Niccolò Paganini, italský houslový virtuos, violista, kytarista a skladatel
(27. února 1782 - 27. kvìtna 1840)
Øíká se o nìm, ¾e byl nejvìtším svìtovým houslistou všech dob.
Frankfurtský houslista a dirigent a Paganiniho souèasník Karl Guhr (1787 - 1848) vypoèítal ještì za jeho ¾ivota všechny inovace, kterými Paganini svùj pøednes zdokonalil oproti pùvodní italské houslové škole, v ní¾ vycházel. Uèil se z poznatkù slavných italských houslových mistrù, pøedevším z Giuseppa Tartiniho (1692 - 1770) a Pietra Antonia Locatelliho (1695 - 1764).
Tato jeho vylepšení platí a¾ do dneška; jeho 24 capriccií opus 1 pro sólové housle (24 Capricci opus 1) je prý i zruènými a vrcholnými houslisty pova¾ováno za jednu z technicky nejt쾚ích skladeb, která byla kdy pro housle slo¾ena.
®ivot Paganiniho je spojen s mnoha historkami, pøedevším tajemného rázu. Za jeho ¾ivota se øíkalo, ¾e je spolèen s ïáblem, proto¾e nikdo by tak nezahrál. ®e pou¾ívá èerné magie a jeho housle jsou opatøeny strunami z lidských støev a ¾e zabil svou ¾enu - pøes to, ¾e nikdy nebyl ¾enat - a svou milenku a jejich duše právì pomocí èerné magie pøipoutal ke svým houslím. Býval pro svùj démonický vzhled a nezvyklou virtuozitu své hry nazýván „ïáblùv synek“ nebo „èarodìjnický spratek“.
Je známo, ¾e dámy, které slyšely jeho hru, omdlévaly; on sám prohlásil: „Nejsem hezký, ale kdy¾ mne ¾eny slyší hrát, plazí se mi k nohám.“
Jeho ¾ivot byl plný vrcholù slávy, ale na druhé stranì jeho skutky byly odsuzovány; byl zbo¾òován a mìl mno¾ství milenek, ale tu pravou nenašel; pocity uspokojení ze slávy kazily záchvaty depresí a mnohých dalších vá¾ných chorob, z nich¾ nìkteré byly vrozené nebo získané v mládí a jiné získal svým neurovnaným zpùsobem ¾ivota. Nicollò Paganini se narodil 27. února 1782 v Janovì v tehdejší ulici Via Fossa del Colle, nyní Corso Paganini. Jeho otec Antonio byl pomocný dìlník v docích, maminka se za svobodna jmenovala Teresa Bocciardo a umìla dobøe zpívat. Niccolò byl tøetím z jejich šesti dìtí. Z nìjakých dùvodù ale po nìjakou dobu svého ¾ivota Paganini udával rok svého narození 1784, co¾ se uvádìlo po celé devatenácté století. Bylo ale prokázáno, ¾e se narodil v roce 1782.
V roce 1786 byl vá¾nì nemocen, mìl neštovice, které ještì zkomplikovala encefalitida. Nìkteré úvahy jsou o tom, ¾e to bylo pøíèinou dalších chorob, které souvisely pozdìji s jeho vzhledem.
Otec Nicollùv, Antonio, si pøivydìlával jako hráè na mandolínu, na kterou zaèal uèit i svého syna. Uèil ho ze zaèátku ale i høe na housle a proto¾e poznal jeho nadání, doufal, ¾e bude pomáhat pøi ob¾ivì rodiny, tak¾e ho na dlouhé hodiny zavíral i o hladu a nutil cvièit. Nicollò se také ještì v dìtském vìku uèil hrát na kytaru. V roce 1792 mìl prvního uèitele Giovanniho Cervetta.
Poprvé vystoupil na veøejnosti jako zázraèné dítì v Janovì na jaøe v roce 1794 s velkým úspìchem. Hrál a v chrámì di San Filippo Neri. Tého¾ roku hrál ještì v janovské katedrále. V létì roce 1795 uvedl v janovském divadle Teatro San Agostino své variace „Variazioni sulla Carmagnola“, kdy spolu s ním úèinkovala významná italská sopranistka Teresa Bertinotti (1776 - 1854). Bylo to jeho první vystoupení na pódiu. V roce 1796 hrál v domì významného janovského šlechtice - markýze Giana Carla di Negro (1769 - 1857), kdy ho slyšel významný francouzský skladatel a houslista Rodolphe Kreutzer (1766 - 1831), který tento zá¾itek uvedl ve svých vzpomínkách. - Kreutzer byl Beethovenovým pøítelem a na jeho jméno upomíná slavná Beethovenova houslová sonáta A dur, opus 47, zvaná „Kreutzerova“. Jména „Kreutzerova sonáta“ podle Beethovena u¾il i Lev Nikolajeviè Tolstoj (1828 - 1910) pro svou novelu o podøízenosti ¾en v man¾elství, která vzbudila polemiku velkého obdivovatele jak Beethovena tak Tolstého - francouzského spisovatele a myslitele Romaina Rollanda (1866 - 1844).
