Zapomnìli jsme? V prosinci 1941 se nad Protektorátem Èechy a Morava v tichosti pod rouškou noci rozevøely padáky. Dne 27. kvìtna 1942 parašutisté z operace Anthropoid spoleènì s dalšími parašutisty ze skupin Silver A, Out of Distance, Bioscop a Tin, a také s podporou domácího odboje, provedli atentát na zastupujícího øíšského protektora Reinharda Heydricha.
Øezník z Prahy, jak se tomuto vysoce postavenému nacistovi pøezdívalo, atentát pøe¾il, ale 4. èervna umírá na komplikace v dùsledku zranìní, které utrpìl pøi výbuchu granátu. Je vyhlášeno stanné právo, tzv. druhá heydrichiáda a v následujících dnech a týdnech je muèeno a popraveno oficiálnì 1585 obèanù Protektorátu, i kdy¾ skuteèný poèet obìtí bude násobnì vyšší. Dne 10. èervna jsou doslova vymazány z povrchu zemì Lidice, obec, je¾ s atentátem nemìla ve skuteènosti nic spoleèného, poèet obìtí dosáhne 340. O necelý týden pozdìji, 16. èervna, se další parašutista z výsadku Out of Distance, Karel Èurda, pøihlásí na pra¾ském gestapu a zradí. Nezná úkryt hledaných atentátníkù, ale zná dostatek kontaktních adres a lidí z Protektorátu pomáhajících odboji. Vlna zatýkání, bestiálního muèení a poprav zajistí okupaèní moci zbytek informací. U¾ o dva dny pozdìji je obklíèen kostel svatého Cyrila a Metodìje v Resslovì ulici v Praze, v jeho¾ kryptì se ukrývá sedm parašutistù. Ti pak bojují a¾ do nevyhnutelného konce. Proti 800 pøíslušníkùm SS a gestapa dr¾í kostel neuvìøitelných sedm hodin, ne¾ jim dojde munice. Poslední kulku si nechají pro sebe. Bìsnìní nacistické okupaèní moci nicménì nepolevuje a zatýkání pokraèuje mj. i na Pardubicku. Kapitán Alfréd Bartoš, velitel skupiny Silver A, spáchá sebevra¾du v bezvýchodné situaci 22. èervna. Obec Le¾áky na Chrudimsku postihne stejný osud jako Lidice o další dva dny pozdìji. Vysílal odsud do Londýna Jiøí Potùèek, s Josefem Valèíkem, padlým v cyrilometodìjském kostele, poslední èlen Silver A. Ale ani on neunikne svému osudu, vyèerpaný a všemi opuštìný, je zastøelený èeským èetníkem na zaèátku èervence za nejasných okolností (ve spánku / v sebeobranì?). Zatýkání, muèení, popravy a transporty do vyhlazovacích táborù èeských vlastencù, odbojáøù, pøíbuzných èi známých pokraèují dále…
Operace Anthropoid neboli atentát na Heydricha je fascinující, hrdinnou, tragickou a rozporuplnou událostí národních dìjin, jednou z nejzásadnìjších v tisíciletých dìjinách èeského národa. Na prvním místì si zaslou¾í ocenìní neuvìøitelné hrdinství všech, kteøí se na boji proti totalitnímu zlu podíleli, a» u¾ šlo o tuto akci èi øadu jiných, a» u¾ šlo o parašutisty, letce v bitvì o Anglii, vojáky v bitvì u Tobrúku èi (ne)obyèejné lidi a rodiny v Protektorátu, kteøí pomáhali, jak mohli, a èasto za to zaplatili ¾ivotem. Rozdíl mezi ¾ivotem a smrtí mohlo znamenat jedno pøespání, kousek chleba… Stateènost a mravnost tìchto hrdinù je nezmìrná, hodná obrovské úcty. Zavazuje. U parašutistických výsadkù je tøeba mít na pamìti i to, ¾e od zaèátku se jednalo o (prakticky) sebevra¾edné mise, co¾ nikdo nezastíral. V kostele svatého Cyrila a Metodìje polo¾ili ¾ivot za svobodu a vlast Jozef Gabèík (Anthropoid, roèník narození 1912), Jan Kubiš (Anthropoid, 1913), Josef Valèík (Silver A, 1914), Adolf Opálka (Out of Distance, 1915), Josef Bublík (Bioscop, 1920), Jan Hrubý (Bioscop, 1915), Jaroslav Švarc (Tin, 1914). Stovky dalších, kteøí jim pomáhali, zemøeli také.
