Být autorem je krásné. Mo¾nost tvoøit dává køídla víc ne¾ jakýkoli reklamou protì¾ovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci dìje, utváøení prostøedí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských èi zbabìlých èinech, opìtovaných èi tragických láskách, o ¾ivotì a smrti. Pøi psaní knihy se stávám pánem svìta, jeho¾ jsem otcem, který se zrodil v mé fantazii a v nìm¾ má myšlenka píše dìjiny a jediná vìta mù¾e znièit celé civilizace stejnì jako pøinést vìèný ráj. Zjednodušenì: Tuhle práci prostì miluju!
Rád bych se zastavil u klíèového prvku románù, toti¾ u postav. Zaujímám k nim velmi specifický, snad a¾ otcovský vztah, který v sobì nese mnohé z opravdových rodinných vazeb. Aby taky ne, v¾dy» jsou skuteènì mými dìtmi, já jim vdechl ¾ivot, já je pøivedl na svìt, by» pouze na ten kni¾ní. Pøesto je vnímám stejnì, jako by jejich tìla sestávala z masa a kostí a ne jen z bílého papíru a èerných písmenek. Jsou ¾iví, jsou tady.
Kdy¾ vymýšlím postavu, nikdy se nejedná o náhodu, poka¾dé se objevuje za nìjakým úèelem. Z toho plyne, ¾e nìco málo u¾ má v sobì nezávisle na mé vùli a pøání, nìjaká je, nìco umí. Ten zbytek však pevnì tøímám ve svých rukou. Mù¾u si ji dotvoøit k obrazu svému, vybavit ji druhotnými vlastnostmi, vzhledem, a chováním, které tøeba ani nehrají tak dùle¾itou roli v pøíbìhu, do nìho¾ pøicházejí, ale mnì to udìlá radost. Vypiplám si z nich opravdovou osobnost, èlovìka, jeho¾ struèná charakteristika by zabrala psychologovi neménì èasu, ne¾ kdy¾ by se o to pokoušel u mì (co¾ by mohlo být, pøiznávám, hodnì ošidné). Lze se pak divit, ¾e takového hrdinu èi padoucha vnímám jako reálného?
Do ka¾dého èlovíèka svého románu vkládám, a» u¾ zámìrnì èi nevìdomky, kousek sebe. Naše propojení je pak ještì o poznání silnìjší a trvalejší. Co myslíte, je to tak správnì? V poslední dobì mì tato pouta s fiktivním svìtem mých postav zaèínají mírnì znepokojovat. Nezjevují se tu a¾ pøíliš èasto? Neobklopují a nevtahují mì a¾ moc mezi hranice reality a fantazie? Co kdy¾ tyto mezní kameny pøestanu rozlišovat a jednoho dne se vzbudím a nebudu vìdìt, kdo z tìch, které potkávám, s nimi¾ se bavím, jím a trávím èas, existuje i pro zbytek populace a který se jen zabydlel v mé hlavì?
Obèas pozoruju svìt oèima svých postav, pøedstavuju si, jak by v dané situaci reagovali oni a nìkdy, teï pozor, se tak tak stihnu ovládnout a zastavit své kroky, abych neprovedl nìco, co bych já sám nikdy neudìlal. Budi¾, kdo øíká, ¾e to je nutnì nìco špatného? Kupøíkladu v¾ít se do postavy úspìšného svùdce ¾en, kterému nedìlá problémy ulovit krásnou dívku poka¾dé, kdy¾ se mu zamane, mù¾e pøijít vhod na veèírku èi na plese, no ne? Na druhou stranu mé postavy vìtšinou neoplývají pøehnanì dobrými vlastnostmi a úmysly. A to je pak problém. Velký problém.
Právì pracuju na jedné obzvláštì záporné, èi snad lépe øeèeno psychicky atypické a zvrácené postavì. Kdy¾ jsem o ní rozmlouval s jedním kamarádem, natolik jsem se vcítil do jejího nitra a nechal se unést, ¾e jsem najednou koukal, netuše, co se pøihodilo, jak onen mùj dobrý pøítel sedí, oèi vykulené a pusa mírnì pootevøená. „Jsi v poøádku? Jsi normální?“ zeptal se mì nechápavì a já pro zmìnu nerozumìl tìmhle otázkám. Pro nezasvìceného však slova z mých úst, která mi sice nepatøila, ale tváøila se tak, musela zákonitì vyvolat šok a zdìšení. Ano, urèitì ze mì pøímo sálalo šílenství a krutost nahánìjící bezbøehý strach. V¾dy» to dìlá i ona rodící se postava…
Štìstí, ¾e tomuhle výjevu nepøihlí¾el nikdo mì neznalý, aèkoli se odehrával na veøejném místì. Mo¾ná by takový pøièinlivý divák zavolal policii, ne-li rovnou armádu, aby zpacifikovala onoho dìsivého sociopata.
Bráním se tomu, ale stejnì se nedoká¾u zbavit dojmu, ¾e se nìkdy stávám svými vlastními postavami a ¾e jsem tomu tak trochu jakýmsi zvláštním pocitem rád. A krom toho budu asi i krapet schizofrenní, co myslíš, Radku?
Tì¾ký ¾ivot literáta V.