Jako Paganiniho uèitelé jsou uvádìni rùzní houslisté z Janova a z Parmy - Giovanni Costa, Gasparo Ghiretti, Francesco Gnecco (1769 - 1810) a Alexandro Rolla (1757 - 1841), který mìl v roce 1795 v Parmì prohlásit, ¾e on ho u¾ nemù¾e nic nauèit. Niccolò se tedy uèil sám podle rùzných skladeb významných italských mistrù a hrával dennì nìkdy i patnáct hodin. V roce 1796 úèinkoval ve Florencii.
Na prvním koncertním turné spolu s otcem navštívili v roce 1797 Parmu, Milán, Boloòu, Pisu a Livorno. Zde získal další poznatky pro své hudební vzdìlání, pøedevším to bylo v Parmì. Vedle Ghirettiho ho tam uèil skladbì skladatel Ferdinando Paër (1771 - 1839). Pod jejich ohledem slo¾il dva houslové koncerty, které jsou dnes ztracené a které mladý Paganini sám provedl v Teatro Farnese v Parmì. Bylo to v dobì vpádu napoleonských vojsk a Janov byl tehdy obsazen. Rodina se pøemístila do nedalekého Romairone.
Z roku 1800 je známo, ¾e v prosinci koncertoval v Modenì a hrál pøed Kreutzerem a dalším významným francouzským houslistou a skladatelem Pierrem Rodem (1774 - 1830). Tehdy pøedvedl své „Španìlské fandango“ (Il fandango spagnolo), napodobující hlasy ptákù, co¾ byla skladba, kterou pozdìji na svých turné rád hrával. Je také známo, ¾e v r. 1801 koncertoval v Lucce, pøièem¾ jeden z koncertù byl zajímavý tím, ¾e na mìl na houslích violoncellové struny a hrál i vìtším smyècem - prý na protest, snad proti otci... Nakonec ho pøi dalším koncertování místo otce doprovázel starší bratr Carlo, také houslista.
V Lucce zùstal a podle nìkterých pramenù byl jmenován primáriem místního orchestru. Existují odtud rùzné historky z jeho ¾ivota, ¾e prý prohrál v kartách své housle, ¾e dostal pùjèeny od bohatého obchodníka jménem Pierre Livron vzácné housle, které zhotovil vìhlasný houslaø Bartolomeo Guarneri del Gesu (1698 - 1744), a svým koncertem tak Livrona nadchl, ¾e mu housle po koncertì daroval. Paganini je pojmenoval „Cannone Quarnerius“ a velice si je oblíbil. Podle jiných zdrojù byly tyto vzácné housle cenou za houslovou soutì¾. Ale to, ¾e „Canonne Quarnerius“ byly housle od Livrona, se cituje i v pramenech Spoleènosti pøátel Paganiniho (Associazione Amici di Paganini) v Janovì.
Jeho úspìchy byly podmínìny jeho nadáním a pílí, ale v nemalé míøe také jeho tìlesnou anomálií. Vzhledem k vrozené chorobì se domnívají dnešní vìdci, ¾e trpìl Ehlers-Danlosovým nebo Marfanovým syndromem, co¾ je porucha kloubního vaziva, vèetnì zvìtšení rozsahu kloubù, ne¾ je bì¾nì obvyklé. V dùsledku této choroby mìl také velmi dlouhé prsty. Øíkalo se, ¾e Paganini byl schopen toèit zápìstím na všechny strany a dokázal obsáhnout levou rukou i tøi oktávy najednou, ani¾ by rukou posunul. - Ovšem Paganiniho souèasník, paøí¾ský lékaø Francesco Benatti (1782 - 1840), který byl nejdøíve barytonistou a pak se stal specialistou na krèní choroby, poukazoval na to, ¾e délka Paganiniho prstù je obvyklá...
