Jezevèík je nejlepší èlovìk, kterého znám! Je celkem velice snadné psu rozumìt
a nauèit se èíst jeho myšlenky.
Pes se neumí pøetvaøovat, neumí klamat,
neumí lhát, proto¾e neumí mluvit.
(Munthe)
Cesty osudu jsou nìkdy skuteènì nevyzpytatelné. Doma jsme psa nikdy nemìli a moje maminka se psù dokonce panicky bála. Psi to vìdìli a na ulici na ni ka¾dý aspoò jednou štìkl, i kdy¾ ho obcházela na šíøi celého chodníku. To, ¾e jsem se ocitla ve psí redakci hned po maturitì byla shoda okolností. Rozmyslela jsem si toti¾ trochu na poslední chvíli, ale pøece jenom ještì vèas, studium medicíny, proto¾e jsem uvá¾ila, ¾e na to nemám dostatek odvahy. A rozhodla jsem se studovat novinaøinu, proto¾e to bylo tak trochu v rodinì. Maminka léta pracovala v Melantrichu a tatínek fotografoval sport, hlavnì motorismus. A ten v té dobì spadal do pùsobnosti Svazarmu, který obhospodaøoval rovnì¾ kynologii. Redakce Kynologie zrovna shánìla redakèního eléva. A já chtìla studovat novinaøinu dálkovì, proto¾e jsem z té melantrišské pøedvýchovy vìdìla, ¾e nejlepší je redakèní praxe.
Mám na tu dobu velice hezké vzpomínky. Kynologové tehdy sice zrovna ve volných chvílích nestudovali Gutha Jarkovského, ale patøili v té dobì ke sportovcùm typu trampského a bylo mezi nimi v¾dycky hezky. Nikdy jsem nepoci»ovala jako nevýhodu, ¾e jsem nevyrùstala v pejskaøské rodinì. A dodnes si myslím, ¾e urèitý odstup mù¾e být pro èasopis spíše výhodou.
Zpoèátku z mé neznalosti vznikaly situace, kterých by se odborník nikdy nedopustil. Kupøíkladu na jakési soutì¾i boxerù jsem pøi fotografování obran chodila opravdu velmi blízko k figurantovi a zápasícímu psovi – abych mìla hezký detail zakousnutého rukávu. Teprve po skonèení soutì¾e jsem se dozvìdìla, ¾e tedy klobouk dolù, to se ještì ¾ádný fotograf neodvá¾il. Od té doby to nedìlám. Snadno se mi tenkrát mohlo stát, ¾e by mì takový rozparádìný boxer taky zadr¾el. Nebo jsem nakrmila sušenkami špièkovì vycvièené psy Jarouška Hnízdila a teprve ze zlomyslného øehotu ostatních jsem pochopila, ¾e nìco bylo špatnì. Tedy ne to, ¾e jsem sušenky nabízela, ale ¾e si je psi vzali. Tehdy ještì byla ve zkušebním øádu disciplína „odmítání potravy“. Podobných pøíhod jsem za¾ila skuteènì nepoèítanì.
Kynologové byli v naší republice v¾dycky špièkoví. Do psaní èlánkù se však nikdy pøíliš nehrnuli. A tak mnoho materiálù vznikalo u nás doma v kuchyni. Proto¾e i špièkoví kynologové mìli svá civilní zamìstnání, pøicházeli k nám veèer a povídali mi do magnetofonu o svých zkušenostech a výcvikových metodách. Dnes je všechno trochu jinak. Kynologové, kteøí své práci rozumìjí, se jí vìtšinou také ¾iví a nechtìjí prozrazovat svá „výrobní“ tajemství, anebo nechtìjí nosit kù¾i na trh. Aby kolegové od konkurence øekli, ¾e nìco dìlají špatnì? To tak! Mimovolnì se tedy u¾ pøed lety stalo, ¾e se mi spojilo zamìstnání se soukromým ¾ivotem rodiny. A to je snad to nejhezèí. I kdy¾ jsem silnì protestovala proti bezostyšnému pøesvìdèení svého nìkdejšího šéfa, ¾e pøece kdy¾ to dìlám ráda, tak to není ¾ádná práce.
