Jan Amos Komenský - Ka¾dý svým knìzem, filosofem a králem
Vzpomínkový èlánek - 28. bøezna 1592 se narodil J. A. Komenský
Èlánek je rovnì¾ vzpomínkou na našeho nedávno zesnulého autora pana Slavomíra Pejèocha
Sedmnáctému vìku se nìkdy øíkává velké století. Byla to opravdu mimoøádná doba – co do osob i co do událostí. Témìø souèasnì ¾ili v Evropì velcí filosofové R. Descartes a F. Bacon, W. Shakespeare a Rembrandt van Rijn, církevní reformátoøi M. Luther a Jan Kalvín a pak ovšem slavní fyzikové a matematici – Newton, Leibnitz a G. Galilei. Jan Amos Komenský, autor mnoha spisù o reformì vzdìlání a o pøestavbì svìta, jemu¾ vìnujeme tuto kapitolu, mezi nimi rozhodnì nezaniká.
Sedmnácté století však bylo velkým nejenom postavami a myšlenkami výjimeèných osobností, ale také nejvìtším konfliktem, který se na evropské pevninì do té doby rozvinul a jemu¾ pro délku trvání øíkáváme válka tøicetiletá.
V souvislosti s Janem Amosem Komenským snad bude u¾iteèné si zopakovat, ¾e válku otevøelo èeské stavovské povstání, odboj proti Habsburskému rodu, ovládajícímu v té dobì øíši „nad ní¾ slunce nezapadalo“. Støetly se tu na jedné stranì centralizaèní snahy Habsburské veleøíše, úsilí o násilnou rekatolizaci støední Evropy – a na druhé stranì pokus udr¾et práva èeských stavù a obhájit svobodu svìdomí a nekatolického vyznání.
Èechy se zase jednou staly „ústøedním tahem“ evropských dìjin. V tomto nevelkém avšak rozhodujícím prostoru se støetly mocenské zájmy sahající z Øíma a¾ po Švédsko a ze Španìl pøes Francii a¾ po Turecko. Èechy se staly prvním, ale také posledním bojištìm války. V Praze, kde se konflikt otevøel, zaznìl také poslední výstøel – èeský prostor se nicménì vrátil do rukou habsburské moci a nejlepší synové této zemì – mezi nimi i Jan Amos Komenský – byli u¾ dávno pøed koneèným ortelem jednání donuceni opustit vlast.
Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, èeské církve, která vyrostla z pokusu o realizaci myšlenek Petra Chelèického, našel po dlouhém putování Evropou své poslední útoèištì v Nizozemsku.
Tato výjimeèná postava se narodila roku 1592, tedy právì sto let poté, co Kolumbova plachetnice pøistála u bøehù Nového svìta.
Zdá se, jako by rok narození Komenského byl jakýmsi symbolickým letopoètem, nebo» tomuto mu¾i bylo dáno do vínku, aby se plavil na rozbouøených vlnách lidských vášní a konfliktù a aby objevil nový svìt v hlubinách lidského ducha a nový horizont budoucnosti, který by lidem stál za to, aby pøekonali všechna sobectví a malicherné rozpory.
Je jen pøirozené, ¾e Komenského inspirovala jeho osobní, ale také národní tragedie k hledání nápravy vykolejeného svìta – v oblasti výchovy a v pøestavbì mezinárodních vztahù. Ani dnes, nìkolik staletí po jeho smrti, nepøestala být aktuální vize o zalo¾ení mezinárodní organizace, která by zajistila poklidný vývoj kontinentu. V povìdomí nás všech je stále ¾ivá vidina nového uspoøádání pomìrù mezi státy, zalo¾ených na dialogu, na støetávání myšlenek místo zbraní, a to bez ohledu na to, uvìdomujeme-li si Komenského autorství èi nikoliv.
Na Komenského a na jeho názorové zrání mìl bìhem studií na akademii v Herbornu vliv profesor Althusius, který na rozdíl od mnoha zastáncù absolutistických re¾imù hájil koncepci smluvního pojetí státu. Komenský pøijal toto pojetí za své. S Althusiem vìøí, ¾e stát vznikl svobodnou smlouvou mezi národem a vladaøem, který byl postaven v jeho èelo. U¾ z tohoto faktu plyne, ¾e národ, obèané a jejich korporace stojí nad dohodnutou formou vlády, ¾e moc vladaøe není absolutní a ¾e má národ právo vládu svrhnout, pokud moc provádí jednoznaènì protiprávní politiku.