Vedle slávy vynikajícího houslisty mìl v té dobì Paganini i „slávu“ velmi pochybnou - byl pova¾ován za náru¾ivého hráèe a suknièkáøe, co¾ prý byly vlastnosti, které mìl po otci. Vydìlával hodnì, ale vše utratil se ¾enami a v kartách.
Koncem roku 1801 náhle zmizel. Doposud se nepodaøilo vypátrat, kde se další tøi roky pohyboval. Informace ale jsou dost podobné, - ¾e se pozdìji zmínil, ¾e tuto dobu pro¾il v Toskánsku na zámku u jakési šlechtièny z Luccy, kde se zotavoval a zdokonaloval se ve høe na kytaru tak, ¾e ji potom zaøadil i do svých skladeb. Nìkteré prameny urèují za místo jeho pobytu Livorno. - Skládal i houslové skladby.
V roce 1805 byla Lucca pøipojena k napoleonské Francii a Napoleon Bonaparte (1769 - 1821) podstoupil Luccu a její okolí své sestøe Elise Baciocchi (1777 - 1820). Paganini se stal houslistou pøi dvoøe Baciocchiù, hrál v orchestru i ve smyècovém kvartetu, pøièem¾ zároveò uèil Elisina man¾ela Feliceho Baciocchiho (1792 - 1841) høe na housle. Dostal i èestný titul kapitána. - Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e pøi jeho høe Elisa omdlévala a ¾e Paganini nebyl na jejim dvoøe pouze muzikantem, ale ¾e byl milencem paní velkovévodkynì. Organizoval celý hudební ¾ivot Luccy. Tehdy s ním v orchestru hrál i bratr Carlo. Pro tento rok je pøipomínáno jméno Eleonory Quilici, do ní¾ se zamiloval, ale dále se o ní ¾ivotopisci nezmiòují. V roce 1807 se Elisa Baciocchi stala toskánskou velkovévodkyní a její dvùr se pøestìhoval do Florencie, vèetnì Paganiniho.
Vìtšinu svých nejslavnìjších dìl stvoøil Paganini v této dobì. Napsal ale také skladbu „Le Streghe“ (Rej èarodìjnic), co¾ byly variace pro housle a orchestr na balet rakouského skladatele Franze Xavera Süssmayra (1766 - 1803) „Il Noce di Benevento“ (Oøešák z Beneventa), v nìm¾ se to èarodìjnicemi jen hem¾ilo. Napsal také sonáty na oslavu Napoleona a jeho rodiny „Sonáta Napoleone“ s variacemi na 4. strunì pro housle a orchestr“ v roce 1805 a v roce 1810 napsal další oslavnou „Sonátu Marie Luisa s variacemi na 4. strunì pro housle a orchestr“.
Podle nìkterých zdrojù se Paganini zaplétal do skandálù a intrik a tak se roku 1809 z dvorního ¾ivota vyvázal a vrátil se k dráze hudebníka na volné noze, dokonce se opìt snad na nìjakou dobu ztratil. Jiné prameny uvádìjí, ¾e se stáhl z oèí veøejnosti z dùvodu nemoci. Zatím byl znám pouze v severní Itálii, ale ji¾ si ho zaèali všímat rùzní jeho konkurenti. Nejèastìji mezi nimi bývají jmenováni francouzský houslista a skladatel Charles Philippe Lafont (1781 - 1839) a nìmecký skladatel Ludwig Spohr (1784 - 1859), který ho pak pøi evropském turné znaènì zkritizoval.
V roce 1810 hrál v Livornu, Lucce, Cesenì a Rimini a z roku 1813 je znám jeho koncert v divadle La Scala i na jiných místech v Milánì. V roce 1814 byl nazpìt v Janovì, ale mìl vá¾né starosti pøíštího roku, kdy byl ob¾alován a snad i dokonce na nìjakou dobu uvìznìn pro únos patnáctileté nebo dokonce mladší Angeliny Cavanna. Rodinì dívky musel za to zaplatit velkou sumu. Soudní vyrovnání trvalo dva roky. Ji¾ v této dobì uzavøel pøátelství s právníkem Luigim Guglielmem Germim (1786 - 1870), který mu i pozdìji radil v dalších právních otázkách. V roce 1814 se seznámil s hudebním skladatelem Gioachinem Rossinim (1792 - 1868), se kterým uzavøel pøátelství, a na nìkteré Rossiniho skladby slo¾il variace. Rossini prý prohlásil, ¾e kdy¾ slyšel Paganiniho hrát poprvé, breèel jako sentimentální nìmecká slu¾ebná.
