Od r. 1841 do r. 1847 studoval v Paøí¾i na École normale supérieure, co¾ byla škola speciálnì zamìøená na vzdìlávání støedoškolských a vysokoškolských profesorù.
. Na takovou desku dal vrstvièku písku, rozechvìl ji pomocí ta¾ení smyèce na okraji a písek se pøeskupil do symetrických obrazcù; v místech stojatých vln bylo jeho zhuštìní nejvìtší. Seskupení písku na chvìjící se desce se nazývá „Chladniho obrazce“. Pokus v r. 1809 vidìl i císaø Napoleon Bonaparte a byl jím tak nadšen, ¾e po¾ádal o pøeklad popisu pokusu do francouzštiny.
Zní-li pouze jedna ladièka, ukazuje se na stínítku svìtlý prou¾ek buïto vodorovný nebo svislý, podle toho, která ladièka zní. Zní-li obì ladièky souèasnì, jejich pohyby se skládají a na stínítku se objevuje obrazec, který odpovídá jejich vzájemnému intervalu. Souhlasí-li oba tóny, uká¾e se na stínítku úseèka nebo elipsa nebo kruh. V pøípadì jiných intervalù vznikají zajímavé obrazce. Zále¾í pøedevším na pomìru kmitoètù obou vlnìní. Je-li to racionální èíslo, pak vznikají køivky, které jsou uzavøené. Také lze zjistit vzájemný posuv fází obou vlnìní.
Øíká se, ¾e pomocí tohoto pokusu dokázal Lissajous vidìt zvuk.
Lissajous vynalezl vibraèní mikroskop, který nazýval „phonoptometre“ - a další z význaèných akustikù, nìmecký fyzik a lékaø Hermann von Helmholtz (1821 - 1894) takový pøístroj sestrojil a pou¾íval pøedevším pøi svých fyziologických pokusech se sluchem a zvukem. Helmholtz o svém zkoumání napsal v r. 1863 knihu „Nauka o vnímání zvukù jako fyziologický základ pro teorii hudby“ (Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik), v nìm¾ Lissajouse citoval. Vibraèní mikroskop je na obrázku.
V pojednání Akademie vìd „Compes rendus“ vyšel v r. 1867 èlánek „Sur l’interfé-rence des ondes liquides“ (O interferenci vln kapalin).