 spolupracoval s Trinity House, která odpovídala za bezpeènost dopravy kolem britských ostrovù. Pomáhal vylepšit výkonnost majákù a navrhl proto výfuk pro olejové lampy. Pozdìji navrhl konstrukci elektrického osvìtlení majákù.
Zkonstruoval zaøízení, nazvané Faradayova klec, kde i kdy¾ na jejím plášti je elektrický náboj, uvnitø ¾ádné nebezpeèí nehrozí, co¾ je princip automobilu pøi bouøce. V tomto roce se také stal èlenem senátu londýnské univerzity. V tém¾e roce obdr¾el od britského premiéra Melbourna do¾ivotní penzi ve výšce 300 liber roènì.
Roku 1839 zaèal publikovat výsledky svých bádání ve tøísvazkovém díle „Pokusná bádání v elektrotechnice“ (Experimental Researches in Electricity), které vycházelo a¾ do roku 1855.
V roce 1839 se nervovì zhroutil, odjel se léèit do Švýcar, co¾ mu pomohlo, ale v roce 1840 se zhroutil znovu a musel své aktivity velice omezit. Nejednalo se pouze o nervové zhroucení, ale pøestaly mu i slou¾it nohy, pohyboval se v té dobì jako jeho ¾ena na pojízdném køesle. Stì¾oval si také na ztrátu pamìti.
Dìlal spíše rutinní práci, která nevy¾adovala soustøedìní. Pravdìpodobnì to bylo v dùsledku otravy rtutí, co¾ byl osud nìkolika fyzikù v 19. století, kteøí pracovali s elektøinou. Mo¾ná to byl i dùvod, proè man¾elé Faradayovi nemìli ¾ádné dìti.
Avšak i bìhem tìchto let se Faraday vrátil ke své elektrické teorii. V roce 1843 dokázal experimentálnì zákon o zachování elektøiny. V roce 1844 publikoval drobnou práci „Dohady, týkající se elektrické vodivosti a povahy látky“ (Speculation Touching Electrical Conduction and the Nature of Matter) a vycházel z toho, ¾e vodivost je zpùsobena pohybem èástic. V létì 1845 dostal dopis od Williama Thomsona, pozdìjšího lorda Kelvina (1824–1907), o otázce prùchodu svìtla v magnetickém poli. Tehdy se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, ¾e pracoval opìt naplno.
Faraday zjistil, ¾e u nìkterých látek, pokud jimi prochází polarizované svìtlo, a jsou v magnetickém poli, se stáèí rovina polarizace. Tento jev se nazývá Faradayovým jevem. Ale také mìøil vlastnosti látek, které vkládal mezi elektrody kondenzátoru a došel k definici dielektrické konstanty. Rovnì¾ zavedl pojem relativní permitivity, co¾ je pomìr kapacity kondenzátoru, vyplnìného dielektrikem ke kapacitì stejného vakuového kondenzátoru.
V roce 1846 vydal èlánek „Úvahy o vibracích paprskù“ (Thoughts on Ray Vibrations), kde uvedl pøedpoklad elektromagnetické povahy svìtla. Skuteènost, ¾e magnetické síly pùsobí na sklo, vnukla Faradayovi myšlenku, ¾e magnetické síly mohou pùsobit na jiné látky, nejen na ¾elezo, které se magnetuje podle magnetických siloèár. Následovaly pokusy, které vedly k objevu diamagnetismu a paramagnetismu. Oba jevy jsou mo¾né pouze v pøítomnosti vnìjšího magnetického pole. Diamagnetismus je jev, kdy jsou látky magnetizovány proti smìru magnetického pole a tím z tohoto pole vypuzovány. U paramagnetismu látky bez vnìjšího pole magnetismus neudr¾í, proto¾e smìr magnetizace je vùèi magnetickému poli kolmý. Tím došel k definování pojmu elektromagnetického pole.
Nìkteré své pokusy pøedvedl na pøání prince Alberta, man¾ela královny Victorie. V dùsledku toho byl od roku 1848 odmìnìn mo¾ností bezplatného do¾ivotního pøebývání (tì¾ko pøelo¾itelné „dùm královské milosti a pøíznì“ - Grace and Favour house) v paláci Hampton Courtu v domì Master Mason´s House, pozdìji na jeho poèest nazývaným Faradayovým domem, Hampton Court Road è. 37.
Hampton Court
V této dobì byl ve své církvi starším, tj. osobou odpovìdnou za kázání, jeliko¾ tato církev nemìla knìze. Kdy¾ byl pozván na nedìlní obìd ke královnì, pova¾oval za patøièné, tam jít, ale sbor starších ho na nìjakou dobu funkce zbavil, dokonce se uva¾ovalo o jeho vylouèení z církve.