V roce 1816 zemøel Paganiniho otec Antonio, pro kterého prý pøíliš netruchlil, ale za to mìl starost o maminku, která byla tehdy vá¾nì nemocná. Z r. 1817 jsou jeho slavná „Capriccia“, i kdy¾ jsou i zmínky, ¾e je napsal u¾ na dvoøe vévodkynì Elisy Baciocchi.
V roce 1818 mìl koncerty v Turinì a Piacenze a setkal se poprvé s polským houslistou a skladatelem Karlem Lipiñskim (1790 - 1861).
V letech 1819 a¾ 1821 koncertoval Paganini v Øímì. Neapoli a Palermu. V Øímì se setkal s francouzským malíøem Dominique Ingrésem (1780 - 1867), který nakreslil jeho portrét - viz obrázek. Zde nejsou patrny ¾ádné vzhledové nápadnosti.Tento obraz je nyní v Louvru.
Potkal také tehdejšího význaèného politika - kní¾ete Klemense Metternicha (1773 - 1859)
V roce 1820 vydal italský hudební nakladatel Ricordi jeho 24 capriccií. Rovnì¾ Paganini dirigoval v Øímì Rossiniho operu „Mathilde di Shabran“, proto¾e pùvodnì pozvaný dirigent náhle zemøel.
V letech 1822 a¾ 1823 trpìl hlubokou depresí, která byla zpùsobena tím, ¾e se dozvìdìl, ¾e je naka¾en obávanou pohlavní chorobou - syfilidou. Od roku 1820 byl v marné péèi lékaøù, kteøí spíše na nìm vydìlávali, ne¾ by našli pøíèinu jeho obtí¾í. Zmìnil se podstatnì i jeho vzhled - hlubokými vráskami a sinalou pletí se stal dokonce odpudivým. - Byl hubený, s tenkými rty, s èernými vlnitými vlasy.
Nakonec mu záva¾nou chorobu diagnostikoval a léèil tehdejší významný italský lékaø Siro Borda (1731 - 1824), který se na syfilidu specializoval. Tehdejší aspoò trochu úspìšná léèba spoèívala v podávání preparátù ze rtuti a po¾ívání opia, co¾ ještì zhoršovalo duševní stav a ovlivòovalo celý organismus. S matkou se pøestìhoval do Milána. Tehdejší jeho koncerty byly vìtšinou dueta houslí a kytary. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se v té dobì setkal s Antonií Bianchi, do které se zamiloval. Nìkdo uvádí, ¾e byla zpìvaèkou, jiní uvádìjí, ¾e byla taneènicí. Pocházela z Cernobbia u jezera Como a v dobì jejich seznámení mìla anga¾má v divadle Teatro San Samuele v Benátkách, co¾ bylo divadlo, kde se hrály nìkteré Rossiniho premiéry. Jiné prameny uvádìjí, ¾e se s Antonií setkal u¾ v dobì své první deprese, kdy mìl oplétaèky se soudem kvùli únosu nezletilé. S Antonií pak nìjakou dobu ¾il i cestoval. Zøejmì jejich vztah byl dost bouølivý, proto¾e se cituje, ¾e mu pøi nìjaké ¾árlivé scénì Antonia rozbila jedny z jeho drahocenných houslí.
Po recitálech v Milánì a Janovì v roce 1824 s ní odcestoval i do Benátek a Terstu. Z Janova byla jeho známost s houslistou a skladatelem Ernestem Camillem Sivorim (1815 - 1894), který se stal jeho ¾ákem a kterému slíbil napsat skladbu pro „Camillina“. V pozdìjších letech byl rád, ¾e mu pøedal své zkušenosti i metody a ¾e se doèkal i jakéhosi jeho úspìchu.
V roce 1824 vznikla „Vojenská sonáta, variace na 4. strunì na ´Non piu andrai´ z Mozartovy „Figarovy svatby“ (posmìšná árie Figarova vùèi Cherubínovi).
V roce 1825 cestoval po Neapoli a Palermu, kde se 23. èervence 1825 narodil jeho jediný syn Achille Ciro Alessandro Paganini: O jeho synovi je známo jen to, ¾e mìl potom dva syny a dceru.
