Vlakojízda
Kdybych umìla vystupovat z vlaku jako protagonisté filmu „Slunce, seno, jahody“, kde hlásí prùvodèí: „Nezastavujeme, máme zpo¾dìní…“ a motoráèek v Hošticích pouze pøibrzdí, byla bych urèitì na druhém konci Èech, v Èastolovicích, neuklouzla na schùdcích a neudìlala z nich kotrmelec na nástupištì, pøesto¾e vláèek peèlivì zastavil.
®ivot je nìkdy drsnìjší scenárista a re¾isér, ne¾ ti filmoví, v pøípadì trilogie „Slunce, seno…“ Petr Markov a Zdenìk Troška.
Ne¾ jsem se zase postavila na vlastní nohy a posbírala zavazadla rozházená podél kolejí, ujel mi málem Pra¾ák, tedy rychlík na Prahu. Ve vagónì, kam jsem vtrhla v poslední vteøinì, u¾ se maèkala spousta lidí. Volné bylo jediné místo. Proè, to mi došlo, sotva jsem dosedla a vypískla.
Vedle mne sedìl pán, který mìl kolem krku omotanou zmiji. Ano, zmiji. Okam¾itì mi naskoèila husí kù¾e a dr¾ela se mì jako klíštì. Zbyteènì. Zmije se chovala pøátelsky. Pán mi bìhem jízdy vysvìtlil, ¾e ji kdysi zachránil jako malé zmijátko a ona se ho od té doby nechce pustit.
Zmije vìdìla, ¾e se o ní mluví a mohla na mnì oèi nechat. Také já jsem na ní oèi málem zapomnìla. Pozvolna se mezi námi zaèal vytváøet citový vztah. Ale co s tím pánem?
V Hradci Králové však neobvyklá pasa¾érka a její dobrodinec vystoupili. Na jejich místo se usadila mladá maminka s roztomilým synátorem, který sotva dosedl, zaèal zpívat: „Jede, jede mašinka, kouøí se jí z komínka.“
Zpíval to hlasitì, bla¾enì a poøád dokola. Cestující v kupé zaèínali litovat, ¾e jim pánbùh nadìlil uši. Doufali v úspìch mámina výstra¾ného varování. Stateèná ¾ena byla donucena vzít talentovanou ratolest za kšandy a na zadní èást subtilní ruèkou nì¾nì naznaèit, co si o tom koncertování myslí. Kluk dozpíval, vytáhl z batù¾ku tablet a nastala nuda.
Netrvala dlouho.
V Podìbradech pøistoupilo duo On a Ona. Sotva dopadli na sedadlo, usnuli. On chrápal za celý orchestr a Ona rytmicky, co pra¾ec, to taktová èára. Do toho, ve vysoké tóninì, v¾dy dvakrát krátce kvikla. Chrupali stejnou skladbu, jakou kdysi bylo mo¾no si vychutnat v televizní scénce, kde geniální Jiøí Wimmer uèil hrát na housle stejnì geniálního Karla Èernocha.
Cestující se k duetu postupnì pøidávali. Pøi ka¾dém prvním kviknutí, mávali rukama do taktu, pøi druhém se krátce plácli do kolen. Všichni jsme se pøímo svíjeli smíchy, ale potichu, abychom oba sólisty nevzbudili a nepøipravili se tak o nevšední kulturní zá¾itek.
Výborná nálada zkrátila jízdu.
Na pra¾ském Hlavním nádra¾í jsme všichni opustili rychlík. Ještì na peronì si nìkteøí z nás utírali slzy smíchu. Srdeènì jsme se navzájem louèili, jako bychom se znali odjak¾iva. Hle, co zmù¾e umìní!
Cestou z nádra¾ní budovy se naše rozesmátá skupinka vmísila do davu turistù z ciziny. Ti zøejmì nabyli dojmu, ¾e Èeši jsou sympatický, veselý národ a tasili na nás své fotoaparáty a mobily.
Doufala jsem, ¾e venku budou objevovat a fotografovat jinaèí pozoruhodnosti. Nádherné mìsto Prahu, kvùli kterému se vlakojízdu z kteréhokoliv místa na svìtì vyplatí podstoupit.