Komenskému však neunikly ani další aspekty moci – napøíklad jev, ¾e nám nevládnou lidé nejlepších mravních a intelektuálních kvalit, a tak jeho úvahy mají èasto vysoce nadèasovou platnost.
„Lidé neumìjí vládnout, ani dát si vládnout“, píše Komenský. „Neumìjí vládnout jiným ani sami sobì... Nedovedou si dát vládnout jinými a neumìjí to ani sami. Nebo» pøedevším mnoho vznešených lidí zapomíná na svou vznešenost a má duši tak otrockou, ¾e je ve vleku tìch nejnicotnìjších vìcí, bøicha, hrdla a ostatních nicotností, a proto se dávají ovládat, vést, vláèet, smýkat sebou sem a tam; tito lidé si nezaslou¾í ani názvu èlovìk.
Jsou však zase lidé, kteøí se nespokojují s tím, aby spravovali sebe a své vìci, ale mají velmi naspìch, aby spravovali jiné, a pùsobí jim rozkoš panovat, utlaèovat jiné, podrobovat si je, pošlapávat je...“ Komenský ve svém myšlenkovém pojetí poèítá se dvìma neodmyslitelnými cestami k promìnì svìta: s promìnou vztahù mezi národy, ale také s bytostnou zmìnou, s výchovou lidských individuí.
Povìzme si nejprve o jeho úsilí o promìnu svìta jako celku, o hledání rozhovorù, o projektování mezinárodních organizací, které by zajistily vývoj bez válek a ozbrojených støetù. Sám jako biskup své malé církve se ve finále ¾ivota vzdává ideje „malé Jednoty èeských bratøí“, aby ji nahradil jednotou všesvìtovou.
„I ty, milá Jednoto bratrská“, píše, „poslou¾ilas za dnù svých vùli Bo¾í v národu svém a pøipravila cestu jiným... Usni ji¾ ve jménu Bo¾ím a dej místo veliké Jednotì, kterou¾ Pán shromá¾dí ze všech národù pod nebem...“
Ústøedním bodem Komenského vizí je mírový soud, univerzální pojítko všech státù.
„Jejich úkolem bude ... stát v èele šíøení spravedlnosti a míru od národu k národu po celém svìtì. Tento sbor by se mohl nazývat také direktoriem mocností svìta, senátem svìta nebo aeropágem svìta; ... Cicero nazval øímský senát radním sborem celého svìta; ale tento název pøilo¾í se lepším právem tomuto našemu svìtovému soudnímu dvoru.“
Posláním této instituce by mìlo být podle Komenského následující:
„Pøední jejich povinností bude tedy, aby pøednì a hlavnì byli sami takoví, jakými mají uèiniti jiné: vesrze spravedliví, mírumilovní, vládní, svorní; pravé pojítko lidské spoleènosti, opravdové magnety obracející všechny a všechno k pólu pokoje, ¾ivé sloupy a opory všeho øádu v lidské spoleènosti...“ Mírový soudní dvùr Komenského má vìnovat pozornost snìmùm, tribunálùm a radnicím, aby byly „v ka¾dém národì zøizovány pro správu spravedlnosti a pro pøedcházení bezpráví, hádek a sporù ... tak, aby nikdo nebyl zùstaven bez útoèištì, obhajoby a ochrany...“
Krom toho sní Komenský i o Sboru svìtla, jakémsi mezinárodním mozkovém trustu sdru¾ujícím všechny uèence a badatele, kteøí by ze své svrchované pozice peèovali o rozvoj vìd, o šíøení poznatkù. Tyto osobnosti mìly dbát i na výchovu, na organizování osvìty a na nutné soustøedìní sil k velkým úkolùm lidského poznání...
Tady hledal Komenský cestu k pøekonání nicotných pøehrad mezi národy, cestu k transnacionální civilizaci, je¾ by skýtala lidem právo místo válek, svobodný rozvoj místo vnucování mocenských pravd a bezpeènost místo šibenic a teroru absolutní moci.