Po narození syna zaèal Paganini plánovat turné po Evropì a více koncertoval. Pøi svých vystoupeních pou¾íval Paganini rùzných trikù - známá byla hra na strunì G, nejni¾ší, pøièem¾ ostatní pøípadnì popraskaly bìhem hry, co¾ bylo pravdìpodobnì pøipraveno. Tvrdí se, ¾e za svùj ¾ivot zpøetrhal více ne¾ jeden tisíc houslových strun. Hrál napøíklad pizzicato levou rukou mezi prstokladem, u¾íval dvojité fla¾olety (jemné doteky na strunu, které zpùsobují alikvótní tón), hrál na rozladìných houslích a mnohé jiné. Svou hru na strunì G ostatnì zakomponoval do své skladby „Moj¾íšova fantazie pro strunu G“ (Mose Fantasia). V roce 1827 se po koncertech v Neapoli vrátil do Øíma, kde mu pape¾ Lev XII. propùjèil Øád zlaté ostruhy (Ordine dello Speron d'Oro). Projí¾dìl opìt italská mìsta Livorno, Boloòu, Janov, Milán a Turín, kde koncertoval, a Antonia se synkem ho doprovázela.
V roce 1828 se Paganini vydal na své evropské koncertní turné. Bylo to cosi nového, aby turné podnikl sólový hudebník bez jakéhokoliv dalšího hudebního doprovodu. -Zaèal na jaøe 1828 ve Vídni a koncertoval zde a¾ do èervence. Velmi pilnì pracoval a tìlesnì se vyèerpal, proto¾e byl schopen v deseti mìsících uspoøádat sto padesát koncertù. Ve Vídni slavil úspìch na svých koncertech, kde Antonia Bianchi spoluúèinkovala jako zpìvaèka. Rakouský císaø František I. (1768 - 1835) ho jmenoval svým „komorním virtuosem“ a udìlil mu medaili svatého Salvátora. Ve Vídni se Paganini stal tématem èíslo jedna. Módní èasopisy se zaobíraly jeho zpùsobem ¾ivota, tradovaly se rùzné tajuplné historky, mluvilo se o jeho spojení s ïáblem; lahùdkáøské a cukráøské speciality, stejnì jako módní zbo¾í dostávaly pøízvisko “à la Paganini“, na spotøebním zbo¾í byly jeho portréty.
Ve Vídni ho slyšel mladý èeský houslista Josef Slavík (1806 - 1833), zapamatoval si na koncertu „Zvonkové rondo“ (La Campanella) z houslového koncertu b moll a to pak Paganinimu zahrál. Paganini mu prý øekl: „Quand vous jouez, le monde tremble“. (Kdy¾ hrajete, svìt se chvìje.). Tento citát je na vyšehradském Slavíkovì náhrobku. Na druhé stranì slavný rakouský skladatel Franz Schubert (1797 - 1828) ho slyšel hrát tìsnì pøed svou smrtí a prohlásil: „Slyšel jsem v tom zpívat andìla“. Ve Vídni se Paganini s Antonií Bianchi rozešel a vyøídil si pøedání syna Achillea do své péèe. - Poruèenství udìlil vídeòský magistrát. - Antonii nakonec odkázal Paganini ve své poslední vùli velmi skromný obnos.
Pro velké zdravotní potí¾e musel turné po odjezdu z Vídnì pøerušit, ze zdravotních dùvodu odcestoval v srpnu 1828 do Karlových Varù, kde mìl dva koncerty a kde poznal skladatele Jana Nepomuka Hummela (1778 - 1837). Hummel jako vzpomínku na Paganiniho vystoupení napsal skladbu „Fantasia for piano C Dur - Souvenir de Paganini“. V øíjnu ho postihl zánìt okostice a v Praze mu operovali spodní èelist. K jeho ïábelském vzhledu pøibyly ještì vpadlé tváøe a ¾ádné dolní zuby. Seznámil se zde s profesorem historie Juliem Schottkym a povìøil ho napsáním svého ¾ivotopisu. ®ivotopis byl vydán pak v Praze pod názvem „Paganini´s Leben und Treiben“ (Paganiniho ¾ivot a shon). Slo¾il zde nìjaké skladby pro housle a kytaru. V Praze mìl Paganini v prosinci 1828 šest koncertù. Vzhledem k zdravotním problémùm v Praze velký úspìch nemìl, ale byl pro zmìnu srovnáván èi pova¾ován za „Vìèného ®ida“.
