Pøiznám se, ¾e Velikonoce jsem nemívala moc ráda. K Velikonoènímu pondìlí toti¾ od èasného rána patøívaly prùvody známých i neznámých bytostí mu¾ského rodu, mezi kterými moje maminka, trochu škodolibì pro mne vytipovala v¾dy nejménì deset ¾enichù, a tím mì pøivádìla postupnì k šílenství. Cílem koledníkù bylo za ka¾dou cenu dobýt náš dùm jako pevnost z druhé svìtové války, vyhledat mì, zmlátit mì a pak se poøádnì opít. Následnì olemovat zpáteèní cestu obsahem svých ¾aludkù a nejrùznìjšími dopravními prostøedky pokud mo¾no vyvrátit nìkolik nevinných stromù v blízkém okolí.
Pozvracený pes Alík i kocour Honza o velikonocích neskrývali své zoufalství a nechápavì kroutili hlavami. Pouze z eminentní vìrnosti se nedali na útìk. Kam oko pohlédlo le¾ely skoøápky peèlivì malovaných vajec a vrbové ¾ilky posbírané v domì i v zahradì jsem svazovala do otýpek.
Kdy¾ po obìdì nastal všemu konec, vyprala jsem psa i kocoura v neckách, povìsila je na šòùru, aby oschli, zamkla vrata a nastal normální ¾ivot.
Ne v¾dycky
"Budeme vìènì ¾ít!", hulákal tìsnì po obìdì rù¾olící sadaø Blodek, který se s opentlenou binovaèkou neèekanì vynoøil z nìjakého zapomenutého kouta. Roztanèil se halou našeho domu smìrem k mé mamince, kterou u¾ léta nezøízenì obdivoval. Chtìl mermomocí na rozlouèenou políbit její štíhlou ruku pianistky a v tom rozrušení vùbec nepostøehl, ¾e necouvá smìrem k hlavnímu vchodu, ale na záchod. Maminka stì¾í zadr¾ovala úsmìv, zatím co já, ukryta za modøínovým šatníkem, jsem se pøi sledování této milostné etudy mohla potrhat smíchy. Ještì ne¾ se za vášnìplným sadaøem zabouchly dveøe oné útulné místnùstky, staèil mì vydìsit k smrti prohlášením: "Letos bude bohatá úroda." Byla jsem toti¾ posti¾ená ka¾doroèní nadstandardní povinností odvozit jablka z celého sadu do moštárny. Vìøte mi, ¾e tlaèit dvoukolák vysoko nalo¾ený tímto rajským ovocem nebyla ¾ádná procházka zámeckou oran¾érií.
Káru jsem chodívala vypùjèovat k sousedùm. Mìli provaznictví a taky krocana. Ten, jakmile mì jen jedním oèkem zahlédl, roztáhl ocas do vìjíøe, zbrunátnìl ve svém podivuhodném oblièeji, na kterém jakoby mìl stále navleèenu fialovou pono¾ku, a jal se vydávat výhru¾né, bublavé zvuky. Není divu, ¾e mì v¾dy pøešla chu» otevøít vrátka. Naštìstí se nestalo, aby nìkdo z poèetné ®e¾alovic rodiny v tu chvíli nepohlédl z muškáty zarostlého okénka a nezavedl mì dovnitø do døevìné seknice. Pozdìji se na vrátkách objevil klakson ze staré pragovky s nápisem ZAVØENO-LI, NA KLAXON HOUKEJ! A bylo po starosti.
Èasem èas otoèil soukolím dìjin a nastala taková zvláš» vypeèená doba. Tehdy, kdy¾ èlovìk zatou¾il po vlastním pokojíèku v domì svých rodièù, musel po¾ádat Národní výbor o pøidìlení nìkolika metrù ètvereèních tamté¾, aby mìl kde hlavu slo¾it.
V mém pøípadì se našlo øešení. Pùda našeho domu, spoleèná pro všechny jeho obyvatele, skýtala malou, ohranièenou èást, naštìstí sousedící s naší kuchyní. Jakmile byla tato mo¾nost objevena, stalo se tak právì o Velikonocích, zahoukala jsem na klakson krocan nekrocan.
"Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves..." hlaholil soused provazník ®e¾al jako na operní scénì, zatímco jsme pilou bøichatkou ka¾dý na jedné stranì podøezávali tøicítku zeï. Patrnì díky našim nevšedním pìveckým výkonùm se velice brzy objevil otvor pro budoucí dveøe do ráje.
Ráj, o nìco vìtší ne¾ šest metrù ètvereèních, byl dokonalý. Zvláštì, kdy¾ jsem pøišla na nápad vytvoøit takzvané tøídílné okno ze tøí záchodových okének, zakoupených v místní truhlárnì. Bylo to skoro zadarmo a pøíchod kyslíku ze zahrady byl tím pá- dem zajištìn. Vyøezat pro nì díru do venkovní zdi u¾ pro nás byla hraèka.
Do ráje se vešla široká, ¾elezná postel po dìdeèkovi a beraní kù¾e po nìjakém polském beranovi. Tu kù¾i jsme polo¾ili na prkennou podlahu, kterou jsme pøedtím na ®e¾alovu radu vynesli prkno po prknu na zahradu, tam ji peèlivì umyli a na sluníèku usušili. Nakonec jsme prkna zase vynosili na pùdu a polo¾ili je nepošlapanou stranou nahoru. Podlaha byla opravdu jako nová. Celá tato akce byla v re¾ii souseda, pøesto, ¾e o mnì mluvil jako o "¾enì šílených nápadù".
"Èechy kráááásné, Èechy méééé, duše máááá se touhou pnéééé", pìl druhý den ráno na døevìných štaflièkách jištìných zapnutým ko¾eným opaskem, aby se nerozjely, malíø pokojù Pichl, pùvodem z Vamberka, kdy¾ natíral štít mé zbrusu nové mansardy. "Tady bych chtìl umøít", poznamenal, zatímco máchal štìtku v oprýskaném kbelíku.
Na oslavu dokonèení díla jsem místo májky povìsila na trám prapraprababièèiny krajkové reformky. Jejich kanýrem zdobené nohavièky optimisticky povlávaly v prùvanu.
Ubìhla øada let a my jsme si zvykli o Velikonocích pravidelnì pøijí¾dìt z Prahy do mého rodného domu v Rychnovì nad Knì¾nou. Mùj pùvodní pùdní azyl nám slou¾il jako lo¾nice. Spali jsme v ní s man¾elem ve spacích pytlích, co¾ bylo velmi romantické, zejména za deštì. Jednou, kde se vzala, tu se vzala, udìlala se ve støeše díra a zaèalo nám pršet za krk.
"Konec vodníkù v Èechách!" prohlásil rezolutnì mùj mu¾ Petr, autor filmu Jak utopit doktora Mráèka, a roztáhl nad námi obrovský rodinný deštník.
Veselé Velikonoce