POÈÁTKY FILMU JAN KOLÁR
Další postavou z poèátkù našeho filmu, kterého jsem mìl èest osobnì poznat, byl sedmdesátník Jan Kolár. Sedmdesát let, celý lidský vìk, z nìho¾ èasový odstup vytøídil u¾ dávno všechny bláhové sny mládí. A pøece Janu Kolárovi byly dopøány vavøíny, solidnost a posvìcení, jimi¾ dokázal ozáøit filmové nebe. Je to neuvìøitelné, ale tomuhle mu¾i bylo vskutku jen nìjakých dvacet let, kdy¾ se mu to podaøilo poprvé. Bylo to roku 1917, kdy mladý Lucernafilm vypsal jarní konkurz na filmový námìt. Student Kolár se pøihlásil se svým „Uèitelem orientálních jazykù“ a kupodivu vyhrál, kdy¾ porota usoudila, ¾e „sujet má velmi zajímavé thema a ukládá re¾ii t쾚í, vdìèné otázky.“ Honoráø byl vskutku královský, celých sto korun!
Druhým impulsem na cestì za filmovou slávou byla dobrodru¾ství Polykarpa, na nich¾ pracoval se svým pøítelem Karlem Deglem. Od pana Havla, majitele Lucerny, kde vznikl první opravdový kinosál pokrytý tapetami a lemovaný zlatými lištami, vymámili pár krejcarù a zaèalo se toèit. Jen¾e trojice lamp Jupiter jako osvìtlovací park byla pøíliš slabá na to, aby prosvítila celkové zábìry a tak trvalá tma pøi projekci byla jen chvílemi pøerušena dobøe prosvícenými detaily, které rychle zas mizely v hlubokých temnotách. Film „Polykarp aprovizuje“ se tedy musel obejít bez slavnostní premiéry.
Tehdy se také Jan Kolár rozhodl pro cestu nejsnazší, pro film, celý natoèený na zasnì¾ených pláních kolem Prahy, kde si se svìtlem nemusel dìlat nejmenší starosti. Tentokrát se nezkušený Polykarp zapletl do vìtšího dobrodru¾ství, kdy¾ se seznámil se sleènou. Flirtování této dvojice ovšem pøihlí¾el sleènin snoubenec
A tak na domluvenou schùzku pøišel místo sleèny její snoubenec. A tady, na sáòkovací dráze, došlo podle všech zákonù tehdejších grotesek ke støetnutí a souboji obou sokù. Polykarp, dùkladnì uválený ve snìhu, pochopil, ¾e za takovou obì» ¾ádná ¾enská nestojí … Nejcennìjší na tomhle filmu byla pravdìpodobnì dokumentární hodnota natoèeného pásu. Mu¾ za kamerou sebral náhodou do zábìru také skupinku zbìdovaných rakouských infanteristù, pochodujících po silnici.
Ale nejkouzelnìjší vzpomínky Jana Kolára se asi vá¾í k Excelsiorfilmu, zaèínající spoleènosti. Excelsior si tenkrát, v letech první svìtové války, vepsal do svého štítu odvá¾né heslo, které slibovalo divákùm, ¾e nová spoleènost bude šíøit svìtlo na zemi. Místo toho ze šestipokojového bytu v domì Na Perštýnì pøipravovalo pravidelnì hlubokou tmu celé ètvrti. Sotva¾e se ozáøila svìtla atelieru jasným svìtlem Jupiterek, zaèaly praskat pojistky a hoøet kabely. Na místo èinu se pak sjí¾dìly pohotovostní èety elektrikáøù! Šéfem Excelsiorfilmu byl nìkdejší zpìvák, pan Baláš.
Tak na pøíklad film Utrpením ke slávì, který zapoèal Libušiným proroctvím a konèil Masarykem, byl vlastnì spíš utrpením ne¾ slávu, jí¾ se mu nikdy nedostalo. Navíc pan Baláš dal kameøe málo filmu, tak¾e kameramani museli otáèet klikou jen velmi pomalu, aby pøidìlený celuloid staèil zaznamenat celé utrpení Excelsioru. Nebylo pak divu, ¾e se pøi normální rychlosti promítaèek zmìnilo poklidné ¾ehnání Jana Amose Komenského v trhavé poskakování na zpùsob policejních honièek z Chaplinových filmù. A tak se natáèelo znovu a znovu, nakonec u¾ herci ani hrát (zadarmo) nechtìli; tenkrát ještì outsider Excelsiorfilmu, Karel Lamaè, musel zastat osm filmových rolí najednou od prvních Pøemyslovcù a¾ k legionáøùm. Ti mìli v Excelsiorfilmu také neslavnou premieru, kdy¾ tvùrci, nemajíce ponìtí o legionáøské uniformì, vypomohli si kombinací rakouské uniformy a sokolské èepice. Kdy¾ byly poslední metry dotoèeny, byla u¾ Praha plná legionáøù a nikdo si u¾ nevzal na svìdomí riziko premiery.
