Moudrá matka pøíroda má pro nás nachystané bylinky, které nám pomohou „postavit se na nohy“. Staèí se kolem sebe jen porozhlédnout a sbírat. A nestojí nás to ani korunu.
Potoènice lékaøská
V èistých horských potocích roste planì vytrvalá vodní rostlina s poléhavými, dutými lodyhami a s mírnì du¾natými, vejèitými, protáhlými, lichozpeøenými listy, které mají charakteristickou ostøejší chu». Je to øeøicha potoèní nebo také potoènice lékaøská. Vyu¾ívá se jako pochoutková zelenina pøedevším v zimì a v pøedjaøí, kdy je nedostatek ostatní listové zeleniny, kterou pøekonává vysokým obsahem jódu a vápníku. Její biologická hodnota je vysoká, obsahuje vitamin C, karoten beta a vitaminy B 1 a B 2. U nás se nepìstuje, ale v zahranièí je velice oblíbená a pìstuje se ve zvláštních vodních záhonech. Anglièané napøíklad máslem namazané chleby obkládají lístky potoènice a osolené podávají k èaji. V Nìmecku zase pøipravují tento salát: Lístky a mìkké stonky se pokrájí a smíchají s jemnì sekanou cibulí, pøidá se sùl, pepø, olej a tìsnì pøed podáním trošku octa.
Køen
Jistì, dávno máme po masopustu, pøesto by se v našem jarním jídelníèku mìl alespoò obèas objevit køen selský. Setkáme se sním ve vìtšinì venkovských zahrádek. Znali jej ji¾ staøí Slované, zmiòuje se o nìm ve 12. století i uèená abatyše Hildegarda. Jeho koøen se sbírá nejen na podzim, ale také na jaøe. Nejdùle¾itìjší a nejnápadnìjší úèinnou látkou køenu je thioglykosid, podobný svým slo¾ením sinigrinu, obsa¾enému v èernohoøèici seté. Tento glykosid se narušením štìpí na cukr a isothiokynáty, obecnì nazývané hoøèièné silice. Isothiokynáty mají výraznì fytoncidní úèinky. Významný je i vitamin C, jeho¾ obsah je dvakrát vyšší ne¾ u citronù. Køen bychom tedy nemìli v bì¾ném jídelníèku podceòovat ani jako zeleninu pùsobící preventivnì nejen proti bakteriálním, ale i nìkterým chorobám zpùsobeným viry, houbami a prvoky, stejnì jako zdroj vitaminu C. Smìs strouhaných jablek a køenu mù¾eme v uzavøených sklenicích dlouho skladovat. Obdobnì dlouho lze uchovávat i š»ávu vylisovanou z nastrouhaného køenu nebo smìs køenu s cukrem.
Jitrocel
V rezervì máme ještì další bylinu, která má prý na ètyøicet pøezdívek. Øíká se jí napøíklad hojínek, psí uši èi babí ucho. Indiáni ji zase nazývali »stopa bílého mu¾e«, proto¾e pùvodnì v Americe nerostla. Ano, jde o jitrocel kopinatý, hojnì u¾ívaný v lidovém léèitelství, které u¾ívá také jiných druhù jitrocele, napøíklad jitrocele prostøedního a vìtšího. Jitrocel obsahuje hlavnì slizové látky, glykosid aukubin, hodnì xantofylu, vitaminu C, kyselinu køemièitou a látky fytoncidní. Pou¾ívá se pøi chronickém kataru prùdušek, kašli a pøi poruchách trávení provázených zácpou. Rozmaèkané listy se pøikládají na rány a ne¾ity, odstraní svìdìní od kopøiv. Jakmile se zaènou objevovat mladé lístky, nezaváháme a natrháme si je. Pøidáme je do jarní polévky a vyzkoušíme jednu dobrotu: listy obalíme ve slaném èi sladkém tìstíèku a usma¾íme.