Souèasníkùm by se snad mohlo zdát, ¾e se Komenského utopie naplnila vytvoøením Mezinárodního soudu v Haagu, Spoleènosti národù mezi svìtovými válkami a pak Organizací spojených národù. Pøesto však si troufáme øíci, ¾e utopie Komenského zùstala dodnes utopií. Nebo» nelze se ohlí¾et jen po zavedených institucích a po slavnostních proklamacích a oficiálních statutech – dùle¾ití jsou také lidé, kteøí mocí vládnou, a praktické uplatòování mezinárodních právních norem. A lze tady øíci, ¾e zvláštì èlovìk v nesvobodné zemi vidí ký¾enou promìnu svìta ještì jen jako nenaplnìnou vizi. Nebo se snad nìkdo domnívá, ¾e osobnosti, které mají hlavní slovo na pùdì Organizace spojených národù, jsou podle Komenského pøedstav „sami takoví, jakými mají uèiniti jiné?“ Nebo se snad tato organizace opravdu stará, aby v ka¾dém národì byly vytvoøeny tribunály a snìmy, v nich¾ by èlovìk našel útoèištì, obhajobu a ochranu?“
Kdyby se snad mìla naplnit vize Komenského a mnoha jiných ušlechtilých duchù, kteøí v minulosti snili o sjednocení svìta na spoleèném mravním kodexu, museli bychom pøedevším po¾adovat, aby se státy sjednocovaly na ideji omezené státní suverenity, na omezení takzvaných nezadatelných práv ve prospìch našeho planetárního spoleèenství.
O omezené suverenitì se, pravda, èasto hovoøí – ale jen v souvislosti s malými národy. Jinak je politika nadøazena právu a supermocnosti jsou superiorní i ve vztahu k OSN. Je pravda, ¾e OSN má svùj vlastní výkonný mechanismus pro vykonávání tlaku na agresora a pro obnovení narušeného míru. Mù¾e uvést do pohybu dokonce donucovací prostøedky. Avšak velmoci mají právo vetovat rozhodnutí Rady, a to o meritorních otázkách nelze rozhodovat bez jejich úèasti.
Obhájci svrchované pozice mocností by nám mohli namítnout, ¾e státy disponující nejvìtší silou nesou také nejvìtší odpovìdnost za osudy svìta.
Vra»me se však ke všem vá¾ným krizím, k nim¾ ve svìtì došlo, a zeptejme se, zda si opravdu superiorové svìta poèínali právì nejzodpovìdnìji. Nemluvì o tom, ¾e dvì nejvìtší mocnosti èítají v pùli 70.let nejvýše osminu svìtové populace, a kolem roku 2000 to bude ji¾ ménì ne¾ desetina. Lze tedy lhostejnì, nezúèastnìnì pøihlí¾et tomu, jak si dva partneøi parcelují planetu jen na základì poètu divizí a poètu raketových nosièù? Tímto faktem je narušen základní èlánek Charty OSN (která se zrodila za úèasti padesáti zemí roku 1945 v San Francisku), ¾e se toti¾ státy sdru¾ují v organizaci na principu rovnoprávnosti a sebeurèení.
Avšak i øada dalších èlánkù Charty byla hrubì porušena: Copak se stalo s povinností podporovat úctu k lidským právùm a základním lidským svobodám? Státy prý nesmìjí u¾ít síly nebo hrozby silou proti nezávislosti druhých státù.
Zeptejme se tedy, kdy se Organizace skuteènì ohradila proti tìmto hrozbám, kdy byly proti agresorùm pou¾ity finanèní, hospodáøské nebo vojenské sankce? Svìt v nejlepším pøípadì vyslovil sympatie, vydal formální prohlášení o odsouzení aktu agrese, ale pøepad zemí, hrubé mocenské nátlaky a vra¾dìní obyvatel byly v podstatì mlèky akceptovány.
Biafra byla pova¾ována za lokální zále¾itost Nigérie, Èeskoslovensko bylo pova¾ováno za vnitøní zále¾itost sovìtského mocenského pøedpolí, z øady Evropských zemí se pøed oèima svìta staly polokolonie...
Jak mohlo padesát státù v San Francisku hovoøit bezostyšnì o rovnosti mezi národy, kdy¾ u¾ v té dobì, v roce ètyøicátém pátém, bylo jasno o mocenských sférách vlivu v pováleèné Evropì?