Je nutné zmínit, kdo a proè akci pøipravil. Zahranièní odboj v Londýnì v èele s prezidentem Edvardem Benešem potøeboval, zjednodušenì øeèeno, udìlat „dojem“ na Spojence a odstranit mnichovskou dohodu a vznik Protektorátu, proto¾e obì události probìhly ještì pøed vypuknutím druhé svìtové války (rok, resp. pùl roku pøed útokem Hitlera na Polsko) a z hlediska mezinárodního práva byly v poøádku. Sice nemravné a neèestné, ale… v poøádku. Navíc mnichovskou dohodu èeskoslovenská vláda a tehdejší prezident Beneš (!) akceptovali, stejnì jako další prezident Emil Hácha souhlasil (co jiného také mohl udìlat?) s vytvoøením Protektorátu Èechy a Morava. Bylo tedy potøeba provést politický obchod. Kdy¾ nìco chci, musím nìco obìtovat. V tomto pøípadì lidské ¾ivoty. Ne jeden èi dva, ale rovnou tisíce. Není mo¾né se domnívat, ¾e by Beneš a spol., v relativním bezpeèí Londýna, nepoèítali s tím, jak krvavé, bestiální a rozsáhlé dùsledky pro obyvatele Protektorátu pøinese, pokud jejich akce uspìje. A i kdy¾ asi nikdo nekalkuloval s tím, ¾e nacisté zaènou srovnávat se zemí celé vesnice, tak to, ¾e vesmìs bezbranní civilisté budou umírat po tisících, muselo být všem, kdo o akci rozhodovali, jasné. Pøesto ji naplánovali a spustili. Nepøekvapí tedy, ¾e kdy¾ informace o misi Gabèíka s Kubišem prosákly mezi domácí odboj, tak se èást odbojáøù postavila na odpor a sna¾ila se nejprve Londýn a pak i samotné aktéry od èinu všemo¾nì odradit. Oni tu ¾ili, oni vìdìli, co pøijde i kdo za to zaplatí.
Dalším kamínkem do mozaiky tohoto pøíbìhu je samotná postava zastupujícího øíšského protektora Reinharda Heydricha. Nikomu se za války nepovedlo odstranit tak vysoce postaveného a vlivného pøedstavitele nacistického re¾imu. Heydrich patøil k naprosté špièce kolosu zla – èasto bývá oznaèován za mu¾e è. 3 po Hitlerovi a Himmlerovi, i kdy¾ sestavovat ¾ebøíèek bestií oblékajících se do lidské kù¾e se mù¾e jevit jako vcelku zbyteèné. Heydrich si za svou kariéru vyslou¾il øadu pøezdívek: Plavá bestie, Zlý bùh smrti, Èerný kat, Øezník z Prahy… Byl to mu¾, který zprùmyslnil smrt – byl organizátorem a architektem koneèného øešení ¾idovské otázky, jinými slovy, plánu na likvidaci jedenácti milionù evropských ®idù. Heydrich byl neskuteènì výkonný a efektivní – konference ve Wannsee, kde se genocida ®idù domluvila, pod jeho vedením trvala neuvìøitelnì krátkých devadesát minut a všechny zainteresované slo¾ky a úøady se mu na konci podvolily na slovo a do puntíku vìdìly, co se od nich oèekává. Kromì toho zalo¾il zpravodajskou slu¾bu SD a pozdìji se stal šéfem RSHA, Hlavního øíšského bezpeènostního úøadu. Zorganizoval také pøepadení vysílaèky v Gliwicích, záminky pro vypuknutí války, a po okupaci Polska se podílel na vyhlazovacích akcích proti polským elitám. Hitler ho vyslal do Protektorátu, aby potlaèil zdejší domácí odboj, a i zde Heydrich prokázal svou neutuchající píli a výsledky, a aèkoliv do Protektorátu pøijel na podzim 1941, na jaøe 1942 byl domácí odboj rozprášen a prakticky v troskách. A netajil se ani tím, ¾e Èeši v jeho oèích jsou podlidé a ¾e je tøeba prosadit koneèné øešení èeské otázky (tedy