Vzhledem k jeho hluboké víøe v Boha mu to pomáhalo vypoøádávat se se zdravotními omezeními. Je zajímavé, ¾e udr¾oval svou víru od vìdy oddìlené, i kdy¾ byl pøesvìdèen, ¾e vesmír obsahuje urèité médium, které mù¾e pøenášet elektøinu i magnetismus a další formy energie.
On sám se pova¾oval za Bo¾í nástroj a s tímto pøesvìdèením pøedkládal vìdecké spoleènosti i závìry svých pokusù, s kterými mohla nesouhlasit. Ale vzhledem k jeho víøe byl jeho projev – i pøes nespisovnou výslovnost a špatnou gramatiku, velmi pøesvìdèivý.
Své výzkumné aktivity byl ale kvùli nemoci nucen omezit, ponechal si spolupráci s Trinity House a své vánoèní pøednášky, které byly urèeny hlavnì dìtem a mláde¾i.
Na základì Faradayových objevù zformuloval matematicky skotský fyzik James Clerk Maxwell základní ètyøi zákony elektrotechniky, které jsou nazývány Maxwellovými zákony.
Faraday se v padesátých létech vrátil k výzkumu skla pro teleskopické èoèky a podílel se na pøípravách na Velkou výstavu v roce 1851 v Londýnì.
V roce 1853 vypukla Krymská válka a Faraday byl vyzván, ke spolupráci na vývoji bojových plynù, co¾ odmítl.
Jeho pøednášky byly stále hojnì navštìvovány a jednu z nich navštívil v roce 1855 princ Albert. V roce 1857 Faraday odmítl nabídku pøedsednictví Královské spoleènosti a v roce 1858 šlechtický titul. Radil londýnské Národní galerii ohlednì èištìní a hlavnì zabezpeèení galerijních sbírek a v roce 1857 byl i poradcem stavební komise galerie. Své chemické a fyzikální pokusy zveøejnil v r. 1859 v díle „Pokusná bádání v chemii a fyzice“ (Experimental Researches in Chemistry and Physics). Roku 1860 vyšla jeho publikace „O rùzných silách v pøírodì a jejich vzájemný vztah“ (On the Various Forces of Nature and their Relation to each other). Popisoval v ní vztah mezi silou pøita¾livosti a soudr¾nosti, mezi soudr¾ností a chemickou sluèivostí, mezi chemickou sluèivostí a teplem. Dále psal o magnetismu a elektøinì a pak o vzájemných vztazích tìchto energií.
V roce 1861 vyšla jeho publikace „Chemická historie svíèky“ (Chemical History of Candle), co¾ byl zápis série šesti pøednášek pro dìti, která se stala klasikou nauèné literatury. V tém¾e roce vyšla série dalších jeho pøednášek „Kurz šesti pøednášek o rùzných silách ve hmotì a jejich vzájemném vztahu“ (A Course of 6 lectures on the various forces of matter and their relations to each other). Tého¾ roku byl nucen pøestat se všemi pøednáškami.
V roce 1862 se vzdal i místa správce laboratoøí v Královském institutu. Po Faradayovì smrti byl vydán jeho laboratorní deník; pokud o sobì psal, psal ve 3. osobì jednotného èísla – „vzal drát“ – apod. Poslední pokus, který v ¾ivotì udìlal, na jaøe 1862, nemìl z dùvodu nedostatku pøesnìjších pøístrojù ¾ádný výsledek – chtìl pùvodnì zjistit vliv magnetického pole na emisní spektrum plamene svíèky.
Jeho mentální schopnosti se pomalu vytrácely, poslední dva roky byly u¾ ¾ivoøením. Zemøel v Hampton Courtu 25. srpna 1867 a byl za pìt dní na to pohøben v západní èásti høbitova Highgate v Londýnì.
Jeho pomník je v Londýnì na Savoy Place a druhý – spíše moderní památník - je nedaleko místa jeho narození. Jsou po nìm pojmenovány nìkteré instituce i ulice. I my máme v Praze – Petrovicích jeho ulici. V Královském institutu je jeho muzeum obsahující jeho laboratoø a nìkteré z pøístrojù a pomùcek, které sám zkonstruoval.
Pomník na Savoy Place
Vedle ji¾ uvedených tøí zákonù, Faradayova jevu a Faradayovy klece byla na jeho poèest jednotka elektrické kapacity pojmenována farad.
Dobromila Lebrová