Nemylme se, ¾e by mocnosti mohly existovat bez desítek drobných státù. Sovìtská moc byla více a více nucena k hospodáøské spolupráci, nebo» selhala ve všech sférách své èinnosti krom mocenských zásahù; a i ty se ovšem staly pochybnými. Napomáhat za této situace rozvoji zemì, která vìznila statisíce lidí ve svých koncentraèních táborech a pramálo se ohlí¾í na základní mravní normy, znamená napomáhat zloèinu proti lidskosti a mezinárodnímu právu.
Spojené státy, které mlèky sekundovaly sovìtským akcím, jsou zase ve vìtšinì surovin odkázány na zahranièní dovoz, nemluvì o tom, ¾e by se jejich prùmysl neobešel bez širokého zázemí svìtových trhù.
A tak tváøí v tváø neutìšeným pomìrùm mù¾eme opakovat i po staletí nadèasová slova Komenského adresovaná vzdìlancùm.
„Musím øíci rovnou a jasnì, ¾e hlavní politické teorie, o nì¾ se opírají dnešní vládcové svìta, jsou zrádnými moèály a vlastní pøíèinou kolísajícího a hroutícího se svìta. Je na vás, abyste ukázali, ¾e omyly nesmìjí býti trpìny ... Musíte ukázat teologùm a politikùm, ¾e všechno musí být obráceno k Svìtlu a Pravdì...“
Souèasné Organizaci spojených národù mù¾eme vytknout ještì další postatnou vadu: ®e se toti¾ tato organizace v podstatì nestará o vnitøní charakter zemí, které do ní bìhem desetiletí vstupovaly. U¾ pakt staré Spoleènosti národù stanovil, ¾e se èleny mohou stát jen národy, které „si vládnou svobodnì“. Tato formulace se snad v¾dycky týkala jen státní suverenity, aèkoliv by mìla platit pøedevším pro míru lidských práv a svobod.
A tak se tedy v Organizaci Spojených národù sešla podivná smìsice systémù, zemí s nejrùznìjším stupnìm totality a vedle zemí relativnì demokratických také hojnì státù, které se nedr¾í vùèi vlastnímu obyvatelstvu nejzákladnìjších mravních a právních norem. Jak mohou tyto státy šetøit druhé zemì, kdy¾ nešetøí ani vlastní obèany?
Deklarace lidských práv se svobodou myšlení, projevu, svìdomí, víry, se svobodou spolèovací a shroma¾ïovací, se zákazem odposlouchávání telefonních hovorù a cenzury dopisù, je sice nejdokonalejší výzvou, k jaké svìt dospìl, ale s ohledem na praxi 20.století je tento dokument doslova výsmìchem. Jedna zemì za druhou pøistupovala k mezinárodním paktùm o hospodáøských, sociálních, kulturních, obèanských a politických právech. Pøestupování tìchto paktù však nebylo oficiálnì prohlášeno za mezinárodní zloèin a nedošlo tedy ani k viditelným sankcím.
Dobré však je, ¾e tu lidstvo øadu dokumentù mezinárodní platnosti má – lze z nich vycházet, vynucovat si jejich platnost. Pro èlovìka jako individuum z tìchto deklarací a paktù vyplývá, ¾e stát není v úpravì svých vztahù vùèi obyvatelstvu všemohoucí instancí. I kdy¾ se mocenské síly i nadále nadøazují nad lidskou bytost, nad její práva a svìdomí, pøece jsme se dopracovali k dokumentùm, které tyto pomìry sil – i kdy¾ jen na arších potištìného papíru – pronikavì mìní.
V tomto smyslu se mù¾eme vrátit k poèátkùm køes»anství, kde bychom také našli nejspíše spoleèný inspiraèní zdroj s Komenským.
První køes»ané, a pøedevším sám Je¾íš, nebyli odsuzováni proto, ¾e by se snad vzpírali nìkterému spoleèenskému systému nebo nìkteré formì vlády, ale proto, ¾e postavili svou osobní odpovìdnost, své svìdomí a cit nad všechny mocenské tahy své doby. Zpochybnili re¾imy všech dob a vnutili nám otázku, zda vùbec stojí minulé a stávající poøádky moci za to, abychom se pro nì anga¾ovali a abychom na nich zbudovali svou existenci a svou idividuální perspektivu.