V lednu 1829 zaèal svoji úspìšnou pou» po nìmeckých mìstech. Zaèal v Drá¾ïanech, ètrnáct koncertù mìl v Berlínì a stavil se také ve Frankfurtì nad Mohanem. Tam se setkal s nìmeckým skladatelem Robertem Schumannem (1810 - 1856) a slyšela ho i budoucí Schumannova ¾ena, malá Clara Wieck (1819 - 1896). Byl jmenován od pruského krále Friedricha Wilhelma III. (1770 - 1840) dvorním kapelníkem. Setkal se se svým krajanem Gasparem Spontinim (1774 - 1851), který byl v té dobì šéfdirigentem Berlínské dvorní opery, a se skladatelem Giacomem Meyerbeerem (1791 - 1864). Básník Heinrich Heine (1797 - 1856) se o jeho høe zmiòoval ve svých básních. Tehdy také Karl Guhr ho peèlivì sledoval a uveøejnil všechny Paganiniho inovace houslové hry, co¾ bylo pøelo¾eno do mnoha jazykù. Renomovaní kritici se více ne¾ na jeho hru soustøeïovali na jeho zjev. Dá se i pøedpokládat, ¾e svého zjevu nìkdy Paganini vyu¾íval èistì reklamnì, vèetnì všech tajuplných historek o svém ¾ivotì i høe.
Od kvìtna do èervence koncertoval Paganini v Polsku, kde navštívil Varšavu, Poznaò a Vratislav. Ve Varšavì vznikla sonáta „Varsovia“. V Polsku se opìt setkal s Lipiñskim, kterému vìnoval svá “Tøi capriccia pro housle sólo“, a také s Frédericem Chopinem (1810 - 1847). Chopin po setkání slo¾il „Souvenir de Paganini“ (Vzpomínka na Paganiniho), kterou¾to skladbu ale neuveøejnil. Paganini úèinkoval také pøi korunovaci ruského cara Nikolaje I. (1796 - 1855) polským králem.
V srpnu a v záøí 1829 koncertoval opìt ve Frankfurtu, kam se ještì nìkolikrát vrátil, proto¾e tam zanechal v péèi laskavé hospodynì svého synka, a kde ho slyšel i Goethe, který se dokonce vyjadøoval k jeho ïábelskému zjevu: : „Nikoliv,... Mefistofeles je více záporná bytost, ale projevuje se rovnì¾ pozitivním pùsobením.... U Paganiniho se to projevuje ve vysokém stupni, kterým také poskytuje svìtu tak velký dojem.“ Nìmecký básník Ludwig Börne (1786 - 1837) popisoval Paganiniho koncert takto: „Je to nebeské a ïábelské nadšení. Nikdy jsem v ¾ivotì nic takového neslyšel.“ V Nìmecku hrál ještì v Mnichovì, Mohuèi, Darmstadtu, Halle, Lipsku, Magdeburku, Halberstadtu, Dessau, Výmaru, Erfurtu, Norimberku, Stattgartu, Karlsruhe, Brunšviku, Mannheimu, Hanoveru a Wiesbadenu. Pøes Štrasburk dojel na jaøe 1830 do Paøí¾e. V Paøí¾i se setkal s Rossinim, hudebními skladateli Paërem, Luigim Cherubinim (1760 - 1842) a operními pìvkynìmi Giudittou Pastou (1794 - 1865) a Marií Malibran (1808 - 1836).
V Paøí¾i ho pøedcházela pro zmìnu zase povìst, ¾e se nauèil tak bravurnì hrát, kdy¾ byl dlouho zavøen v jakési hladomornì. Paøí¾ané ho také spojovali s tajemným mágem Alessandrem hrabìtem Cagliostrem.
A¾ teprve v Paøí¾i mu nabídl královský londýnský impresário Pierre Laporte, aby pokraèoval ve svém turné i po Velké Británii. V bøeznu a v dubnu 1831 mìl Paganini v Paøí¾i celkem dvanáct koncertù. V Paøí¾i opakoval svùj vídeòský triumf - i kdy¾ vstupné bylo vysoké, jeho koncerty byly v¾dy vyprodány. Byly také místy schùzek paøí¾ské kulturní smetánky. Setkávali se na nich napøíklad básník Théophile Gautier (1811 - 1872), spisovatelka George Sandová (1804 - 1876), muzikolog, skladatel a hudební kritik Castil-Blaze (1784 - 1857), belgický muzikolog a skladatel François-Joseph Fétis (1784 - 1871), skladatel Jacques Fromental Halévy (1799 - 1862). - Fétis ale byl vùèi Paganinimu nemilosrdný - oznaèoval jeho koncerty za diletantské. - Jeho koncert navštívil také malíø Eugéne Delacroix, který ho také namaloval. - Pro zajímavost - Ingrés, který nakreslil Paganiniho døíve, byl Delacroixovým velkým kritikem.