Tøešnièkou na dortu pro mne bývaly rozhovory se známými lidmi, tzv. Hovory psí. Ka¾dý byl nìèím jiný a je pravda, ¾e všichni, se kterými jsem si kdy povídala, hovoøili o svých psech hezky a dìlalo jim to radost. Jsem ráda, ¾e mi z té doby zùstali pøátelé, se kterými se po letech velice ráda vidím a máme si co øíci. Za všechny bych ráda vzpomnìla na skuteènì jedineènou ¾enu, zpìvaèku Juditu Èeøovskou. V¾dy ji k nám doprovázel Ivan Smetáèek a pochopitelnì nesmìl chybìt bájeèný nìmecký ovèák Argo, kterého si Judita poøídila z útulku. Je mi opravdu moc líto, ¾e nám Judita Èeøovská u¾ nezazpívá Akropolis, adieu! Judito, adieu!
„Lidské zdroje“ jsou skuteènì nevyèerpatelné. Kdy¾ si uvìdomím, ¾e dvaatøicet stran èasopisu dìlali tøi redaktoøi, grafièka a šéfredaktor, je to a¾ k nevíøe. Jak pøibývalo stránek sni¾oval se poèet redaktorù. Mo¾ná podle hesla: technika nám ušetøí práci. Nevím. Zatím mám èím dál tím silnìjší pocit, ¾e nebýt poèítaèù „neztrácely“ by se ji¾ napsané èlánky. Nebýt poèítaèù, nebyly by neèitelné diskety. Nebýt poèítaèù nebyly by fotografie v pøíliš nízkém rozlišení, a tudí¾ pro tisk nepou¾itelné… Mám pokraèovat? Nìkdo mne mù¾e naøknout ze staromilství, z neprogresivního myšlení, ze strachu z techniky. Ano. V den, kdy se má odevzdat èíslo do tiskárny, mám skuteènì z techniky obavy. Je toti¾ po»ouchlá a Murphyho zákony navíc fungují stoprocentnì. Na to vezmìte jed! Na druhou stranu – pøed lety jsme byly první redakcí v tehdejším vydavatelství, která zaèala psát èlánky do poèítaèe a grafièka Jiøinka Michalová byla jednou z prvních ve zlomu èasopisu na poèítaèi. Neocenitelným rádcem a pomocníkem nám tehdy byl pan in¾enýr Motyèka ze Sdru¾ení Mac. Byl trpìlivý, laskavý a ohleduplný. Spolupracoval hlavnì s mou dcerou, která v roce jednadevadesát nastoupila do redakce (po revoluci u¾ nebylo na závadu, aby v jedné redakci pracovali také rodinní pøíslušníci) a jako nejmladší mìla k technice pochopitelnì nejblí¾e – tedy èistì teoreticky – její výsledky v technických pøedmìtech toti¾ nebyly ve škole pøíliš oslnivé. Ale v dìtech se velmi èasto mýlíme, ¾e…?