Jestli¾e pøijmeme toto Kristovo pojetí, shledáme, ¾e náš ¾ivot má hlubší smysl ne¾ být pouhým pasivním prostøedkem v rukou nevábných politických sil. A pod tímto zorným úhlem se nám také budou absolutní moc totalitních re¾imù a politické manévry stran jevit v ponìkud jiném svìtle.
Tak se zase vrátíme ke Komenskému, který svou pøedstavu o promìnách svìta nestavìl na konkrétním politickém pojetí, ale na odpovìdném, kultivovaném a svìdomitém individuu. To byl také dùvod, proè Komenský zasvìtil svùj ¾ivot myšlenkám o morální, citové a intelektuální kultivaci èlovìka. Ne náhodou Komenský sám ulo¾il výchovì, aby se stala Officinou humanitatis, dílnou lidskosti.
Tato koncepce je neodmyslitelnì spjata s tvùrèí úèastí èlovìka na promìnách svìta a s tvùrèím pojetím lidské osobnosti vùbec. Èlovìk tohoto pojetí se nepodrobuje trpnì stávajícím poøádkùm, ale pøekonává hranice své doby èinem, kráèí dìjinami kupøedu a bojuje za novou zemi. Komenský otvírá èlovìku budoucnost, cestu k promìnì vlastní osobnosti, ale také k promìnì svìta, který nemá být jen projektem úzké sociální skupiny, ale všech èlenù lidského rodu „nikoho nevyjímaje“.
Èlovìk je Komenskému také bytostí vpravdì královskou. Má se stát všestrannì rozvinutou osobností, která je sama sobì králem, filosofem a knìzem, anebo jinde øíká, ¾e ka¾dý má být „pánem a svým králem“, „uèitelem, vùdcem a øeditelem v první øadì sám sobì...“
Ka¾dý musí být teda v první øadì tak vzdìlaný, aby mu nebylo tøeba násilné vlády. A proto¾e Komenský ví, ¾e bídu a zlo svìta lze zmìnit a pøekonat jen osobním úsilím, pøiznává èlovìku, coby svobodné a odpovìdné bytosti, nezadatelná práva, je¾ jsou krásným ideálem, který se tak tì¾ko naplòuje v praxi.
„Naprosto tedy musíme smìøovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, nábo¾enská a obèanská.“
„Svoboda, tvrdím, je nejskvìlejší lidský statek stvoøený spolu s èlovìkem a od nìho neodluèitelný, pokud není èlovìku souzeno zahynout. Uveïme tedy èlovìka ... na svobodu, osvobozujíce jen ode všech naøizovacích dogmat, kultù a poslušností.“
Komenský zjevnì pochopil onu elementární úmìru, podle ní¾ svoboda je pøedpokladem svobodného rozhodování a míra svobodné volby zase mìrou osobní odpovìdnosti, na ní¾ stojí svìt, pokrok a perspektiva civilizaèního rozvoje.
Tìmto zásadám je podrobeno i vzdìlání èlovìka, nezbytný to pøedpoklad kultivace individua i spoleènosti jako celku.
Komenský svými názory o podobì školy a vzdìlávacího systému vùbec byl ve své dobì postavou zcela ojedinìlou. O míøe demokratiènosti jeho koncepcí svìdèí snad pøedevším fakt, ¾e øada zásad ani ve 20.století nenabyla obecné platnosti.
Komenský pøedevším po¾adoval rovné vzdìlání pro všechny – bez ohledu na spoleèenské výsady, tøídní a majetkové pomìry. Výuka mìla být podøízena potøebám praktického ¾ivota a také nezbytnosti, aby lidé byli s to ¾ít svéprávným ¾ivotem dùstojným jedineènosti své existence.
A proto¾e šlo Komenskému o celkový rozvoj osobnosti, o rozvíjení lidství v pravém smyslu toho slova, zahrnoval do svého programu i citové, nábo¾enské a mravní dimenze. Kultivace nebyla, jak jsme si ji¾ øekli, smyslem sama o sobì – má slou¾it spoleènosti, v ní¾ èlovìk ¾ije a ji¾ má také promìòovat k ušlechtilejším podobám. Tedy vzdìlání je prostøedkem pro zasahování do bìhu naší zemì ve prospìch lidského spoleèenství.
