Opravdový domov bez psa? Existuje to vùbec? Patøím k lidem, kteøí si nìco takového nedovedou pøedstavit. Všichni, kteøí psa mají, mi dají za pravdu, ¾e bìh domácnosti øídí vlastnì právì on. Pes je taková dokonalá spojka mezi partnery. A» se milují nebo hašteøí, v¾dycky se mu podaøí je ještì víc stmelit, i kdyby jen tím, ¾e provede nìco obzvláš» veselého. Pánové zjihnou a bariéra neporozumìní se prolomí. Tak je to tøeba i s pomocí v domácnosti. Dnes sice u¾ vìtšina mu¾ù myje nádobí a bez problémù vynáší koš s odpadky, ale pøece jen je to pro nì èinnost jaksi nedùstojná a konají ji tak nìjak z donucení. Kdy¾ se to však dá spojit s nìèím pìkným, jako je vyvenèení psa, pøi kterém se oba probìhnou jako kluci, hned se cítí o poznání lépe. Pes zkrátka svìdèí lidským vztahùm. Uèí nás toleranci ve chvílích, kdy okouše úplnì nové, ale bohu¾el zapomenuté boty v pøedsíni, nebo kdy¾ na chalupì zakousne sousedovi slepici. Všechny škody velkoryse zaplatíme a ještì našeho miláèka podrbeme za ušima. Ké¾ bychom umìli stejnì snadno odpouštìt našim drahým polovièkám a dìtem!
Prvního pejska jsem si poøídila z první výplaty v divadle Semafor. Do té doby maminka o pejskovi nechtìla ani slyšet, jediné, co mi povolila, byla koèka-nalezenec. Pejsek byl èerný pudlík a mìla ho také Marta Kubišová, moje tehdy nejoblíbenìjší zpìvaèka. Jmenoval se Ike. Jak u¾ to u pudlíkù bývá, byl velmi uèenlivý. Dovedl na povel tancovat pìknì do koleèka, skákat pøes nohu a za cukøíèek i „zpíval”. Byl to po všech stránkách krasavec a na fotkách mi moc slušel, co¾ byl, obávám se, tehdy asi mùj nejsilnìjší dùvod k tomu, abych si ho poøídila.
Pejska mi nìkdo po letech na chalupì ukradl, proto¾e byl opravdu milý a krásný, a bohu¾el i dùvìøivý. Po jednom víkendu, kdy se kolem potloukalo hodnì cizích lidí, zkrátka zmizel. Nejspíš ho nìkdy nalo¾il do auta a odjel.
Pøišla jsem pak na chu» ménì elegantnímu plemeni a u toho jsem u¾ zùstala. Jezevèíci sice nejsou tak dekorativní, ale je to podle mne první malé plemeno, které u¾ není hraèka s oèima jako korálky, ale reprezentuje opravdového a pravého psa. Ten první se jmenoval Èenda a do¾il se dvanácti let. Po té mi mùj pøítel Jirka, kdy¾ vidìl, jak smutním, sehnal a¾ v severních Èechách pejska, který jakoby Èendovi z oka vypadl. Tentokrát to byla fenka.
Øíká se, ¾e jaký pes, takový pán, a tohle nejspíš platí i o mojí Lady, kterou chovám dnes. Pøísloví je pro mì obzvláš» lichotivé, proto¾e Lady je opravdová hvìzda. Je si vìdoma své výluènosti a vìøte nevìøte, dokonce zpívá. Nepøišli jsme na to hned, a¾ jednou, kdy¾ jsme doma s mým kytaristou Jirkou nacvièovali jednu novou písnièku, ozvalo se cosi, co nám v prvé chvíli pøipadalo jako kvílení vodovodní trubky. Napadlo mì, ¾e se nìco dìje v koupelnì, ale vzápìtí u¾ bylo jasné, ¾e zvuk vychází z ušáku v koutì pokoje. Tam sedìla Lady s krkem do dálky a vypadala sama pøekvapenì, co¾e se jí to dere z hrdla. Zvuk to byl úctyhodnì intenzivní a u¾ druhý den jsme se museli podrobit otázkám sousedù: Copak se to pejskovi vèera stalo? Zaèali jsme tedy pátrat po tom, co je spouštìcím momentem zpìvu našeho psa a vystopovali jsme, ¾e je to zvuk foukací harmoniky. Od té doby úèinkovala Lady se svým výstupem u¾ nìkolikrát v televizi, ale funguje to bohu¾el i obrácenì. Pokud Lady sedí pøed televizorem, program si moc nevychutnáme. Vzpomínám na film „Tenkrát na západì“, ten je harmonikou podmalovaný. V nejdramatiètìjších scénách spustí Lady svou produkci a s poslechem je ámen!