germanizace a vysídlení). Tì¾ko hledat vìtší ztìlesnìní zla a nebezpeènìjšího nepøítele. Osobnì je pro mì Heydrich mnohem vìtším reprezentantem pekla ne¾ amotný Hitler, proto¾e Hitler byl šílený, chaotický demagog, slaboch a hlupák, který – dnešními slovy – si umìl budovat dobré PR a politický marketing, ale nejvìtším nepøítelem nacistické mašinérie za války byl právì Führer, jeho totální neschopnost témìø ve všem kromì plamenných nenávistných projevù a souèasnì neukojitelná posedlost rozhodovat v¾dy úplnì o všem – dnešními slovy micromanagement – tedy v souètu naprosto katastrofální kombinace – naštìstí pro svìt tou¾ící ne¾ít ve stínu hákového køí¾e. Oproti tomu Heydrich byl vychytralý, lstivý, morbidnì praktický a takøka nezastavitelný. Být v èele Tøetí øíše Heydrich a ne Hitler, mohly se dìjiny ubírat úplnì jiným smìrem. Proto mìl-li být nìkdo vybrán za cíl atentátu v Protektorátu, nemohlo se políèit na vìtší rybu.
Filozofická otázka ale zní, kolik opravdových lidí musí zemøít, aby se svìt zbavil jednoho démona? A jsou jejich obìti (dobrovolné i nedobrovolné) ospravedlnitelné? Mohlo být Heydrichovo odstranìní i s vìdomím všech obìtí zavra¾dìných v dùsledku honby za parašutisty a pøízemní touze po pomstì stále ještì lidstvu prospìšné, proto¾e kdyby zùstal na¾ivu, znièil by ještì více ¾ivotù ne¾ po smrti? Naskýtají se i další otázky k úvaze. S jakými pocity se asi hlásili parašutisté do sebevra¾edných misí? Rozhodli se obìtovat úplnì vše – nejenom svùj souèasný ¾ivot, ale i svou budoucnost. Mohli stát stranou jako tucty dalších, uhýbat pohledem, nekonat nic a èekat, a¾ se bouøe pøe¾ene – a¾ to za nì vyøeší druzí. On se pøece v¾dycky nìkdo najde. Místo toho ten prapor zvedli. Vìdìli, ¾e to budou oni. Obìtovali nejen to, èím byli, ale i vše, èím se teprve mohli stát. Obìtovali své pøíbuzné a známé. Rodiny, které mìli, a rodiny, které teprve mohli zalo¾it. Pøesto to podstoupili, vesmìs mladí kluci na zaèátku ¾ivota, kteøí se náhle ocitli na jeho hrùzném konci. Šli bojovat proti Hitlerovi, za svobodu a budoucnost vlasti, jen¾e...
Následující vývoj ukázal, ¾e tyto cíle nesplývaly v jediný. Hitler byl sice pora¾en, ovšem jednu totalitu na našem území vystøídala druhá a to na dlouhých ètyøicet let. Naskýtá se proto další hypotetická otázka, zda by tito hrdinové obìtovali svùj ¾ivot, kdyby tušili, jak národ se svobodou draze vykoupenou jejich krví nalo¾í? Situace je o to tristnìjší a nepochopitelnìjší, ¾e zatímco v roce 1942 se uskuteèní Anthropoid se všemi svými dùsledky, tak u¾ v roce 1943 Edvard Beneš podepíše smlouvu se Sovìtským svazem o budoucí spolupráci obnovené ÈSR a SSSR. Dobrovolnì nás vèlení do sféry vlivu totalitního re¾imu a v letech 1945-1948 výraznì pøispìje k vcelku hladkému nástupu komunistù k moci a definitivnímu ovládnutí zemì. K vzestupu totality, bìhem ní¾ hrdinové druhé svìtové války budou èasto konèit v komunistických lágrech. To byl vdìk vlasti, kterého se doèkali ti, kteøí pøe¾ili. Mìl Beneš, který po pøijetí mnichovské dohody abdikoval na prezidentský úøad a opustil ÈSR, k uzavøení takové smlouvy vùbec mandát? A» u¾ právní èi morální?