Jak je dnešní systém školství ještì vzdálený tìmto pøedstavám! Dìti ve školních lavicích nejsou vedeny ke kritickým pohledùm na svìt, k diskusi a k rozvíjení vlastní jedineènosti a u¾ vùbec nejsou pøipravovány na to, aby svìt promìòovaly. Naopak – jejich fantazie je systematicky podvazována v¾itými pravdami, schématy stávajících mocenských pomìrù a snahou o perspektivní podporování nikoliv toho, co má být, ale co je a co u¾ dávno být nemìlo.
Škola 20.století má také daleko blí¾ k „dílnì nelidskosti“ ne¾ k officinì humanitatis. Svìt je tu dìlen na polokouli èernou a bílou a vyuèovaným dìtem je systematicky vsugerováno pøesvìdèení, ¾e ¾ijí na polokouli vyslovenì bílé; k èerné je pìstována nedùvìra a podezíravost, nebo» z této strany pøichází v¾dycky pøedevším ohro¾ení.
V této souvislosti nelze nepøipomenout slova spisovatele A.Zweiga, který napsal, ¾e je ve školách vylo¾enì oslavováno násilí.
„Nesprávný výklad pøírody a pøírodního øádu a jednostranná interpretace takzvaného boje o existenci a výbìru vytvoøily pluky intelektuálních D¾ingischánù, kteøí rok za rokem otravují ducha školních osnov doktrinami, je¾ byly nesprávné ji¾ v dobì, kdy Chamurappi sestavoval v Mezopotámii svùj zákoník.“
O jednotì svìta, o probíhajících promìnách planety, o odpovìdnosti ka¾dého za všechny, se toho na druhé stranì dítka školou povinná dozvìdí ménì ne¾ o velikosti a slávì vlastního národa. Mnozí uèitelé si pak neuvìdomují, ¾e k tomu, aby vynikla velikost vlastní, nemusíme ještì v šovinistickém zápalu sni¾ovat nebo dokonce nenávidìt druhé.
Do škol navíc nepronikl duchovní rozmìr, s ním¾ Komenský neodmyslitelnì poèítal. Ve výuce se støídají jména vladaøù, letopoèty, matematické vzorce, geometrická a gramatická pravidla a mnoho podru¾ných fakt, která je tøeba prostì memorovat, i kdy¾ ¾áci i uèitelé dobøe vìdí, ¾e za nìkolik mìsícù, nemluvì u¾ o letech, se vìtšina balastu z dìtské pamìti vytratí.
Zeptejme se však, jsou-li naše dìti vedeny k etickému chování v ¾ivotì, jaký mravní kodex jim naši uèitelé vštìpují? Nauèí se dívat na svìt, na vzdálené národy s pocitem tolerance a porozumìní? Dozvìdí se o duchovních bojích, které tu vedli velcí mu¾ové po tisíce let? A nauèí se na lidi kolem sebe dívat jako na své bli¾ní, kteøí nesou svìtem stejný lidský údìl? Dozvìdí se o lidském svìdomí a o jeho úloze, o obtí¾nosti a riziku boje za pravdu a pokrok na zemi? Dají jim snad uèitelé intelektuální a citovou výbavu pro tì¾ké okam¾iky ¾ivota? Nikoliv.
Dìti mají vycházet ze školy jako mobilní slovníky encyklopedických znalostí, pøièem¾ se u¾ pøedem poèítá, ¾e ve vìtšinì stran této encyklopedie mladí lidé nikdy v budoucnu listovat nebudou. Váha je tedy kladena na fakta, ale ne na onen nezbytný základ, bez nìho¾ èlovìk nemù¾e být èlovìkem, toti¾ na kvalitu ducha.
V ka¾dé zemi východní Evropy je ze škol vytlaèeno i nábo¾enství. Dìti se tedy prakticky nedozvìdí nic o jedineèném kodexu Nového zákona, z nìho¾ vychází všechny mravní principy evropské civilizace. Z celého køes»anství se dozvìdí nejvýše jen o hranicích inkvizice a o pálení reformaèní literatury. Tato fakta, která neprospìla dobré povìsti katolické církve, však nehovoøí nic o víøe ve vyšší princip, z nìho¾ vyrùstalo køes»anství. Pak ovšem nemù¾e být ani øeèi o pochopení humanistického odkazu historie, o duchovních zápasech a o pochopení dìjin vùbec.