Nebylo divu, ¾e i nejodvá¾nìjší financieøi nakonec zavøeli své prkenice a spoleènost Excelsiorfilm se polo¾ila. Takových pádù za¾il èeský film bezpoèet. Klasickým pøíkladem jsou bratøi Škorpilové, kteøí protoèili ve filmu svùj dìdický podíl sušického Sola! Ovšem, ka¾dé otoèení klikou kamery pøece jen ubíralo tvùrcùm filmù na naivitì a nezkušenosti. A kdy¾ nakonec v pokladnách èeských výrobcù zacinkala první cizí valuta, byl to jen logický závìr dìtinského tápání. Naším prvním vývozním filmem se stal, ne náhodou, Kolárùv Pøíchozí z temnot, hrùzostrašný fantastický pøíbìh. V naší první detektivce, v Otráveném svìtle, se zase tlupa banditù zmocnila sensaèního vynálezu studeného svìtla, jakýchsi laserových paprskù. Tlupu nakonec zlikviduje dcera vynálezce, slavná Anny Ondráková; to byl další zahranièní úspìch. V berlínských atelierech se zrodil další Kolárùv film – Zpìv zlata – první èeský velkofilm, jak psaly noviny.
Pro Kolára se stal ten velkofilm osudným ¾ivotním mezníkem. Krom toho, ¾e celé dílo re¾íroval, zahrál si také druhou hlavní roli. Pøi nezvládnutém skoku z druhého poschodí dopadl, místo do pøipravené hromady sena, na dlá¾dìní. Tam bolestí omdlel, pøece však se za pár minut natáèelo dál. Pozdìji mu poškozené obratle vnutily ortopedický korset a dokonce na celé dva roky nemocnièní lù¾ko. A pak tu sehrála svou roli ještì jedna pøevratná událost, která pøispìla ke spoleèenskému debaklu mladého re¾iséra. Na programech veèera filmové ligy, který se mìl odehrát 15 .února 1922, nebylo vlastnì nic víc ne¾ jen slibný název hry o kanceláøích Raritafilmu a ovšem také vynikající herecké obsazení. Ló¾e tenkrát zaujali výrobci èeského filmu a naneštìstí i jejich ¾eny v nádherných toaletách.
Satira o atmosféøe naší filmové tvorby probíhala v pohodì do okam¾iku, kdy na plátnì z kanceláøe øeditele Raritafilmu vybìhla jedna z hvìzd jen v kombiné. Solidním man¾elkám pánù podnikatelù staèil ten krátký výjev na scénì Rokoka, aby zahájily, jak øíká dr Kolár, svatou dívèí válku proti filmu. Podnikatelùm nezbylo, ne¾ se k tomuto dokonalému ta¾ení kapitálu pøidat. Navíc naše hospodáøství zasáhla krize a tak, jestli¾e ještì v osudném roce 1922 bylo natoèeno dohromady 34 filmù, bylo to v roce 1924 u¾ jen osm snímkù.
Uštvaný Kolár se zaèal ¾ivit jako ¾urnalista, Theodor Pištìk pracoval v bufetu Lucerna a re¾isér Slavinský, který pro vìènou slávu èeského filmu slézal pøed kamerou konstrukci petøínské rozhledny a¾ k vrcholu, cestoval s dámským prádlem. Re¾isér Kròanský pøevzal matèinu kominickou koncesi, první milovník Jan Walter Spreerger opravoval kamna a Ladislav Struna, pomocný re¾isér a vynikající filmový herec, pomáhal malíøi Tichému malovat na reklamy biografù obrázky kovbojù, Tarzana a vlèáka Rin-Tin-Tina.
A zatímco tahle parta svádìla svùj tì¾ký existenèní boj, pøestìhoval se Kolár definitivnì do nemocnièní postele, aby tak promeškal nový rozbìh filmové produkce. A pak ten slavný meteor ještì jednou zablikal pøi tvorbì výpravného filmu o kní¾eti Václavovi, aby pak zhasl docela. Jen tu a tam si na nìj vzpomnìli dávní pøátelé z Barrandova malou filmovou rolí soudce, øeditele nebo vysokoškolského profesora.
Tìch sedmdesát let sedìlo proti mnì jako ztìlesnìní tìch dávných dìjin filmového pásku. Šediny pøikryly mladou naivitu i velké prohry ¾ivota. A pøece tu zùstalo ještì cosi neukonèeného. Na stìnì Kolárova bytu visí obraz mu¾e, sedícího u prázdného stolu. Ruka malíøe tu zachytila postavu opuštìného èlovìka, který se dívá kamsi do dálky, jakoby ještì poøád na nìco èekal. A u toho velkého kulatého stolu, se stejným výrazem sedìl proti mnì Jan Kolár. Tak kariera Jana Kolára zapadla nadobro archivním prachem. Zùstaly po ní u¾ jen kartoteèní lístky filmového archivu a snad trosky vzpomínek dávných ctitelù.