Vyhnul bych se srovnávání zvrácených a nedemokratických ideologií, nespekuloval bych, zda je nìco horší, nìco lepší. Zlo je zlo. Stejnì tak není tøeba øešit, jestli projevy nenávisti vychází z politických, etnických, nábo¾enských, genderových èi jakýchkoliv jiných pohnutek. Nezále¾í na tom, zda se vra¾dí ve jménu politické ideologie èi nábo¾enského radikalismu, kvùli barvì pleti èi majetku. Zlo je prostì zlo. Prosím, nerelativizujme morálku ani nezpochybòujme základní lidské hodnoty. Nìkteré vìci jsou prostì pevné a nemìnné. Zlo zùstává zlem a nezále¾í na tom, jaké pou¾ívá symboly, barvy èi jaký vùdce stojí v jeho èele a jak sám sebe a svùj re¾im tituluje. Zlo není vìtší ani menší, zlo je to prostì zlo. A pøipadá mi, ¾e na toto v dnešní dobì krutì zapomíná. ®e se neuvìøitelnì podceòují reálné hrozby pro demokratickou, svobodnou civilizaci. ®e se neumíme èi nechceme vypoøádat se zlem, ¾e zapomínáme na hoøkou minulost, ¾e relativizujeme vìci, které relativizované být nesmí. A ¾e se tím nejenom zašlapává budoucnost dalších generací, ale špiní památka i tìch pøedchozích.
Most kapitána Bartoše v Pardubicích
V Pardubicích máme dostatek míst a památek pøipomínající hrdiny druhého odboje. Øada ulic nese jména po padlých parašutistech. Je tu ulice i most kapitána Bartoše, Jiøího Potùèka èi Valèíkova ze skupiny Silver A. Mù¾ete se projít ulicemi Jozefa Gabèíka èi Jana Kubiše sousedícími s ulicemi Adolfa Opálky, Josefa Bublíka a Jana Hrubého. Je tu ulice Lidická i Le¾ákù. Dosud stojí Larischova vila, kde byli dr¾eni a následnì popraveni obyvatelé Le¾ákù. Vznikl i lesopark Jiøího Potùèka s kamennými stélami pøipomínajícími jednotlivé parašutisty. Ve Smilovì ulici naleznete pamìtní desku v místech, kde kapitán Bartoš skonèil v bezvýchodné situaci svùj ¾ivot. V Pernerovì ulici pak dùm, v jeho¾ jednom bytì se ukrýval. Dokonce si mù¾ete stáhnout do mobilu aplikaci Geofun, která vás provede po stopách Silver A na Pardubicku. Existuje povedený film Silver A z èeské produkce. Tìch pøipomínek se tu nachází spousta, pøesto si kladu smutnou otázku, zda jsme nezapomnìli na hrdinství a poselství obìtí tìchto výjimeèných osob? Nejde jen o to znát jména z uèebnic dìjepisu a pojmenovat tak tu èi onu ulici, ale dostát jejich odkazu a nenechat jejich obì» pøijít vniveè. Proto¾e jejich èiny zavazují. K boji za svobodnou a demokratickou spoleènost a ¾ivot v ní.
Kdy se tedy lidstvo koneènì pouèí a pøestane se paktovat s nedemokratickými ideologiemi a totalitními re¾imy? Kolik obìtí a zmaøených ¾ivotù a generací ještì pøijde? A kdy¾ ne lidstvo, kdy se pouèí alespoò èeský národ?
Zapomnìli jsme?