Výtvarné umìní, které se po staletí inspirovalo tímto zdrojem, zùstane záhadou. A pøedevším se vnímavý èlovìk ve školní lavici nedozví nic o absolutních pøíkazech mravnosti, které platí na všech rovnobì¾kách a které jediné mohou být absolutním, univerzálním kodexem, na nìm¾ se svìt budoucnosti mù¾e dohodnout.
Mocenské systémy si prostì uèinily ze školních tøíd základny politické propagandy – v totalitních re¾imech jsou pak dìti navíc rozpolceny mezi vliv rodièù a školy, a snad všude na svìtì jsou naši potomci podrobováni otøesùm pøi porovnávání výuky a praxe. Ve školách se snad dozvìdí, ¾e není radno krást, podvádìt a lhát. Nezdravé pomìry na naší zemi je však donutí v zájmu uhájení existence pøedstírat pøizpùsobení, i kdy¾ se budou se stávajícími systémy diametrálnì rozcházet.
Kdepak je tedy Komenského zásada, ¾e by myšlení, jednání a konání mìlo být v jednotì a ¾e tato jednota musí být solí výuky? Naopak, u¾ od první chvíle ve školní lavici se má malý èlovíèek nauèit biflování bez vlastní úvahy. Výuka je podrobena kritériu budoucích výdìleèných schopností, a škola tedy vychovává pracovní síly a nikoliv jedince schopné mìnit svìt.
Naše planeta se pøirozenì nezmìní, dokud se nepromìní samotní lidé, na nich¾ le¾í bøemeno našich perspektiv. A tak zablokováním tradièní výuky si mocenské systémy pojiš»ují svou vlastní trvanlivost. Horizont širších èasových momentù je podøízen potøebì okam¾iku a s nesvobodou ve škole se zu¾uje míra svobodné volby v praktickém ¾ivotì; tak tedy dnešní školáci mají nadìji, ¾e pouze rozhojní svìt – to velké mraveništì shánèlivých davù, jejich¾ ¾ivotním naplnìním se stalo pohodlí a honba za materiálními po¾itky a pasivní zábavou.
Moc si vìru nemohla pøát nic lepšího!
Tragický je jen fakt, ¾e si tato rizika u¾ pøed staletími uvìdomoval J.A.Komenský, kdy¾ napsal, ¾e jestli¾e nedosáhneme hlubokého poznání smyslu svìta, „budeme ve všech ostatních snahách pouhými veverkami zavøenými do klece svých pošetilostí; a èím horlivìji se budeme zabývat vnìjšími dovednostmi a denními starostmi, tím vìtší bude naše únava a pøesto si nikde nepomù¾eme z klece svìta.“
Vìru prorocká to vize naší doby!
Tragické rovnì¾ je, ¾e se nezmìnil ani Komenského obraz svìta jako labyrintu, v nìm¾ nám spoleènost vnucuje brýle mámení a s nimi i konvenèní pohled na všechny abnormality pomìrù. ®e se s takovými brýlemi z labyrintu svìta nedostaneme, je nepochybné – u¾ proto, ¾e nebudeme rozeznávat absurdity kolem nás.
Koncepce Komenského zùstaly tedy výzvou i pro nás, pro svìdky finále 20.století. Nic ze základních myšlenek, jim¾ tento velký obèan naší planety zasvìtil svùj ¾ivot, neztratilo na své aktuálnosti – a» u¾ budeme uva¾ovat o vnitøních promìnách èlovìka, o jeho kritické úèasti na velkém díle budoucnosti, anebo o sjednocení svìta na nových, nikoliv mocenských principech.
Na prosazení Komenského pojetí musíme mít zájem i z dùvodù vylo¾enì existenèních, nebo» s konzumnì ladìným èlovìkem, se stávajícími stupnicemi hodnot, s danými politickými pomìry a hlavnì s rozdìleným svìtem budeme jen stì¾í pøekonávat bariéru dvou tisíciletí. Dùm v sobì rozdvojený, jak uvádí u¾ Bible, padne. Mohl by tedy padnout i v sobì rozdvojený svìt.