Naše Ladynka je u¾ dost stará dáma, trochu jí opouští zrak, a nìkdy se mi zdá, ¾e i sluch. U jezevèíka však nikdy nevíte, jestli špatnì slyší, nebo jen poslechnout nechce. Je to mo¾ná trochu drsné pøirovnání, ale stejný trik pou¾íval, tøeba¾e u¾ v pokroèilém vìku, náš tatínek na maminku. Slyšel jen to, co chtìl. Lady ovšem zùstal neuvìøitelný bojovný duch. Kdy¾ do její domácnosti vstoupí vetøelec, vypadá hrozivì. Cení své poslední proøídlé zuby i na uklízeèku, která musí luxovat jen za naší asistence, jinak se jí náš miláèek sna¾í prokousnout hadici od luxu. Za své teritorium pova¾uje i automobil, ke kterému se nikdo nesmí ani pøiblí¾it. Jednou pøi televizním natáèení v terénu postávali chlapi u zaparkovaných vozù a licitovali, kdo má lepší alarm v autì. Vypadalo to, ¾e nejlépe je vybavený v tomto smìru re¾isér Adamec. V tom se do debaty vlo¾il mùj Jiøí a vysvìtloval panu re¾isérovi, ¾e takový alarm, jako má on, nemá nikdo a jestli se chce pøesvìdèit, a» se jde podívat k jeho automobilu. Jirka Adamec pøistoupil k vozu, aby se podíval, co¾e je to za zázrak, a v tom se ze sedadla øidièe vymrštil náš pejsek s tak hrozivì vycenìnými zuby, ¾e Jiøí z fleku uskoèil snad o dva metry zpìt. Ten skok by si mo¾ná zaslou¾il i nominaci do knihy rekordù, a re¾isér musel pøiznat, ¾e ten náš alarm je opravdu dokonalý.
Lady s sebou èasto vozím i na vystoupení, a tak se z ní stal dokonalý hotelový pes. Hotely Lady prostì miluje! Sotva naše auto zastaví v pøíslušné ulici, vybìhne první a ani¾ by se nechala zmást obyèejnými èin¾áky, zamíøí rovnou do nasvícené hotelové recepce. Problém nastane v okam¾iku, kdy¾ se hotelový vrátný se slovy: „Jéé, to je hezký pejsek,“ pokusí naši hvìzdu pohladit. Takové dùvìrnosti toti¾ Lady z principu netrpí. Ze svých zásad by dovedla slevit nanejvýš, kdyby byla nejdøív uctìná aspoò kouskem šunky, ale tu vìtšinou hoteloví vrátní po kapsách nenosí. Vím však o jednom mu¾i, který je na setkání se psem v¾dy pøipraven, a to je mùj pøítel Jiøí. Døív ne¾ dám jeho kalhoty do praèky, musím v¾dy zkontrolovat, jestli se v nìkteré kapse nenacházejí nìjaké psí pochoutky. Také na dovolenou do zahranièí zabírají vìtšinu místa v Jiøího skromném kuføíku granule, suchary a tyèinky pro psy. Jsem si jistá, ¾e na Jiøího dodnes vdìènì vzpomínají psi v Øecku, Španìlsku i v Thajsku a v duchu vìøím, ¾e Jiøí je reinkarnovaný krmiè z panství nìjakého feudála. Jako kytarista se nejspíš ¾iví jen pøechodnì a v dalším ¾ivotì se na zem vrátí tøeba jako zamìstnanec nìjaké zoologické zahrady. Právì díky jemu jsem se stala sponzorem orangutanice v ústecké zoologické zahradì. Jiøí se mi toti¾ pøed její klecí doslova zasekl, jestli chápete, co myslím. Ti dva na sebe hledìli takovým zpùsobem, ¾e mi bylo jasné, ¾e takhle hluboký a intenzivní vztah musí nìjak pokraèovat. Jezdím se na tu naši opici èasto dívat a zaèínám mít dokonce podezøení, ¾e si za mými zády snad i píšou.
Petra Èernocká
Petra Èernocká narozená 24. 11. 1949 v Praze vystudovala operní zpìv na Státní hudební konzervatoøi v Praze. Stala se z ní úspìšná zpìvaèka i moderátorka. V letech 68-71 našla anga¾má v divadle Semafor. V té dobì také hostovala v Hudebním divadle v Karlínì. Øadu let byla zpìvaèkou skupiny Kardinálové, pozdìji Golf. V roce 1972 se stala hereèkou roku. Hrála v mnoha filmech. Ve filmu Dívka na koštìti, kde ztvárnila hlavní roli, se podílela i na skladbì vlastní hudby a textù.
Nikdy se nenudit, je jejím ¾ivotním krédem. Hlavními zájmy jsou zvíøata. Doma má zatím psa a koèku a v zoologické zahradì Ústí nad Labem sponzoruje lachtana.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Jaká Lady, taková paní