Otakar Ševèík, houslový virtuos a pedagog, zakladatel houslové školy
Domnívám se, ¾e vìtšina lidí, kteøí nìkdy dr¾eli housle pod bradou, bude znát charakteristický sešit s notami se svìtle zelenou obálkou a velkými bílými písmeny nad sebou „O“ a „Š“ - monogram velkého hudebního pedagoga Otakara Ševèíka. Nezále¾í na tom, zdali si noty kupovali pøed padesáti lety nebo nedávno. Oznaèeny jsou tak sešity jeho houslové školy.
Ovšem netýká se to pouze lidí z naší zemì. Podle jeho „houslové školy“ hrají ¾áci mnohých hudebních škol na celém svìtì a podle ní se uèili mnozí velcí svìtoví houslisté.
Otakar Ševèík se narodil 22. bøezna 1852 v Hora¾ïovicích. Jeho tatínek byl uèitel, co¾ v dobì Ševèíkova mládí znamenalo, ¾e byl i muzikantem - øeditelem kùru. Tedy byl i jeho prvním uèitelem, který ho uèil zpìvu, høe na klavír i na housle.
Na studia pøešel Otakar Ševèík do Prahy, kde studoval nejdøíve na Akademickém gymnáziu a pak od roku 1866 na konzervatoøi u profesora Antonína Josefa Václava Bennewitze (1833-1926), u kterého konzervatoø v roce 1870 absolvoval. Bìhem studií zpíval jako vokalista v kostele svatého Františka z Assisi na Køi¾ovnickém námìstí u Karlova mostu a úèinkoval jako primárius v hora¾ïovickém orchestru.
Po absolutoriu byl v letech 1870 - 1873 èinný jako koncertní mistr v salzburském Mozarteu. Podle urèitých pramenù zároveò uèil a také zalo¾il své vlastní kvarteto. V dubnu 1973 se stal koncertním mistrem pra¾ského Prozatímního divadla, ale hned v kvìtnu nato dostal nabídku stát se koncertním mistrem Vídeòské komické opery. Asi rok pobyl ve Vídní a koncem roku 1874 se vrátil a pak roku 1874 pøijal nabídku místa koncertního mistra v Charkovì. Ale od roku 1875 do roku 1892 byl profesorem na kyjevské hudební škole, která tehdy povýšila na Ruskou carskou hudební spoleènost, ale rovnì¾ tak i samostatnì koncertoval v Rusku i Polsku. Je známo, ¾e byl prvním houslistou Kyjevského klavírního kvinteta, zalo¾eného v 80. letech ukrajinským skladatelem Mykolou Lysenkem (1842-1912). Druhým houslistou tohoto kvinteta byl také Èech Vladislav Alois, tam vystupující jako Vladislav Francoviè Musikant.
Poprvé byla vydána jeho „Škola houslové techniky“ v dobì jeho pùsobení v Rusku a v Rusku také vznikly jeho Èeské tance, ze kterých je nejznámìjší „Holka modrooká“, jako¾to variace na známou èeskou píseò.
V té dobì v Rusku také pùsobil významný belgický houslista, skladatel a dirigent Eugéne Ysaÿe (1858-1931), pod jeho¾ orchestrálním vedením Ševèík také hrál. Pozdìji Ševèíkovou ¾ákyní také byla skladatelova man¾elka - Jeanette Dincin, která byla o 44 let mladší ne¾ její man¾el.
Ale ji¾ bìhem svého pùsobení v Rusku zaèal mít Ševèík problémy s oèima, co¾ zpùsobilo, ¾e pozdìji musel nosit èernou pásku pøes oko. Postupnì tedy pøecházel pouze k uèitelství a rovnì¾ se musel rozlouèit s mo¾ností zpìvu kvùli potí¾ím s hlasivkami.
V roce 1892 nastoupil místo profesora houslí na pra¾ské konzervatoøi.
Ještì po tom, kdy se stal profesorem na pra¾ské konzervatoøi, zahrál Ševèík na jaøe 1893 v pra¾ském Rudolfinu jeden z houslových koncertù belgického skladatele Henriho Françoise Josepha Vieuxtempse (1820-1881); pravdìpodobnì to bylo vùbec poslední jeho koncertní vystoupení. V roce 1901 se stal vedoucím oddìlení houslí na konzervatoøi.
V roce 1901 také odešel do penze øeditel konzervatoøe Bennewitz, nìkdejší Ševèíkùv uèitel, a do roku 1904 byl øeditelem a¾ do své smrti skladatel Antonín Dvoøák (1841-1904).
