Nìkteøí øíkají, ¾e západ slunce je kýè. Já tvrdím, ¾e není. A nikdy nebude! Je to hra barev, rozjímání, inspirace a oèekávání. Radostné napìtí s prstem na spoušti. Je to jedineèný okam¾ik, který pøesto¾e se v drobných obmìnách odehrává ka¾dý den, nikdy není úplnì stejný.
Nejprve nás ovšem pøivítali komáøi. Záøili nad rybníkem jako malá svìtýlka. Pozdìji se do nich pustila vá¾ka. Ta se sice nenechala vyfotit, byla moc rychlá, ale i tak byl zá¾itek ji vidìt lovit.
Hlavní vystoupení se odehrávalo nejen na obloze, ale také na hladinì. Èlovìk vùbec nevìdìl, kam se má dívat døív.
Èím víc obloha tmavla a rudla, tím byla scéna dramatiètìjší. Nakonec se objevil efekt svìtelného sloupu. Sice jen slabì, ale byl tam! A pak u¾ zùstalo jen ohromené ticho a hluboké dojmy.
Ale to poøád ještì nebyl konec radosti. Doma mì èekalo ještì hraní si s fotkami a tvoøení kaleidoskopu.
Dušièka plesá a tìší se zase na pøíštì. Kdepak, ¾ádný západ slunce není kýè, ¾ádný. Naopak je to poka¾dé nový pøírodní zázrak.