Paganini ale také obchodnì vyu¾íval své povìsti i svého zjevu - na koncerty jezdil v èerném koèáøe, který byl ta¾en ètyømi vraníky, byl v¾dy èernì obleèen, pøi koncertì se zvláštnì kolébal zepøedu dozadu, nìkdy hrál a mìl oèi v sloup, èeho¾ všeho si pochopitelnì všimali pøedevším zápornì naladìní kritikové. Mluvilo se o èarodìjném pùsobení na publikum, o démonických vlastnostech houslistových.
V èervnu, v èervenci a srpnu 1831 hrál Paganini v Londýnì, pak v Cheltenhamu a Norwichi. Následovaly v záøí koncerty v Irsku - v Dublinu, Corku a Limerichu, kde ho pøedcházela povìst, ¾e se plavil s Bludným Holanïanem. V øíjnu hrál ve Skotsku v Edinburku. V prosinci hrál v Brightonu a Bristolu. Opìt byly všechny jeho koncerty vyprodány a setkal se s velkým úspìchem. Z Paganiniho byl bohatý èlovìk a proto po¾ádal svého právníka a zároveò pøítele Germiho, aby mu v Itálii koupil nedaleko Parmy vilu. Doufal, ¾e tam bude moci nabírat sil. Po svém návratu do Itálie se mohl u¾ pøestìhovat do vily Gaiony.
V zimì 1832 hrál ještì ve Velké Británii - v Leedsu, Manchesteru, Liverpoolu, Birminghamu a Chesteru a vrátil se do Paøí¾e.
Tehdy ho slyšel Franz Liszt (1811 - 1886) a byl nadšen. Prohlásil prý: "Quel homme, quel violon, quel artiste! Dieu, que de souffrances, de misères, de tortures dans ces quatres cordes!" (Jaký to èlovìk, jaký umìlec, jaké housle! Bo¾e, jaké utrpení, jaké neštìstí, jaké trápení je v tìch ètyøech strunách!). Rozhodl se pod dojmem Paganiniho hry, ¾e dosáhne stejného mistrovství v klavírní høe. Pozdìji pøi vzpomínce na Paganiniho pøednes napsal Liszt šest „Velkých Paganiniho etud“ (Grandes Études de Paganini) pro sólový klavír.
V letech 1832 a¾ 1833 støídal Paganini pobyty v Paøí¾i a v Anglii. Zamiloval se do dcery svého doprovázeèe na klavír Charlotte Watson a uva¾oval o spoleèném útìku do Francie. Podle nìkterých zpráv se s ní domluvil, ale prozradilo se to a místo ní pøišel její otec, co¾ zpùsobilo skandál, pøetøásaný v tisku. Bylo to ale také v dobì, kdy øádila po Evropì cholera, pøed ní¾ pøeci jen nìkdy musel prchnout a zmìnit okam¾ité plány.
Na jaøe roku 1834 mìl ještì koncerty v Amiensu, Bruselu, Londýnì a Liverpoolu. Pøepínal ale své síly a zaèínalo být znát, ¾e je u¾ za svými umìleckými mo¾nostmi. Honil se za penìzi a zaèal být lakomý, i kdy¾ ale napøíklad zadlu¾enému francouzskému hudebnímu skladatelovi Hectoru Berliozovi (1803 - 1869), s kterým se velice spøátelil, vìnoval v roce 1838 velkou finanèní èástku. U Berlioze si objednal v roce 1834 symfonii „Harold v Itálii“ s violovým sólem, která se mu velmi líbila, ale kterou však nikdy nehrál.
V Paøí¾i byl léèen na tuberkulózu hrtanu, nìkteøí ¾ivotopisci se domnívají, ¾e šlo o rakovinu nebo o dùsledky syfilidy, a v létì 1834 se rozhodl k návratu do Itálie. Vracel se velmi bohatý s cennou sbírkou mistrovských houslí a také velmi nemocný.
Na podzim roku 1835 se na nìj obrátila vdova po Napoleonovi, bývalá francouzská císaøovna, nyní s titulem Marie Luigia, velkovévodkynì Parmská (1791 - 1847), aby se zúèastnil práce umìlecké komise v místním divadle Teatro Farnese, pro kterou Paganini vytvoøil urèitý projekt. Byl tam jak houslistou, tak dirigentem. Tohoto roku napsal „Moto perpetuo“ (Neustálý pohyb) a variace na oblíbenou janovskou melodii „barucabu“ - „60 variací na barucabu pro housle a kytaru“. „Barucabu“ vìnoval svému pøíteli Germimu.