V této dobì byl o Ševèíkovy vyuèovací metody velký zájem. Stalo se to v dùsledku úspìchù dvou jeho slavných ¾ákù. Byli to: Jan Kubelík (1880-1940), který u¾ v roce 1901 ohromil Ameriku, a Jaroslav Kocian (1883 - 1950), který zaèal být svìtovì známým právì v letech 1902 a¾ 1903. Ševèík dostal nabídky na místo profesora na Královské akademii v Londýnì (Royal Academy of Music), na chicagské konzervatoøi (American Music Conservatory Chicago) a na mnichovské Královské akademii (Akademie der Bildenden Künste München).
V letech 1903 a¾ 1906 vedl letní kurzy zahranièních ¾ákù, kterým se øíkalo “houslová kolonie“, v Kandlovì mlýnì u Prachatic a zároveò se léèil v blízkých tehdejších Lázních svaté Markéty. Jeho pùsobení v Prachaticích pøipomíná pamìtní deska na hotelu Národní dùm na Velkém námìstí v Prachaticích.
V roce 1906 se Ševèík nepohodl s novým vedením konzervatoøe a z profesorského sboru odešel.
V roce 1907 pøestìhoval svou pedagogickou èinnost i se svou „houslovou kolonií“ do mìsta Písku, kde s pøestávkami pro svá zahranièní pùsobení vyuèoval houslové høe a¾ do své smrti. V roce 1912 mu bylo udìleno èestné obèanství mìsta Písku, nebo» pùsobení v Písku znamenalo pro mìsto velký kulturní vklad. Nejdøíve se ubytoval v novì postaveném hotelu, který fungoval nejdøíve pod jménem „Slavia“, ale po první svìtové válce se nazýval po svém zakladateli „Dvoøáèek“. Do roku 1994 byl zase znám jako „Otava“ a nyní je v budova v rekonstrukci. Je ozdobena sgrafity podle Alešova návrhu. Nejdøíve bydlel Otakar Ševèík v pokoji è. 5 a ve vedlejším pokoji è. 6 vyuèoval. V roce 1914 se pøestìhoval do tehdejší ulice Na Pøevorce, která se nyní jmenuje ulice Otakara Ševèíka. Na domì, kde bydlel, byla pøi pøíle¾itosti jeho osmdesátin v roce 1932 odhalena pamìtní deska.
Ale v letech 1909 a¾ 1918 byl zároveò vedoucím mistrovské houslové školy ve Vídni na tamìjší Akademii hudby (Wiener Musik Akademie).
Po osamostatnìní Èeskoslovenska se v roce 1919 stal opìt smluvním profesorem konzervatoøe v Praze a v období do roku1920, kdy patøil emauzský klášter konzervatoøi, uèil v Emauzích. Na konzervatoøi uèil do roku 1923.
Pøes léto v¾dy uèil v Písku zahranièní studenty. Byla to napøíklad významná rakousko-americká houslistka Erika Morini (1904-1995), anglická houslistka Mary Pauline Hall (1884-1956), polský významný virtuos Paul Kochañski (1887-1934) nebo jeden z nejvìtších houslistù Rakouska Wolfgang Scheiderhahn (1915-2002). Ovšem v pøípadì Wolfganga Schneiderhahna, který byl v Písku v létì 1923, nebyl Ševèík ideálním uèitelem a Schneiderhahn se radìji opìt vrátil do Vídnì k Juliu Winklerovi. O Ševèíkovì metodì tvrdil, ¾e je suchá jako pepø, ale úèinná. Dokonce mìl prohlásit, ¾e „Ševèík byl jako posedlý, kdy¾ chtìl z ka¾dého ze svých ¾ákù udìlat Paganiniho, a tak „cepoval“ spíše ne¾ uèil.“
Na druhé stranì napøíklad Jaroslav Kocian o svém uèiteli mluvil v¾dy s velkou úctou a láskou, pøesto, ¾e i z jeho vlastních zápiskù vyplývá, ¾e pan profesor býval nemluvný a èasto a¾ úseèný.
Po rùzných ranách osudu, pøedevším po zdravotním posti¾ení, se i toto dá pochopit.
Z našich významných houslistù byl mezi jeho ¾áky vedle Kubelíka a Kociana ještì Alexander Plocek (1914-1982), který byl jeho ¾ákem a¾ na sklonku Ševèíkova ¾ivota - v letech 1927 a¾ 1933, a houslový pedagog Josef Muzika (1894-1982).
Ševèík byl ve dvacátých letech tøikrát pozván k delším pobytùm v Americe. Uèil v Bostonu, Chicagu a New Yorku.