Moje dcera tvrdí, ¾e práce v mìsíèníku je nesrovnatelnì èasovì nároènìjší ne¾ práce v deníku. Má vlastní zkušenost. V deníku jdete dopoledne na tiskovku, napíšete z ní zprávu a šmitec – ponìkud zjednodušenì øeèeno. V mìsíèníku ¾ijete stále dva mìsíce napøed a kvùli spolehlivému zákonu schválnosti si nikdy neu¾ijete Vánoce, proto¾e tiskárenský harmonogram je zásadnì postavený tak, abyste odevzdávali èíslo hned zaèátkem roku. A zkusil si nìkdo z vás vydolovat z autorù materiál dopøedu, jako¾e v pøedstihu? Vylouèená vìc. „Budou pøece Vánoce, napíšu to mezi svátky,“ dušuje se autor. Na Nový rok se mu omlouváte do telefonu, ¾e pøejete sice š»astné a veselé, ale ¾e pro vás je zatím dosti neš»astný neb stále ještì nemáte slíbené pokraèování seriálu. A seriál – jak známo – nelze jedno èíslo vynechat. Jeden z našich letitých autorù nás chlácholí slovy: vy to pøece v¾dycky nakonec stihnete. Samozøejmì ¾e stihneme. Ale CNS máme dosti napnutou. Potom se jen tì¾ko mù¾e nìkdo divit, ¾e pøi návštìvì zubaøe tvrdím, ¾e mám všech dvaaètyøicet zubù vlastních! Lékaø zpozorní a praví: „Ale to snad ne.“ „No to ano, to pøece musím vìdìt!“ udivenì zírám na stomatologa a pochybuji o jeho vzdìlání. Dvaaètyøicet?? Znejistím. „Aha – dvaaètyøicet zubù má pes, tak tedy dvaatøicet,“ zlehèím situaci a podotknu, ¾e jsem pøes psy. Profesionální deformace je strašná vìc.
A ¾e vám v mém povídání poøád schází pes vlastní? Jako¾e mùj? Samozøejmì ¾e máme doma psa, ale ne od samého zaèátku mé „psí“ kariéry. Poøídili jsme si ho, a¾ kdy¾ dìti odrostly a mohly se u¾ o nìj postarat pøi našich èastých slu¾ebních cestách. Vybrali jsme si jezevèíka. Podle mého soudu nejpsovštìjšího z malých psù, s povahou, která vás vyzývá k souboji inteligencí a máte dost práce dokázat, kdo je tady pánem. Našeho první jezevèíka Cida ze ®idovského høbitova jsem cvièila podle zásad slu¾ebního výcviku, aèkoliv zkoušky skládal myslivecké. Ve své dobì byl urèitì jediným slu¾ebním jezevèíkem u nás. I nábojnice vyhledával s lepším výsledkem ne¾ leckteøí policejní psi. Urèitì mi zkazil pøedstavu o slo¾itosti výcviku, proto¾e se všechno uèil velice snadno a rád. Kdy¾ odešel do psích loviš», mìla jsem strašný pocit, ¾e u¾ nikdy ¾ádný další pes nebude jako on. Nebyl. I kdy¾ jsme si dalšího jezevèíka – Endyho Aeskulap – opatøili, jak nejdøíve to bylo mo¾né a byl „z pøíbuzenstva“, aby si byli aspoò trochu podobní. Dnes máme doma absolutnì jiného psa. Vyrostl do krásy, je šikovný, chytrý, ale trochu flink. Zato urputnost sama. Nikdy nepochopí, ¾e by mi byla milejší trochu decentnìji projevovaná náklonnost.
Zuzana Trankovská
Zuzana Trankovská po maturitì nastoupila do redakce èasopisu Kynologie (èasem pøejmenovaném na Pes pøítel èlovìka), vysokou školu studovala dálkovì. Je to a¾ k nevíøe, ale celý ¾ivot je vìrná jedné redakci. Od roku 1983 vedla redakci a nezdá se, ¾e by to bylo v neprospìch jedné ani druhé strany.
Prvního psa si její rodina poøídila a¾ kdy¾ byly dìti odrostlé. Byl jím hladkosrstý standardní jezevèík Cid ze ®idovského høbitova. Po jeho smrti následoval rovnì¾ jezevèík Endy Aeskulap. „Koupi psa se sna¾ím lidem nejdøíve spíše rozmluvit. Je to zodpovìdnost, kterou si vìtšina lidí nedovede pøedem ani pøedstavit. Moje zkušenost praví, ¾e k jednomu psovi jsou potøeba alespoò tøi lidé, aby bylo zajištìno, ¾e se o nìj v¾dycky nìkdo z rodiny postará. Musíte toti¾ poèítat s tím, ¾e budete muset jet na slu¾ební cestu, na dovolenou nebo ¾e onemocníte. To vše musíte vzít v úvahu.“
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja...to neznáte mého psa!