Ale v dùsledku intrik a odporu dalších místních osobností se z funkcí v komisi u¾ v roce 1836 podìkoval, odcestoval do Turína a sna¾il se zajistit dìdictví pro svého syna. Zde zahrál svùj poslední koncert. Po krátkém pobytu a nìkolika koncertech v roce 1837 v Nice a Marseiille se vrátil do Janova, aby sepsal svoji poslední vùli.
Dal se v Paøí¾i dohromady s pochybnou zábavní spoleèností, která plánovala jakýsi zábavní park s kasinem, èemu¾ hráè Paganini podlehl. Ale podnik byl velice ztrátový a aby dostál svým závazkùm, musel Paganini prodat i nìkteré ze svých drahocenných nástrojù, které pak obtí¾nì vykupoval zpìt. V Paøí¾i zkoušel také všechna mo¾ná léèení vèetnì homeopatie. Dostal se i do rukou rùzných šarlatánù.
V roce 1838 byl prý pøítomen i premiéøe Berliozova „Harolda v Itálii“, kde sólo hrál francouzsko-nìmecký houslista Christian Urhan (1790 - 1845), ale u¾ v dùsledku svého onemocnìní hrtanu nemohl skoro mluvit. Podle nìkterých zdrojù se koncertu ani nemohl zúèastnit.
Po krachu „Kasina Paganini“ se jeho nemoc ještì zhoršila, proto¾e ho opustili i pøátelé a jeho deprese se prohloubily. V roce 1839 cestoval do Marseille, ale u¾ nebyl schopen hrát; vìnoval se tedy spolu s milánským violoncellistou Vincenzem Merighim (1795 - 1849) obchodu s hudebními nástroji. U¾ se dorozumíval vìtšinou písemnì. V roce 1840 po krátkém pobytu v Janovì odcestoval do francouzského Nice, kde doufal, ¾e se jeho zdraví zlepší. Ale u¾ nemohl vùbec mluvit a zdraví se stále zhoršovalo a po velkém utrpení 27. kvìtna 1840 zemøel.
Proto¾e - mo¾ná v dùsledku nemo¾nosti mluvit - odmítl knìze k poslednímu zaopatøení, byl mu odepøen køes»anský pohøeb do posvìcené pùdy. Dlouho bylo jeho tìlo na patologii nemocnice v Nice, pak bylo ve Ville Franca. Po pìti letech dosáhl jeho syn u pape¾e svolení, aby byly Paganiniho ostatky pochovány ve vsi, kde byla vila Gaiona.
A tak nakonec bylo jeho tìlo pohøbeno na høbitovì v Parmì a¾ v roce 1876, ale po rekonstrukci høbitova byly jeho pozùstatky pøemístìny do nového hrobu s novým náhrobkem na nový høbitov v roce 1896. Je tedy pochován na høbitovì Della Villetta v Parmì.
Jeho nástroje i jeho jmìní zdìdil jeho syn Achilles.
Vedle u¾ uvedených skladeb napsal mnoho skladeb hlavnì pro housle a kytaru, ale i pro violu. Z jeho skladeb jsou nejdùle¾itìjší houslové koncerty, kterých je šest, dále houslové sonáty, kterých napsal dvanáct, a dvanáct kvartetù pro housle, violu, violoncello a kytaru. Rukopisy jeho skladeb jsou ulo¾eny v øímské knihovnì Biblioteca Casatense. Jeho housle „Cannone Quarnerius“ jsou ulo¾eny v muzeu Palazzo Tursi v Janovì. V jeho skladbách nacházeli inspiraci - vedle ji¾ vyjmenovaných - ještì mnozí další skladatelé, napøíklad nìmecký skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897), ruský skladatel Sergej Rachmaninov (1873 - 1943), polský skladatel Witold Lutos³awski (1913 - 1994). Franz Lehár (1870 - 1948) napsal operetu „Paganini“.
Na Paganiniho poèest je ka¾doroènì od roku 1954 v jeho rodném Janovì poøádána houslová Paganiniho soutì¾ pro houslisty mladší 34 let. V roce 1989 byl natoèen v Nìmecku film „Paganini“ za re¾ie nìmeckého herce Klause Kinského, který hrál také hlavní úlohu. ®ivot Paganiniho je pøíkladem toho, co je mo¾né pro¾ít - od vrcholù pøes pády a¾ na dno. Proto asi dokázal zahrát tak, ¾e prý jeho hudba dìlala ze zbabìlcù hrdiny a hrdinùm pøistøihávala køídla, ¾e i stateèní mu¾ové plakávali.