Nìjakou dobu u¾ po roce1930 vedl i mistrovské kurzy u jezera Mondsee v Rakousku a byl pozván jako jednaosmdesátiletý do Londýna, odkud se vrátil v srpnu 1933 u¾ s velmi chatrným zdravím.
Zemøel v Písku 18. ledna 1934. Pochován je uprostøed Písku na bývalém høbitovì u kostela svaté Trojice, kde odpoèívá také August Sedláèek. - Bohu¾el koncem roku 2007 byla z hrobu ukradena brozová umìlcova bysta od sochaøe Rudolfa Bøezy (1888-1955), která ale byla pozdìji vypátrána.
Ševèíkova pedagogická metoda spoèívala na pøesném prstokladu s dùrazem na pùltóny. Zpùsob jeho vyuèování budil jak kladné, tak i záporné ohlasy. Jeho výuku sice ponìkud hanlivì, ale pravdìpodobnì pomìrnì pøesnì popsal jiný uèitel houslové hry, maïarský virtuos Carl Flesch (1873-1944), jak si zapsal do svého deníku 16. øíjna 1931: „Tento èlovìk, nyní osmdesátiletý, je jedním nejpøekvapivìjších pøíkladù umìleckého úpadku. Zaèal jako pomìrnì mladý mu¾ v roce 1880 s tvorbou nové základny studia houslové techniky, ¾e ji „zracionalizoval“, tj. šetøil èas i energii - a to s nepochybným úspìchem.
Bìhem posledních dvaceti let ale zaèal pøejímat metody, které byly stále hloupìjší. Nechal ¾áky hrát pasá¾e pozpátku, pøeskakoval pomalé èásti koncertu, které byly technicky nezajímavé a rozebral skladby na minutové èásti s dvìma, ètyømi notami v èasovém úseku, které nechal svému ¾ákovi opakovat znovu a znovu jako prstová cvièení - všechno to je symptom staøecké demence.
Pøes to všechno studenti se k nìmu hnali v houfech a byli potìšení, ¾e je pro ¾ivot znièil... Škoda tìch, kteøí se svìøili jeho vedení, volá do nebe. Na druhé stranì jako teoretik vytvoøil cvièení trvalé hodnoty.“
Je známé, ¾e napøíklad v orientálních zemích jde pøísnost uèitelova ještì hloubìji, a¾ k otrocké oddanosti ¾áka, ale bývají i výsledky. Tì¾ko v dnešní dobì posoudit. Asi posledním jeho ¾ákem byl právì ji¾ zmínìný Wolfgang Schneiderhahn, který zemøel pomìrnì nedávno, u¾ v tomto tisíciletí.
Oproti souèasnému trendu, kdy prý je cílem výuky školení budoucích uèitelù houslových virtuosù, byl Ševèík pøívr¾encem výchovy samotných mistrù houslí.
Jisté je, jak jsem poznamenala na zaèátku, podle jeho školy, a» u¾ je to „Škola houslové techniky“, Škola smyècové techniky“, Houslová škola pro zaèáteèníky“ se stále i po pìtasedmdesáti letech po jeho smrti houslová hra vyuèuje.
A jsou houslisté a badatelé z celého svìta, kteøí stále studují jeho dílo.
Za svého ¾ivota byl známý jako upøímný vlastenec, èlen rùzných èestných výborù a hudebních spolkù.
Na jeho rodném domì byla odhalena pamìtní deska. V Praze byla k 70. výroèí jeho úmrtí výstava v Národním muzeu, pøi ní¾ byla zdùraznìna i jiná stránka jeho povahy. Zalo¾il pro nemajetné studenty Pra¾ské konzervatoøe nadaci nazvanou „Ševèíkova kolej“, které pøi zalo¾ení vìnoval milion korun a odkázal dalších 2,4 milióny korun.
Z Písku vede Ševèíkova turistická stezka, jsou po nìm pojmenovány umìlecké školy. - Existuje houslová soutì¾ Ševèíkùv Písek.
Ulice s jeho jménem, a» u¾ je to Ševèíkova nebo Otakara Ševèíka, jsou v mìstech, které se týkají jeho ¾ivota - v Hora¾ïovicích, Prachaticích, v Písku a v Praze na ®i¾kovì, mezi ulicemi dalších význaèných hudebníkù. Ale ulice, po nìm pojmenované, jsou i v dalších mìstech - v Brnì, Olomouci, Liberci, Ústí nad Labem, Teplicích, ®atci, Varnsdorfu, Šluknovì, Jinoèanech a v Louce u Litvínova.
